[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tuto životní zkušenost má za sebou i pětatřicetiletá Kamila z jednoho pražského sídliště.
„O první dítě jsme se snažili skoro pět let, otěhotněla jsem čtrnáct dní před termínem již dohodnutého umělého oplodnění a naše radost byla opravdu obrovská. Okamžitě jsem šla na rizikové těhotenství a v práci nahlásila, že příštích pět let mě tam nikdo neuvidí. To jsem ještě nevěděla, že to opravdu dodržím,“ směje se dnes Kamila.
Po klidné a pohodové graviditě, kdy se starala prakticky jen o sebe a nechala se k tomu hýčkat manželem i rodiči, kteří se nemohli dočkat prvního vnoučka, přišel náročný porod, jenž po šestnácti hodinách kontrakcí skončil císařským řezem. Naštěstí se chlapeček narodil zdravý. Přesto toho Kamila v prvních týdnech měla až nad hlavu.
„Bohužel se mi zanítila jizva, dokonce mi z ní museli vymačkávat hnis. Sebastian byl (a je pořád) hodně náročný na pozornost a péči, takže jsem vděčně přijala maminčinu nabídku, že se k nám na nějakou dobu nastěhuje.
Chodila s malým na procházky, vařila mi teplé obědy a večeře, prala a žehlila, uklízela, dokonce mi umyla okna. Měsíc po porodu se odstěhovala zpátky domů a já měla pocit, že teď už bude všechno v klidu a pohodě,“ říká.
Sebík měl už docela dobře zajetý denní rytmus, Kamila se srovnala s novou životní rolí, břicho už ji nebolelo a konečně měla i trochu času na manžela. „No právě. Byla jsem přesně osm týdnů po porodu, když jsem si udělala těhotenský test, protože jsem už týden zvracela - úplně stejně jako když jsem čekala Sebastiana. Byl pozitivní.“
Kamila tehdy doslova propadla panice. „Manžel byl pořád v práci, odcházel ráno a přicházel večer, někdy i hodně pozdě. Vůbec jsem si nedokázala představit, že mi k batoleti, které sotva začíná chodit, přibude ještě jedno mimino - vždyť bych je nedokázala ani pochovat,“ vzpomíná.
Přiznává, že ji napadla i interrupce. „Dneska je mi až trapně, ale tehdy jsem to viděla hodně černě. Pomohla mi máma, které jsem se svěřila dřív než manželovi. Řekla mi větu z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny:,Na to, že budeš mít dvě děti, sis toho teda moc neužila.‘ A pak už jsme se jen smály a já u toho i trochu brečela.“ Kamilin muž, jak to tak bývá, přijal další těhotenství s nadšením.
Kamila začala horečně plánovat a hledala na internetu co nejvíce informací od podobně „postižených“ matek. Brzy zjistila, že situace nemusí být zdaleka tak tragická, jak se jí zprvu zdálo, a to i přesto, že její muž vzhledem k časově velmi náročnému zaměstnání skutečně patřil spíš k víkendovým tatínkům. Předně musela vyřešit otázku dopravy - s malým dítětem je prostě nutné chodit ven, ať už na procházky, do poradny či na různá vyšetření.
V podstatě tu byly dvě možnosti - buď přidělat ke kočárku tzv. skate, tedy prkénko s kolečky, na němž se starší sourozenec poveze vestoje, anebo koupit sourozenecký kočárek. Protože Sebastiankovi nebyl v době narození sestřičky ještě ani rok, zvolila Kamila druhou možnost, aby starší dítě mohlo v kočárku také spát a bylo možné se společně vydat i na delší výlet.
Těsně před porodem prodala hluboký kočárek a koupila kombinaci sporťáku pro starší a korbičky pro mladší dítě. „Byla to skvělá volba, opravdu jsem se pak nebála chodit s dětmi ven i na delší procházku, mohli tam i oba spát. Jenom do hromadné dopravy mi musel vždycky pomoct nějaký silný chlap a ne všude jsme se vešli. A když pak Madlenka povyrostla, koupila jsem golfky pro dvojčata, protože se dvěma většími dětmi byl sourozenecký kočárek už opravdu moc těžký,“ vysvětluje Kamila. Jezdila ale i autem - Madlenka zdědila po bráškovi sedačku-vajíčko a Sebastian dostal větší model pro děti od 9 do 36 kilogramů.
Druhou důležitou záležitostí bylo jídlo. Kamila si naplánovala, že do porodu naučí jíst synka alespoň některá jídla samostatně, aby se pak po dobu jeho stolování mohla věnovat novorozenci.
Nakonec se učení trochu urychlilo, protože v šesti měsících musela Sebíka odstavit, jelikož dcerka v břiše mírně zaostávala v růstu. Po Madlenčině narození tak Sebastian dokázal sám sníst brambory nebo těstoviny s masem. Trochu horší to bylo s plínkami. „Máma mi sice tvrdila, že já jsem byla v deseti měsících bez plen, tak proč by se to nemohl ještě před narozením holčičky naučit i Sebastian, ale tohle jsem viděla černě, a taky to tak dopadlo. Než bych prala patery počurané tepláčky denně, prostě jsem rezignovala a smířila se s tím, že budu mít dvě plenkové děti. Trochu to lezlo do peněz, hlavně v období, kdy Madlenka kakala míchaná vajíčka i osmkrát denně, na druhou stranu - kdyby byli pět let od sebe, taky bych nepočítala, kolik plen spotřebovali dohromady.“
Co nemohla Kamila dopředu odhadnout, bylo, jak Sebastian ponese první odloučení od maminky a jak zareaguje na nově vzniklou situaci, až ji s miminkem tatínek přiveze z porodnice. „Bála jsem se toho a asi jsem věděla proč. To, že jsem byla pět dní pryč, zvládl až překvapivě dobře, byl s babičkou, na niž byl zvyklý, a taky s tátou, který si vzal volno. Ovšem když jsme obě přijely domů a manžel zase chodil do práce, začalo fakt peklo,“ líčí Kamila.
Sebastian předně bojkotoval Madlenčino kojení, respektive snažil se ho všemožně narušit. „Jakmile jsem přiložila Madlenku k prsu, začal si vynucovat pozornost, pištěl, mlátil věcmi. Madlenka se buď vyděsila, nebo prostě byla tak rozptýlená, že se nemohla pořádně napít. Sebastian pak tuto metodu dovedl k dokonalosti, když se naučil pokadit vždycky, když Madlenka potřebovala nakojit,“ říká dnes už s nadhledem dvojnásobná maminka. Nakonec situaci vyřešila, nabídla také synkovi svoje mléko, Sebík se pokusil napít, ale nechutnalo mu a už pak kojení nebojkotoval.
Jednoduché to nebylo ani venku. Sebastian sice začal těsně před prvními narozeninami vykoupaná, vyndala jsem ji na osušku, do vany šoupla Sebíka, a zatímco se cachtal, namazala jsem, oblékla a nakojila Máju.“
Dnes už je Kamiliným dětem šest a pět let, obě chodí do školky a letos v lednu absolvovaly zápis do školy. „Jsou opravdu jako dvojčata. Samozřejmě se i perou a hádají, ale většinou na sebe nedají dopustit a jsou jeden na druhého opravdu hodně napojení.
Letos jsme zkusmo poslali Sebíka na hory s babičkou a už druhý den jsem věděla, že to byla hloupost. Madlenky jako by byla jenom půlka - nemohla večer usnout, protože byla v pokoji sama, neměla si s kým povídat, s kým hrát. Je prostě zvyklá všechno dělat ve dvou. Příště buď pojedou oba, nebo ani jeden,“ říká Kamila.
Velmi brzy zvládla i ústřední problém, který v souvislosti se svými dětmi řešila. „Měla jsem permanentní pocit, že se ani jednomu nevěnuju tak, jak bych měla, nebo jak bych mohla, kdyby neměli věkově tak blízkého sourozence. Nakonec jsem si v jedné knížce o sourozencích přečetla úžasnou větu:,Co nedáte dětem vy, dají si navzájem.‘ Pochopila jsem, že je to tak, uklidnila se a další vývoj mi to jen potvrdil.“
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.