Jak se vám rodilo?

Vzpomínky na porod má každá maminka jiné. Výsledek je ale vždy stejný. Krásné a spokojené miminko, na které jste se tak těšila. A co, dala byste si porod znovu?

Děkujeme za všechny příběhy, kterými nás zahrnujete. I když by měl být porod vlastně stejný, fyziologický a rychlý, realita bývá mnohdy jiná. Porodníci se shodují na tom, že záleží jak na prahu bolestivosti maminky, tak na dalších okolnostech, které každý porod provázejí a které mnohdy nemůžete jako rodička ani ovlivnit.
Na druhou stranu jsou okamžiky, které ovlivnit můžete :-)

Rodila jsem na magistrále

Tedy skoro, vybrala jsem si totiž porodnici v centru Prahy, i když bydlím na jejím okraji, a nějak mi nedošlo, že překonat vzdálenost, navíc přes Barrandovský most, bude poměrně náročné. Zvlášť když se Maruška rozhodla přijít na svět kolem deváté ráno a já si užila překotný porod. Od první kontrakce to trvalo přesně hodinu, než jsem ji držela v náručí. Ještě že jsem neotálela doma. Ukázněně jsem si vzala zavazadlo připravené za dveřmi, sedla do auta a jela. Zácpa při sjezdu na Barrandovský most mě mírně zneklidnila, stejně jako kontrola času mezi jednotlivými kontrakcemi.

V předporodním kurzu nás totiž učili, že když máte stahy po dvou minutách, měla byste je mít na sále, a ne vzdušnou čarou pět kilometrů od nemocnice. Když se mi konečně podařilo dostat do porodnice, vůbec jsem neprošla kolečkem, které se děje při příjmu. Ten můj trval asi dvě a půl minuty, potom jsem byla odvezena na sál, už jsem nesměla ani chodit. Když jsem pak volala manželovi, že máme dceru, nejdřív mi vynadal, že jsem ho k porodu nepřizvala, a když pochopil, že jsem opravdu neměla kdy volat mu, omluvil se mi a prohlásil, že příště si už ohlídá, aby to na sál stihl, a že překotný porod se zakazuje.

ČTĚTE TAKÉ: Blanka (17): Nezletilá maminka může být stejně dobrá jako 30letá

Na jednu stranu je mi líto, že jsem partnera u porodu neměla, na stranu druhou jsem hrozně ráda, že můj porod byl tak rychlý, že jediné, co si z něj pamatuju, bylo to, jak dlouho trvá na poslední barrandovské křižovatce červená. Přesně jednu kontrakci, což může být nesmírně dlouhá doba, zvlášť když víte, co je ještě před vámi.
Marcela, 33

Včera, dnes a zítra?

Jsem od Karlových Varů a dvakrát jsem rodila v porodnici v Ostrově.
Časový odstup mezi porody 18 let :-) Neuvěřitelné, před 18 lety sály atd.
s tehdejšími bílými dlaždicemi, doktorskou zelenou a předpotopním křeslem… Bylo mi 20, když přišel na svět syn, moje maminka už nežila, muži u porodu – to se „nenosilo“, byla jsem mrtvá strachy, 3 dny přede mnou nikdo nerodil a sestry mi dávaly vcelku nepříjemně najevo, že je ruším :-) Z šestinedělí si nevybavuji téměř nic…

Pochvala jen za to, že již před 20 lety bylo v Ostrově automatické přiložit miminko k prsu a mamince na bříško hned po porodu a koupání/omývání ve vaničce vedle porodního křesla. Současnost? Diametrálně rozdílná, moc pěkné, moderně vybavené porodní sály v různých barvách, pokoj před sálem s televizí, DVD přehrávačem, WC, sprchou, vše bez nějakých příplatků… skvělý a starostlivý přístup doktorů, sester, a to jsem taky byla mrtvá strachy :-) A na přístup personálu vzpomínám také moc hezky, až je mi líto, že už to bude rok a půl a tak strašně rychle to uteklo. Porodnici v Ostrově (nad Ohří) velká jednička s hvězdičkou :-)
Lenka Staňová

Nikdy nezapomenu

Můj příběh není zdaleka šťastný, ale i to patří bohužel do života.
Ani strach a bolest mě nezastrašily a nespálily mou naději a touhu mít zdravé dětičky… Dnes mi po bytě lítá čtyřletá Terezka a roční Davídek, ale na našeho prvního syna Filípka, který by měl nyní 6 let, nikdy nezapomeneme… Bylo to těhotenství první, moc radostné a veselé. Radovali jsme se z každého ultrazvuku tak jako mnozí z vás.

Všechna vyšetření – triple testy a UTZ ve 12. i ve 20. týdnu dopadly dobře, nebylo sebemenších pochyb, že by něco bylo špatně. Ve 32. týdnu jsme šli s manželem na další ultrazvuk, nemohli jsme se dočkat, jestli se mrňousek natočí, aby nám lékař sdělil, jestli je to chlapeček nebo holčička. Místo toho nám doktor s vážnou tváří oznámil, že něco není v pořádku. Latinskému výrazu jsem nerozuměla, a než jsem se stačila rozkoukat, po tváři se mi kutálely slzy jako hrachy. Poslal nás k Apolináři na kvalitnější UTZ. Žádnému z výrazů, které lékaři mezi sebou používali, jsme s manželem nerozuměli a přes slzy jsem už mrňouska na monitoru ani neviděla. Jen jsem cítila, že vše, co se děje, je jako zlý sen a jde mimo mě. Z tohoto snu jsme se ale neměli probudit, byl to náš osud. S vážnou tváří nám sdělili, že poškození je vážné, ale že se máme dostavit za dva dny a podstoupíme další vyšetření. Ta doba pro nás byla nekonečná.

Na dalším UTZ nám už řekli, co zjistili, ještě předtím nám jeden lékař sdělil, že je to holčička (pro nás Terezka). Seznámili nás s holými fakty – miminko má vážně poškozený mozek, srdíčko, další orgány a atypické držení levé ruky. Na další den jsem podstoupila odběr pupečníkové krve, po zákroku jsem ležela a monitorovali mi bříško, Terezka se tam vrtěla, srdíčko jí bilo a já věděla, že nám osud připravil tu nejtěžší životní zkoušku. Na výsledky jsme čekali 5 dní. V úterý ráno jsme se dostavili na genetiku, paní doktorka byla tak strašně hodná a milá, ale bohužel nebyla v našem případě nositelkou dobrých zpráv.

Verdikt zněl: trizomie 18. chromozomu – Edwardův syndrom – po narození se novorozeňata dožívají v 10 % půlroku a ostatní umírají do několika minut, dní nebo měsíců po narození. A dále nám sdělila, že je to chlapeček a že se bohužel jedná o náhodnou chybu chromozomů, která vznikla již od počátku vývoje mrňouska. Doktoři u Apolináře mi oznámili, že vzhledem k tomu, že jsem v pokročilém stavu těhotenství (ve 33. týdnu), bude nejlepší s ohledem na mé zdraví počkat do termínu porodu nebo do doby, kdy bude tělo připravené.

Souhlasili jsme. Každý den jsem hladila bříško, každý den jsem vyprávěla Filípkovi o všem krásném, každý den jsem ho cítila, jak kope, každý den jsem mu pouštěla andělskou hudbu, každý den jsem se moc modlila, aby vše dobře dopadlo, každý den jsem měla pořád aspoň kousek naděje, každý den naše láska k němu sílila, každý den jsem bojovala s tou bolestí. Za ty dny jsem proplakala oceány slz… Ve 38. týdnu mi doktor sdělil, že tělo je připravené na porod, udělali mi zátěžový test a já 14. března 2006 nastoupila do porodnice k Apolináři.

Manžel mě ráno odvezl a jel do práce. Kolem 9. hodiny mi zavedli gel na vyvolání, kolem 12.00 hodin mi začaly kontrakce, tak jsem volala manželovi. Dorazil ve 14.00 hodin. Pak to šlo ráz na ráz, kontrakce sílily a stupňovaly se. Proběhla příprava na porod, a než jsem se doplazila na sál a vylezla na postel, cítila jsem, že už je to tady. Lékař nestačil ani doběhnout a obléci se, během deseti minut bylo po všem. Viděli jsme, jak nám Filípka odnášejí pryč, slyšeli jsme ho jen krátce plakat, pak už bylo ticho... Musela jsem zůstat ležet v klidu, byla to nejdelší hodina v mém životě, než jsme mohli vidět našeho syna. Ležel na JIPce v inkubátoru.

Ten pohled byl plný bolesti, byl tak malý a bezmocně tam ležel a my jsme nemohli nic udělat, s manželem jsme tam stáli a plakali, chyběla nám moc dělat zázraky. Museli jsme přijmout svůj osud a bojovat. Filípek na nás koukal, my ho mohli hladit po hlavičce a vyprávěli jsme mu o mamince, tatínkovi, o všem, co nepozná. O tom, jak moc ho milujeme a jak moc bychom si přáli, aby se stal zázrak, aby věděl, že na něj nikdy nezapomeneme… Jako by všemu, co jsme mu tehdy říkali, rozuměl. Měli jsme celkem dva dny, abychom našeho syna Filípka poznali. Pro někoho dva dny nic neznamenají, pro nás to bylo nejvíce, co jsme v životě dostali. Každou chvilku jsem za Filípkem chodila, vždycky jsem utíkala, protože jsem měla strašný strach, aby nebylo pozdě.

Za dva dny od porodu mě propustili. Zase jsem utíkala za Filípkem, doktor mi však bohužel sdělil, že měl nad ránem kolaps, ale že se z toho vzpamatoval. Neudržela jsem slzy, šla jsem se se synem pro dnešní den rozloučit, hladila jsem ho a slíbila, že zítra zase s tatínkem přijdeme, zopakovala jsem mu, že ho moc milujeme a ať se nám opatruje, sluníčko naše. Podíval se na mě, jako by se se mnou chtěl rozloučit, a zavřel očička. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že je to naposledy, co je otevřel a zavřel, že je to naposledy, co jsem ho viděla, a že nám nebyla dána možnost si ho pochovat, pomazlit se s ním, pusinkovat ho. S bolavým srdcem jsem odcházela.

Až když jsem byla doma, mi zazvonil mobil. Doktor mi sdělil, že 15 minut po tom, co jsem odešla, náš Filípek odešel do andělíčkova… Nám zůstalo bolavé srdce a ty dva dny, které jsme vzali jako „dar“, že jsme mohli být s ním. Doma jsme schovali všechno, co bylo připravené pro našeho chlapečka, kočárek jsme odvezli k rodičům, postýlku poskládali, hračky a další věci uklidili a museli jsme jít vstříc novým zítřkům. Museli jsme se naučit s tou největší ztrátou žít. Kdo jednou ztratil, ví, jak moc to bolí a jak moc je těžké jít dál. Nám zůstala naděje, že čas otupí všechny rány, a ačkoli se to v prvních dnech zdálo nemožné, naděje dává šanci. My jsme ji dostali a bojovali.

Teď už vím, že člověk dokáže zvládnout všechny nástrahy osudu, že do života patří i bolest a zklamání. A vím, že vše má svůj čas. Už se neptám, proč se to stalo zrovna nám, asi to mělo svůj důvod, který já zatím neznám a už ho ani nehledám. Díky milující lásce manžela a jeho podpoře jsem to zvládla, vzali jsme se, odjeli na svatební cestu a z ní jsme si „přivezli“ Terezku. Náš chlapeček zůstane navždy v našich srdcích. Jednou, až budou děti vetší, jim budeme vyprávět, že z nebíčka se na ně dívá bráška, který tady byl jen 2 dny. Nikdy neztrácejte naději, ta dává šanci na lepší zítřky…
Katka

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Za klienty cestujte, vyplatí se vám to nejen finančně. Skrze Lunu dobře reagujete na rozumné autority a samy máte dostatek inteligence,…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci