[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pocit slepé uličky občas asi přepadne každou matku. Šárka, maminka dvouleté Adélky, už neví, co si se svou dcerkou počít. „Proč zrovna já musím mít takového mamánka? Starší Ondřej takový vůbec nebyl,“ diví se Šárka. „Třeba přijdeme na pískoviště, a sotva se otočím a jdu k lavičce, Adélka se mi pověsí na nohu a začne plakat. Jednou jsem se na ni už rozzlobila a ona se počurala. Já nevím, říkám si, jestli to je moje chyba, že beze mě nevydrží ani vteřinu… V každém případě to už začíná být nesnesitelné, vždyť s ní jsem 24 hodin denně. Nemůžu ji dát ani nikomu na hlídání, a tak se nikam sama nedostanu.“ Na Šárce je znát vyčerpání a rozhodně si uvědomuje, že „takhle to není správně“. Recept, jak jí pomoci, je celkem prostý, i když vyžaduje nejen velkou dávku laskavosti, ale i trpělivosti.
Psychickou stabilitu dítěte nahlodává nejčastěji nedostatek sebevědomí a strach z odloučení od rodičů. V nepohodě se naše ratolesti ocitají i v obavě ze strašidelných snů, z nového prostředí, z neznámých věcí nebo lidí, ale také ze zodpovědnosti a ze zklamání. To, jak dítě kritické situace zvládá, záleží na jeho vrozeném temperamentu - někdo je už v kojeneckém věku spíše klidný, někdo má sklony k přecitlivělosti. Na psychickou stabilitu dítěte má vliv už průběh těhotenství a samozřejmě chování rodičů.
Dítě se poprvé odpoutává od matky, když je mu přestřižena pupeční šňůra. V prvních týdnech hodně spí, maminka mu poskytuje bezpečí své náruče i potravu. „Je to stav naprostého uspokojování potřeb, stav naprosté identifikace s matkou. Tehdy dítě získává důvěru k sobě a k matce a vznikají předpoklady pro rozvoj hluboké důvěry a sebedůvěry na základě emocionální jistoty,“ píše slavný německý dětský psycholog Jan-Uwe Rogge v knize Výchova dětí krok za krokem.
Terapeutka Hanka Havlová pracující ve společnosti VEVA CZ vysvětluje: „Rodiče jsou pro nás bezpečným štítem proti světu, v němž číhá spousta neznámých nebezpečí. Pokud zažijeme pocit, že štít selhal, zapíše se nám tato úzkost jako zářez do tělové a emoční paměti. Čím je zážitek odloučení ve velmi raném dětství bolestivější, tím více si dítě z těchto situací zafixuje strategii: Hlídej si svou nejdůležitější bytost, nebo nepřežiješ!“ Není divu, že chce dítě posléze tolikrát přesvědčovat mámu, aby byli už pořád jenom spolu. „Podle intenzity těchto prožitků si pak dítě hlídá svoji ,VIP bytost‘ i později, a pokud svou úzkost v dětství nepřekoná, v dospělosti může trpět přílišnou fixací na partnera, učitele nebo kamaráda,“ dodává terapeutka.
Jak tedy postupovat v případě Adélky i starších „mamánků“? Poskytnout jim jistotu, pocit bezpečí, oporu. Povídat si s dětmi o jejich strachu; vyjít jim vstříc, ale zároveň neustupovat od svých záměrů - například pobýt s dítětem chvíli ve školce, ale pak ho tam ponechat samotné. „Kouzelné slovíčko je v tomto případě ,spolu‘,“ vysvětluje Hanka Havlová. „Vidím, že jsi smutný, ale spolu to zvládneme. Já teď půjdu do práce, po obědě přijdu a půjdeme spolu domů…“ Důležité je dodržet, co slíbíme, a slíbit jen to, co víme, že dodržíme. To buduje jistotu dítěte ve světě.
Maminka Adélky se ptala, jestli to může být i její chyba, že je Adélka tak nesamostatná. Měla by vědět, že v ideálním případě přenášejí rodiče na dítě neverbální zprávu: S námi jsi v bezpečí, protože my dobře poznáme, co je nebezpečné a co ne, a umíme si s tím poradit. A tebe to taky naučíme.
Naopak úzkostliví rodiče, kteří často říkají věty typu: Spadneš, nelez tam! - Nechoď tam, vždyť to neumíš! - Zavolej mi každou půlhodinu, jestli jsi v pořádku! přenášejí svůj stres na děti. „Rodiče by měli sami sobě položit otázku, zda i oni nemají podobný problém jako jejich dítě. Jestli třeba také nejsou stydliví. Dokud upřímně nenahlédnou svůj stav, těžko mu mohou pomoci,“ píše Jan-Uwe Rogge. Terapeutka k tomu říká: „Zajímají mě ty momenty, kdy dítě už neposlechlo. Kdy si postavilo hlavu, třeba si začalo balit batůžek, že odejde z domu. Nebo kdy jeho emoce přetekly a začalo jednat agresivně. Terapii pak vedu po dvou kolejích. Jednak probíráme konkrétní situace a učíme se, jak v mozku dítěte nastartovat pochody, které pomáhají zklidnit emoce. A za druhé odděleně pracuji s rodičem a jeho úzkostmi, které se na dítě mohou přenášet.“
Tak si musela Adélčina maminka přiznat, že závislost její dcerky na ní do jisté míry odráží závislost matky na dítěti. Uvědomila si, že se bojí opětovného nástupu do práce a že si v hloubi duše nepřeje, aby Adélka přilnula i k někomu jinému. Zaměstnala tedy jednou týdně au pair a starost o dcerku rozdělila více i mezi sebe a manžela. Ukázalo se, že je to dobrá volba, a Adélka nakonec adaptaci na další dospělé dobře zvládla.
Jako pevná loď přes rozbouřenou řeku fungují ve chvílích úzkosti vědomě stavěné rituály. Při loučení ve školce může jít o plánování, co spolu budeme dělat odpoledne, nebo o odvedení dítěte až do třídy a ukázání zajímavé hračky. Pokud však děti necháme, aby si své nápomocné rituály vymýšlely samy, hrozí, že si - slovy terapeutky Havlové - „najdou takové vyrovnávací strategie, které jim sice pomohou v dané kritické situaci, ale v dospělosti se mohou projevit spíše jako destruktivní. Pokud naopak naučíme děti stavět tyto rituály tak, aby jim pomáhaly po celý jejich život, je to to nejlepší, co pro ně můžeme udělat.“
Třeba když dítě běží pozdě do školy a bojí se, že bude před třídou potrestáno. Aby bylo vůbec schopno otevřít dveře bez pláče, musí si obejít na chodbě tři kolečka, ocucat si rukávy a pořádně se kousnout do zápěstí až k bolesti, možná několikrát. Pokud tuto situaci probere s dospělým, naučí se zhluboka dýchat, vytřepat ruce, napočítat do dvaceti… A uvědomí si, že každý někdy může přijít pozdě, a pak směle vezme za kliku.