[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Hledám slova, která v tomhle věku pomůžou pochopit, o co tady jde. Není to lehké, protože bez „krve“ se asi neobejdeme a tu on zná, když si rozbije koleno, ale nejsem si úplně jistá, jak si to přebere. Tak se držím rady psycholožky Šárky Kučerové, garantky Projektu sebedůvěry Dove: „Dítě vychovávané v respektu a přitom s hranicemi je zdravě sebevědomé, samostatné, zvídavé, emočně vyrovnanější a odolnější.“ Howgh. Podepisuju a večer s desetiletým následně proberu, proč se asi rozvedli spolužákovi rodiče.
Těch situací, kdy nevíme, co a jak dětem vysvětlit, může být denně mnoho. Stejně tak naší únavy nebo potřeby ponechat jim jejich krásný dětský svět bez nepříjemností. A to nám velí je občas odbýt, poslat „do svého pokoje a neposlouchat hovory dospělých“. U dětí následuje zmatek. Děti totiž nejsou tak malé, aby spoustu věcí nepochopily. Spíš potřebují vysvětlení podle věku.
„Většinu věcí se rodiče učí za pochodu, improvizují a nemalou část přebírají ze svého vlastního dětství. Aby z potomka vyrostl zdravě sebevědomý dospělý, měl by mít zajištěný nejen dostatek vlastního prostoru, ale také jasně stanovené hranice,“ říká Šárka Kučerová. Protože jsou věci, které musí i zvídavé dítě respektovat. Třeba soukromí rodičovské ložnice, když je tu pozdě večer zavřeno. Ale takových záležitostí je méně než těch, v nichž si zaslouží vysvětlení.
Často máme pocit, že děti nemohou rozumět našim dospěláckým problémům. Třeba se i hádku nebo špatnou náladu snažíme skrývat. Málokterá z matek třeba své děti poučí o tom, co je to cykličnost. Proč je někdy milující mámou, i když zrovna potomek rozbil sousedům okno a proč někdy stačí jen projít kuchyní během přípravy večeře a srší tu blesky. A přitom vysvětlení je úleva pro všechny strany.
„Osvícené“ matky třeba s klidem pověsí na ledničku speciální kolečko s fázemi menstruačního cyklu. Postupně pochopí všichni. Netřeba vysvětlování, zahánění ostatních členů rodiny nebo špatné svědomí, že jsem zase protivná, když mám zrovna PMS. Koneckonců, i do života si pak děti odnesou příklady. Oč lépe se bude mít dívka, která díky mámě ví, co ji asi čeká a bude to umět brát se stejným nadhledem. A co teprve kluk, který lépe porozumí dívčím a později ženským náladám.
„Mylně se někdy domníváme, že jsou věci, které děti zatím ještě chápat nemohou. Není tomu tak,“ vysvětluje Šárka Kučerová. „Dítě je schopné pochopit všechno, jen jde o to, jak s ním o dané oblasti mluvíme.“ Najít vhodná slova k vysvětlení čehokoli je tak základ.
Typickou Pandořinou skříňkou bývají rodičovské neshody. A to je tenký led, na který je dětská duše obzvlášť citlivá. Buďme si jistí, že i když se hádáme za zavřenými dveřmi a o půlnoci, tak ještě ráno je v bytě či domě naprosto jasná energie, která prozradí úplně všechno. Když nic nevysvětlíme, děti nevědí, na čem jsou. A to je cesta ke spřádání různých teorií, které neprospějí nikomu. Jak tedy před dětmi mluvit o našich partnerských hádkách a potížích, aby to nějak pochopily a neublížilo jim to?
„Ať už o neshodách komunikujeme s předškolákem, nebo puberťákem, jedno mají společné. Nesnažme se neshody před dětmi skrýt. Neznamená to se před nimi hádat nebo se napadat, ale pokud se budeme tvářit, že se nic neděje, dítě bude jen zmatené,“ popisuje Šárka Kučerová, co se odehrává v dětské hlavě.
„Dítě totiž vnímá všechno. Zpočátku to cítí přes tělo, později si vytváří vlastní vysvětlení, pokud mu chybějí informace.“ Téměř jistě u dítěte nastoupí pocit napětí, úzkosti a nejistoty. Ani nemusí vědět, odkud to všechno pramení. „Dítě vnímá, že se něco děje mezi rodiči a nejčastěji si to vysvětluje tak, že je to nejspíš jeho chyba, že to způsobilo ono samo,“ dodává psycholožka.
To, co dítě potřebuje v čase rodičovských neshod nejvíce, je ujištění, že to s ním nijak nesouvisí, že ono za nic nemůže, že se všechno týká pouze rodičů. A pokud je to jen trochu možné a vztah dále funguje, mělo by být podle Šárky Kučerové dítě ujištěno o lásce rodičů vůči sobě navzájem. A také vůči němu. Jen díky tomu se pak úzkosti a strach zmírňují a důležitý pocit bezpečí se vrací.
Žít v přesvědčení, že dítě mnoha věcem zatím nerozumí, je pro nás tak trochu pohodlná varianta. I dospělý má občas problém se v situaci nebo některých pocitech sám zorientovat. Tak je celkem pochopitelné, že dítě často odbudeme se všemi jeho požadavky na povídání a otázkami. I tak je jich dost, na které odpovídáme denně, tak proč si znovu namáhat hlavu a dávat čas tomu, aby dítě pochopilo, proč jsme se třeba doma pohádali. Z dlouhodobého hlediska to má ale podle Šárky Kučerové až devastující vliv na další vývoj.
„Dítě uvěří, že není dostatečné takové, jaké je,“ komentuje psycholožka, co nastane, když mu pořád předhazujeme, že něčemu nerozumí nebo na to ještě není dostatečně velké. „Bude mít pocit, že mu něco schází, chybí. Věty podobného typu naprosto podkopávají vnímání jeho vlastní hodnoty.
Uvěří, že žádnou hodnotu samo o sobě nemá, a stále bude čekat na moment „až“. Až bude lepší, krásnější, chytřejší, šikovnější… až splní očekávání okolí,“ vysvětluje Šárka Kučerová. „Pocit vlastní hodnoty takového člověka následně nevychází z vědomí neměnné vnitřní hodnoty, ale je závislý na názoru druhých lidí, čímž se stává značně nestabilním a proměnlivým podle situace.“
Jako bychom se v tom mnozí viděli, že? Proč se nás tolik dotýkají třeba výtky šéfa v práci, proč máme často pocit, že pro něco nebo někoho nejsme dost dobří? I my jsme často generace, která vyrůstala v onom „na to jsi ještě malý“.
I když nevědomky a bez zlého úmyslu nás rodiče často moc nerespektovali, což byl druhý extrém dnešní často příliš volné výchovy, kdy se leckdo ohání právy dítěte, ale na povinnosti, které jdou ruku v ruce, už nemyslí. Hledání zdravé rovnováhy je tak náš velký rodičovský úkol. Ale vyplatí se na něm pracovat. Zdravé hranice a respekt totiž podle Šárky Kučerové znamenají hodně.
„Lidé se zdravými hranicemi dokážou respektovat sebe i druhé a často nemají ani problémy s hněvem, protože dokážou říct včas STOP a nepotřebují zacházet do extrému,“ říká psycholožka. „Tento přístup ve výchově pomáhá dítěti vytvořit schopnost zodpovědně nakládat se svojí svobodou. Oproti tomu dítě, které nemá zkušenost učit se z následků způsobených svým jednáním, může zodpovědný přístup v životě postrádat. Ne všichni, se kterými se v životě setká, to však budou tolerovat, což se v budoucnu může negativně projevit například v jeho partnerském nebo pracovním životě,“ vysvětluje odbornice.
Povolání rodič je práce na plný úvazek, a hlavně na celý život. Nemůžeme si vzít dovolenou nebo dát výpověď. Je tedy přirozené, že se stávají chyby, občas vybouchneme a na dítě křičíme, i když toho později litujeme. I ono „zahnání do kouta“, že se do něčeho nemá plést nebo je na pochopení malé, může nastat. Především v afektu, při únavě, v těžké životní situaci. Nikdo z nás není robot a podle nejlepšího vědomí všechno nezvládáme v každou možnou chvíli. O to důležitější je zamyslet se později, když se všechno uklidní, a díky tomu už na to máme energii.
„Podstatné je pak celou situaci probrat i se samotným dítětem. Pokud byla naše reakce neadekvátní a emočně vyhrocená, je dobré to přiznat a omluvit se. Popovídat si o celé situaci v klidu, a to jak z pohledu rodiče, tak dítěte. Můžete se i domluvit, jak předcházet podobným případům v budoucnu, jak si navzájem pomoci. Ke konci rozhovoru ujistěte své dítě, že jej máte rádi a poděkujte mu za možnost se o věci společně pobavit,“ radí Šárka Kučerová.
Před dětmi nemá cenu skrývat své pocity. Je důležité také přiznat, že jsme unavení a že si třeba potřebujeme odpočinout. A díky tomu se děti učí nebát se projevit i negativní emoce a respektovat emoce druhého. A zkuste si vždycky při všetečných dětských otázkách říct: Ono není malé, potřebuje jen moji chvilku času a moje vysvětlení…
Mluvte, vysvětlujte, naslouchejte
Jak podpořit sebedůvěru v dospívání