[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pokud to vzápětí vyrušíte nějakou cílenou a skutečně míněnou pochvalou a neděláte to příliš často, nemusíte se obávat, že byste svému dítěti připravili duševní újmu. Možná to povede k jedné z mnoha nevýznamných sourozeneckých potyček a pravděpodobně to vyvolá přesně opačný efekt, než jakého se snažíte docílit (A na just si ty zuby pořádně nevyčistím), ale odezní to stejně rychle, jako to přišlo.
Problém ovšem nastává, pokud se k podobnému srovnávání sourozenců uchylujete s rostoucí frekvencí. Podvědomě pak totiž začnete vybírat situace, ve kterých je dobrý pouze ten jeden poslušnější / čistotnější/ chytřejší sourozenec a dávat ho z železnou pravidelností za příklad tomu druhému. Pokud to necháte zajít daleko a včas si neuvědomíte, jaké chyby se dopouštíte, stane se z toho jakási - sice neoficiální, ale - zajetá šablona.
Rodiče mají často tendenci - a není snad nutno předesílat, že špatnou! - soustředit se na ty negativní stránky věcí. Například neřeknou Markovi "Jéje, ty máš ale krásný bílý zuby. To si je asi musíš dobře čistit, to je fajn." Ale místo toho si všimnou ne tak bílých zubů jeho bratra Pavla a nezapomenou mu hned vytknout, že ON je má mnohem špinavější než jeho bratr Marek. Tedy místo pochvaly Marka, která by přirozeným způsobem motivovala i Pavla, raději zkritizují Pavla a dají mu tak nepřímo nálepku toho "špatného".
Je nasnadě, že z podobného škatulkování nemůže vzejít nic dobrého. Dítě, které je často kritizováno, a jsou mu dáváni za příklad jiní - lepší, chytřejší, poslušnější - sourozenci, přijme tuto svou, rodiči mu vnucenou, úlohu a začne ji skutečně naplňovat. Tato podvědomá reakce je naprosto přirozená a nelze se jí ostatně vůbec divit. Změnit dítěti takto narušené vnímání sama sebe a dát mu zpátky víru ve vlastní úsudek a schopnosti bývá často velmi obtížné.