Ivana Chýlková: Z domácích prací mě nebaví nic. Je to ztráta času

Už dlouho jsem při rozhovoru neměla takový pocit blízkosti, pohody a empatie a zároveň zvláštního mrazení v zátylku, že kdyby chtěla, slupne mě jak malinu. Ivana Chýlková je krásná šelma.
  • Poprvé si vás vybavuji v seriálu Bylo nás šest, ve kterém jste hrála takovou stydlivou studentku tělocviku. Já jsem taky vysoká a vždycky mě štvalo, jak se všichni ptali, kolik měřím. Jak jste se vyrovnávala se svojí výškou vy?

Já dobře. Když jsem v roce 1986 vyjela s nějakým filmem do New Yorku, všude, kam jsem přišla, se mě ptali, jestli jsem tanečnice nebo modelka. V Čechách se mě vždycky ptali jenom na to, jestli hraju basket. A to byl například jeden z mnoha rozdílů mezi Východem a Západem. Tam jsem byla modelka a tanečnice, tady basketbalistka.

* Kolik vlastně měříte?

183 centimetrů.

* A nikdy jste to neřešila?

Můj otec má dva metry, tak jsem nepředpokládala, že budu mít metr šedesát. A mně to nikdy v ničem nepřekáželo. Ale všimla jsem si, že to překáží druhým, a to mi vadilo.

* Jak to myslíte?

No, že o tom pořád někdo mluvil. Já taky nemluvím o tom, když někdo měří metr padesát tři. Každý jsme nějaký a přijde mi hrozně divné, když o tom ostatní mluví.

* Stává se vám to ještě dnes?

Ano. Zrovna nedávno mi jedna paní brala míry na kostým a docela neomaleně na mě houkla: „Ježíši, vy jste velká!“ Tak jsem jí odpověděla: „Ježíši, vy jste malá!“

* Takže vám to vadí…

Vadí mi to buranství. Já ale měla jiné problémy. Mně vadilo, že mi nerostou prsa a že ničím nepřipomínám ženu. Moje tělo se až do osmnácti let věnovalo pouze růstu.

* Být vysoká ženská s velkýma prsama, to asi taky není žádná výhra…

Ale já neměla žádná. Byla bych vděčná aspoň za nějaká.

* Vidíte, tak tohle mě zrovna vůbec netrápilo.

Vám tam ale rostlo ve čtrnácti aspoň něco, ale já neměla nic. Chápete, NIC? Byla jsem pozoruhodné zjevení.

* Jak jste to prožívala?

Zaobírala jsem se tím, jestli jsem v pořádku. Stála jsem pořád u zrcadla, vycpávala si prsa a říkala si, vidíš, takhle bys mohla vypadat, ale nevypadáš, protože vypadáš takhle.

* Vysoké ploché hubené holky jsou dneska přitom tak in…

Ale já byla bohužel takhle mladá před třiceti lety.

* Probírala jste tohle vaše trauma s kamarádkami?

Ne, kdepak. Že nejsem ženou, to bylo jenom moje trauma. Když se mě ptaly: „Ty nemáš prsa?“ Říkala jsem: „A na co? Jsou přece důležitější věci, třeba duše…“

* Když se to pak v osmnácti napravilo, byla jste šťastná?

Byla jsem hrozně šťastná! Okolí se ke mně najednou začalo chovat jinak. Já jsem se tedy cítila být půvabná i předtím, ale evidentně nikdo tento názor nesdílel se mnou. A když mi konečně narostla prsa, byl to signál, samozřejmě pro ty jednodušší, že je potřeba se na mě dívat jako na ženu.

* Hrála jste vlastně ten basket?

Hrála, ale že bych v něm nějak vynikala, to ne. Na všechno, co se týče pohybu, jsem velice nadaná, ale pak to nikam nevede. Moje předpoklady působí omračujícím dojmem, nástup vypadá fantasticky, ale pak už dál nic nenabídnu. Vzpomínám si, jak mě vždycky posílali běhat za školu na různé závody. Takové to vyklepávání nožek a podobně, to jsem zvládla, ale pak jsem vyběhla, a když už všichni byli dávno v cíli, funěla jsem teprve v zatáčce.

* Takže sport nepatří mezi vaše formy relaxace?

Mám svého prima trenéra, a když mám víc času, jdu cvičit. Ale to má trochu jiný důvod než potřebu samotného cvičení. Jsem zvyklá, že mi celý den někdo organizuje a já si v něm najdu nějakou skulinku pro sebe. Ale když mám někdy místo skulinky celý den, tak jsem najednou paralyzovaná a musím si udělat takový umělý řád, jako třeba jít cvičit, což mě donutí vylézt z domu. Ale třeba tanec, to by mě bavilo.

* Chodíte ráda tančit?

Nechodím, ale bavilo by mě to. Tanec mi přijde z těch všech pohybů, které se nám nabízejí, jako ten nejpřirozenější. Už samotná hudba ve vás probudí nějaké emoce, a to už s vámi něco dělá a to je dobrý…

* A kde tedy tančíte?

Nejvíc toho natančím doma, když něco dělám.

* Pustíte si hudbu…

Když hudba není, tak se sama doprovodím. Ale s hudbou je to samozřejmě lepší.

* Ke zpěvu máte blízko. Jak jste se k němu dostala?

U nás v rodině zpívali všichni a pořád. Zpívala maminka, tetinka, dědeček, všichni a všichni zpívali výborně. A já jsem zpívala s nimi, jen jsem neuměla takové ty druhé a třetí hlasy, které oni uměli dodat k jakékoliv písničce bez mrknutí oka.

* Vaši rodiče se herectví nikdy nevěnovali, co vás k herectví přivedlo?

Já nevím, co si pamatuju, tak jsem vždycky chtěla být herečka. Nedovedla jsem si představit něco jiného. Nejdřív jsem dělala konzervatoř v Ostravě a pak se přihlásila na DAMU. Napoprvé mě přijali, což bylo asi štěstí, protože já jsem měla tak bezmeznou důvěru k těm lidem, kteří byli v komisi, že kdyby mi řekli, že nemám talent, tak bych se podruhé už určitě nehlásila.

* Jak to myslíte? Většina herců se na DAMU hlásila několikrát…

Kdyby mi řekli, že nemám nadání, kde bych ho vzala za rok nebo za dva? To buď člověk má, nebo nemá. To se nedá nikde koupit.

* Věděla jste, že chcete být herečka. Měla jste takovou jasnou představu i o svých rolích?

Byla jsem přesvědčená, že jestli budu dostávat role, tak komické.

* Proč zrovna komické?

Možná jste si nevšimla, ale se mnou je ohromná zábava! Když jsem někde byla, tak se lidi smáli. Pánbu ví čemu, ale ani vteřinu by mě nenapadlo, že bych mohla hrát něco vážného. Ale na škole jsme si dělaly s Jitkou Asterovou legraci, co bych tak mohla za komunismu hrát: No buď basketbalistku, nebo kurvu.

* Aha…

No, tak to bylo jediné, do čeho by mě bolševik obsadil. Takhle žena budující socialismus přece nevypadá, ne?

* Teď úplně nevím, asi ano… Které komické role by se vám tedy zamlouvaly?

Všechny komické role Ivy Janžurové. Tomu jsem rozuměla a to by mě bavilo. Světáci, Což takhle dát si špenát, Pane, vy jste vdova! a další. Iva Janžurová byla bohyně a cokoliv dělala, mi přišlo ideální.

* Dostala jste ve své kariéře nějakou roli, která by se podobala těm, v nichž hrála paní Janžurová?

Možná se tomu trošku blížilo Díky za každé nové ráno, ale tak bláznivou roli jsem nikdy nedostala.

* A chystáte se na ni?

Já jsem přichystaná pořád.

* Vaším partnerem je Jan Kraus, takže jste součástí té velké Krausovic rodiny, která by se dala nazvat spíš klan…

Já tomu říkám samčinec. Ale já se musím smát, protože vždycky, když dělám rozhovor, tak je to vlastně rozhovor o Krausovi…

* To myslíte vážně?

No jasně. Když jsem byla s Rodenem, tak se na Rodena nikdo neptal.

* A vadí vám to, že jsem zmínila Jana Krause?

Já jsem dávno pochopila, že na mně je vlastně nejzajímavější Kraus. Ale vzhledem k tomu, že mě taky zajímá, mám pro to částečné pochopení.

* Dobře, tak když se Krausovic klan, nebo samčinec, sejde u stolu, kolik tak čítá osob?

Asi tak čtrnáct.

* Co pro vás znamená být součástí tak početné rodiny?

Dává mi to pocit bezpečí. Vím, že taková rodina je dneska vzácnost. Určitě jsem ráda, že tam můžu patřit.

* Podle všeho je to rodina, která zjevně dobře funguje. Máte nějak vypozorované, čím to je?

Je to uskupení mnoha výrazných individualit, které si samy sebe velice váží a navzájem se respektují.

* Středobodem takové rodiny bývá dominantní babička…

Je pravda, že babička Boženka takovým středobodem byla. Měla sice metr padesát, ale dominantní byla velice. Boženka tady sice už není, ale pořád zůstává nedílnou součástí jejich osobností. Když se rodina sejde, tak se pořád mluví o rodičích, tedy o babičce Božence a dědečkovi Otovi.

* Vy jste se nikdy nechtěla do takové velké rodiny přivdat?

Ale já nemám nejmenší pocit, že bych tam nepatřila.

* A v rodině se o vaší svatbě s Janem Krausem nemluví?

Mluví, ale většinou žertem. Přestože je to takhle kompaktní rodina, jsou věci, do kterých si navzájem nemluví.

Pokračování >>>

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve vám pracovní plán vadí, skrze Uran si nerozumíte s nadřízenými ženami. Odpoledne se vám však dobře komunikuje se stálými…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci