[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je jedno, jestli teď chystáte výběr školy svého předškoláka, řešíte přestup kvůli stěhování nebo vás s vašimi puberťáky brzy čeká výběr střední školy. Existuje spousta vodítek, která vám napoví, jestli škola, kterou máte v hledáčku, patří k těm dobrým. Která to jsou? Ptali jsme se Ondřeje Šteffla, zakladatele prvního českého soukromého gymnázia PORG a sítě soukromých škol Scio.
Nejdříve si musíte ujasnit, co od školy vlastně chcete. Musí být dobrá právě pro vás a právě pro vaše děti. Nestačí vědět, jak moderní vybavení má a jak se vám líbí marketing. „Jsou školy, které mají skvělý marketing, ale realita pokulhává, a zase ty, které marketing neřeší, ale patří k nejlepším. Abyste je vytřídili, musíte si pokud možno předem ujasnit, co od školy očekáváte, jaká je filozofie dané školy a jestli rezonuje s tou vaší,“ vysvětluje Ondřej Šteffl.
Hodně vám napoví webové stránky. A pak do školy určitě zajděte: „A vezměte s sebou i své dítě! U nás, ve Scio škole, pokud například rodiče zvažují přestup dítěte, na týden jej k nám pozveme. Až potom si povídáme o tom, jestli je Scio škola pro konkrétní dítě vhodná, jestli se jemu u nás líbilo, a také, jestli my chceme, aby u nás studovalo.“
Ale zajít se podívat můžete po domluvě na jakoukoliv školu, soukromou i státní. Stačí zavolat řediteli. „A když vás na školu nebudou chtít pustit? To je vždycky špatný signál,“ doplňuje odborník.
Pomozte nám vyplnit dotazník a zapojte se do soutěže o zajímavou cenu!
Dobrá škola je hlavně o dobrých učitelích. Proto si zkuste zjistit informace nejen o tom, kdo bude učit konkrétně vaše dítě, ale i o tom, jak funguje pedagogický sbor jako celek. „V poslední době zjišťuji, že se školy v tomto směru vydělují do dvou kategorií. V jedné pedagogové spolupracují, tvoří tým, baví se spolu o své práci, o dětech… Ale jsou školy, kde nic takového není. Což ještě tolik nevadí u prvního stupně, ale na druhém už ano.
Pokud se učitelé nepotkávají, nemají společnou sborovnu, stávají se například zbytečná nedorozumění. Dějepisář tak třeba neví, že Anička má problémy v hodině fyziky… Kdyby to věděl, mohl by kolegovi fyzikářovi vysvětlit, že Aniččini rodiče jsou nemocní a ona nestíhá,“ dokresluje Ondřej Šteffl s tím, že pokud chybí komunikace mezi pedagogy, pak na škole chybí spolupráce a vzájemná inspirace – ve způsobu výuky, známkování, v komunikaci s dětmi i rodiči… Každý tam „sedí na svém písečku“, přitom je třeba táhnout za jeden provaz.
VIDEO: Jak poznat, že máte nadané dítě?
Když spolu učitelé nekomunikují, je to zároveň známka toho, že se škola moc neposouvá.
„Komunikující pedagogové chodí vzájemně na náslechy do hodin, mluví o svých postupech výuky, sdílejí své zkušenosti… už to je jako lidi i jako odborníky posouvá dopředu,“ objasňuje Ondřej Šteffl. A škola, která se neustále posouvá, je ta správná. Protože beze zbytku platí ono „pokrok nezastavíš“. A má-li škola děti připravit na budoucnost, nemůže to dělat způsobem starým x desítek let. Musí hledat nové možnosti, přístupy… A to v zásadě dělají právě ti učitelé (a jejich ředitelé), kteří spolu komunikují. Spolupracují. „To je ten nejsilnější indikátor toho, že nejen učitelé, ani sama škola není rigidní, ale progresivní. Protože kdyby přece učitelé chtěli pořád učit postaru, neměli by potřebu sdílet a podporovat se,“ říká odborník.
A jestliže nemáte možnost mluvit s jednotlivými učiteli, pak až budete s ředitelem domlouvat návštěvu u nich ve škole, ptejte se i na to, jaké změny proběhly v uplynulém roce. Jaké má škola cíle, co změnili jako poslední věc a která bude ta příští a proč. Jestliže dostanete informace o plánech i pokrocích, je to škola, která jde pořád dál. Pokud se na ní ale poslední roky nic nepohnulo a ani do budoucna se nic nechystá… i to je informace. A ne příliš dobrá.
Mluvte s ředitelem či pedagogem o tématu samostatnosti dětí, jděte se podívat i do hodin a „čtěte mezi řádky“.
„Když jsem před lety zakládal Scio školu, obcházel jsem školy po celé republice. A v jedné jsem viděl hodinu, která pro někoho určitě vypadala skvěle. Děti nezlobily, hlásily se, odpovídaly předepsaným způsobem, bylo vidět, že jsou naučené, paní učitelka měla všechno pod kontrolou. Zdánlivě bylo opravdu všechno idylické. Mnozí rodiče by určitě byli nadšení. Já ne. Takový přístup děti totiž nevede k samostatnosti, ale k tomu, aby byly jen dobře fungujícím šroubkem v nějakém systému, aby dělaly, co se jim řekne. Ale ony pro svou budoucnost potřebují něco úplně jiného,“ konstatuje bez milosti Ondřej Šteffl.
Kázeň, poslušnost, nabiflované znalosti? Pokud tohle jsou cíle školy, kterou máte v hledáčku, pak i když vám to sedí a zní to dobře, je pravdou, že taková škola děti na budoucnost nepřipraví. Budoucnost bude plná změn. To je jediné, co o ní víme. Vychováme pro svět plný změn. A tam budou potřeba úplně něco jiného než data z dějepisu.
Cílem školy i cílem vás jako rodičů by proto měla být samostatnost dětí, schopnost se rozhodovat, chuť a schopnost stále se učit, stát samy za sebou, vyznat se v záplavě informací, pružně reagovat na nové věci. A i když to prvňáček ještě nebude umět, už od první třídy by měla škola mít koncept toho, jak je k takovým softskills povede. I proto by mělo vás jako rodiče zajímat, nakolik se budou děti učit komunikovat, hlásit se o slovo nejen, když ví, ale také když tápou. Ptejte se, jaký systém hodnocení ve škole je – a jak nahlíží na chyby. Je to „postaru“ – za čtyři chyby pětka? Anebo berou chybu jako příležitost k dalšímu učení?
Dobrá škola umí děti motivovat a vést je k lásce k učení i dát jim zpětnou vazbu v tom smyslu, že děti vědí, proč se ty které věci učí, k čemu jim jednou budou. Nedávno se například čeští pedagogové vrátili z Nizozemí a sledovali, co odlišuje nizozemské školy od těch českých. Jeden z postřehů mluvil o tom, že nizozemské děti přesně vědí, proč budou potřebovat matematiku nebo informatiku, i když se chtějí stát například lékaři – počítají přece s nárůstem uplatnění moderních technologií, tedy anatomie jim stačit nebude?! A vědí to, uvažují v kontextu, škola je k tomu přirozeně vede a žádný pedagog si neodškrtne probranou látku, dokud neví, že ji děti chápou. I tohle jsou věci, které mohou české školy nabídnout našim dětem. Proto je znovu třeba se ptát a školy třídit. Protože právě naše, rodičovská poptávka, školy může motivovat ke změnám k lepšímu.
Tento projekt podporuje Nadace České spořitelny