Maminka.czPředškolák

Já nechci do školky! Tipy pro ustrašené maminky (i děti)

Ivana Ašenbrenerová 4.  12.  2011
Já nechci do školky! Tipy pro ustrašené maminky (i děti)
Jednou to potká i vás – první odloučení od dítěte. První cesta do školky, první krůčky k samostatnosti. Jak ale zvládnout ranní scénky plné křiku a úpěnlivých proseb, kdy se dítě odmítá pustit máminy sukně? Chce to čas, trpělivost, ale hlavně se nestresovat.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Když jsem čekala druhé dítě, věděla jsem, že starší Dominik bude muset do školky. Tedy že by bylo záhodno, aby začal chodit mezi vrstevníky. Do té doby nikde nebyl, jen pár hodin s babičkou, ale přes noc nikdy, stejně tak nikdy nespal jinde než ve své postýlce. Neuměla jsem si představit, jak zvládne odloučení a zda vůbec ve školce vydrží,“ říká pětatřicetiletá Tamara. Bohužel se její obavy potvrdily – odloučení snášel Dominik přímo katastrofálně. Ranní srdceryvné scény nejen neslábly, ale dokonce gradovaly.

Dennodenně volala Tamaře učitelka ze školky, že Dominik pláče a nechce se zapojovat do kolektivu. Že děti, které začínají chodit poprvé do školky, zažívají úzkost a stres z odloučení od maminky je normální – ovšem jen do určité míry. Jsou děti, které vnímají nový svět jako bezpečný, a jsou děti, které při představě, že opustí maminčinu náruč (byť jen na pár hodin), trpí úzkostí a strachem. Míra této úzkosti je dána každému do vínku. Vlastně jde o určitou vlastnost či určitou slabost nervového systému. A u dětí je tato úzkostnost dána nezralostí, malou odolností dětské psychiky, ale také společenskými nároky, které jsou na dítě kladeny. Je tedy jasné, že byste je za onu úzkostnost a strach z odloučení neměli trestat, ale že mu budete naopak spíše pomáhat.

Vyžadování pozornosti

Nástup do školky by neměl být premiérou odloučení od maminky. Dcera mé známé vyžadovala stálou matčinu pozornost. Pořád jí skákala do řeči, když u nich byl někdo na návštěvě, neustále jí kladla tytéž otázky, stále se ujišťovala o její lásce. Podle psychologů to není zas tak neobvyklé – každý člověk potřebuje, aby mu jeho blízcí věnovali pozornost, protože tím potvrzují jeho existenci. Ovšem děti vyžadují, aby jim rodiče nebo učitelé věnovali veškerou pozornost. Nepřipouštějí, že i oni mají právo na soukromí. Někdy děti touží po pozornosti oprávněně, protože maminka se jim skutečně nevěnuje tak, jak by měla.

Jiné děti se dožadují nadměrné pozornosti, protože nemají pocit bezpečí, takže jsou zcela závislé na dospělých a necítí se dobře, když se o ně stará někdo jiný, třeba učitelka ve školce. Tento stav bývá přechodný, ale může se stát i každodenním zvykem. Zvládnout odloučení od maminky při nástupu do školky a školy funguje na podobném principu, jako když se miminko učí být pár minut bez maminky, jen jako by na další, vyšší úrovni. „Nejde však o separační úzkost, ta je jednoznačně spojena s obdobím kojeneckým od konce sedmého měsíce života, kdy se děti specificky připoutají ke své blízké osobě a pak těžce nesou její (byť krátkodobou) nepřítomnost,“ vysvětluje psycholožka Tereza Beníšková. Dítě dělá další krůčky k samostatnosti a pomyslná psychická pupeční šňůra zase o trochu povolí.

Žijeme ve společnosti, která u dítěte vysoce hodnotí samostatnost a brzy získanou nezávislost. Čím dál tím dříve chceme, aby dítě samo usínalo, aby se samo obléklo, obulo, aby si umělo vyčistit zoubky, aby si samo hrálo, četlo, aby bylo prostě co nejdříve samo – protože na něj prostě nemáme tolik času. Nebo jen nechceme? Na druhou stranu však každé dítě potřebuje pomoc na cestě k sebedůvěře. Proto by nástup do školky neměl být prvním pokusem o odloučení. „Rodiče by měli dítě na pobyt s jinou osobou zvykat, nechat ho někdy pohlídat od babičky či dědečka, pokud je to možné, chodit s ním mezi další děti, zkusit i nějaký kroužek, kde jsou děti bez rodičů, hlídání kamarádkou či v mateřském centru,“ radí Beníšková. Jediná cesta k samostatnosti je ta, kdy dítě učíte, že život mimo domov je taky prima a že tam může zažít spoustu dobrodružství. „I děti, které jsou nejradši s maminkou doma, by se měly postupně osmělovat, dělat to pomalu, do ničeho je nenutit, spíše nabízet. Většinou kolem třetího roku přijde zlom, kdy se děti více zajímají o vrstevníky a pobyt v dětském kolektivu se jim líbí a nevadí jim být na chvíli s jinými dospělými než s rodiči,“ dodává psycholožka. .

Podporujte nezávislost

Pokud máte doma více dětí než jedno, je cesta k samostatnosti snazší. Už proto, že vám vlastně nic jiného nezbude – děti prostě ráno vypravit musíte, a pokud jedno z nich křičí, protože prostě do té „hnusné“ školky nechce jít, má nejspíš smůlu. Není to neúcta k jeho nezávislému chování, prostě je to snaha o přežití. Pro některé děti je odloučení od rodičů těžké, pro jiné je snadné a přirozené. To jsou děti, které při příchodu na hřiště vběhnou do neznámého dětského kolektivu, bez potíží se zapojí do hry a za chvíli hru možná už samy zorganizují. Takové děti by obrazně „odešly s každým“, nevadí jim bavit se s cizími lidmi, lehko se seznamují.

V kolektivu většinou zaujímají dobré postavení. Můj nejmladší syn patří do této sorty dětí – když šel poprvé do jeslí, ani nezaplakal, a když šel do školky, ještě mě vyháněl, abych už šla rychle do práce, aby si mohl jít hrát s ostatními dětmi, které v ten moment vlastně ještě neznal. Takhle to pokračovalo i při nástupu do první třídy. Odloučení snášel skvěle. To prostřední syn stál vždy tak trochu opodál – když šel poprvé do školky, držel se mě za ruku jako klíště.

Scény sice nedělal, ale v očích měl vždy moře slz. Sice jsme tohle období zvládli, ale na jedničku to nebylo ani náhodou. Děti, pro které je odloučení těžké, jsou takoví „mamánci“. Drží se ve skupince vždy raději stranou, v povzdálí a nejraději sedí rodičům na klíně nebo je drží za ruku. Většina dětí se pohybuje někde mezi oběma póly – odloučení pro ně není snadné, ale nakonec ho zvládnou a převáží to pozitivní: nové zážitky, prostředí a kamarádi.

Jak přežít ranní scény

Nejlepší je samozřejmě prevence, ale dá se to vůbec naplánovat? „Nejdřív je dobré si promyslet, zda dítě nemá skutečný důvod k nechuti být ve školce. Ptejte se ho, proč nechce, co mu tam vadí, jestli mu tam někdo něco nedělá. Promluvte s učitelkou, zda dítěti ve školce někdo neubližuje, jak se tam cítí, jak se chová. Dítě by mělo vědět, že se ho zastanete, kdykoli to bude třeba, že ve vás má oporu.

Pokračování >>>

Témata: Děti, Předškolák, Časopis Moje psychologie, Mateřská škola, Dobré postavení, Skutečný důvod, Grado, Jediná cesta, Tip