reklama

Jak si žijí pěstouni v ČR

Existují rodiny, kde se rodí jedno miminko za druhým, jinde po něm touží marně. A jsou děti, které zase roky čekají na rodiče, ale nedočkají se. Řešením je vzájemná pomoc, třeba pěstounskou péčí. Chce to však víc než jen trpělivost…

Gina, Martin a jejich chlapeček 

„Jsme spolu dva roky. Z prvního, neúspěšného manželství máme každý dvě dospělé děti. Shodli jsme se, že vzhledem k našemu věku už vlastní děti nechceme, ale také nechceme žít jen pro sebe,“ vysvětluje Gina. „Máme v naší blízkosti hodně přátel, kteří jsou pěstouny. Manžel jezdil do dětského domova a příběhy dětí se ho velmi dotýkaly. Byla jsem nadšená, když jsme se před svatbou shodli, že chceme děti, byť ne vlastní.

Po všech žádostech, testech, školeních jsme jen čekali. Byla středa, měla jsem zaděláno na buchty, když vtom zavolala paní z krajského úřadu, jestli můžeme být za dvě hodiny na místě. Sociální pracovník přivedl malého chlapce, vysvětlil mu, že pojede s námi, a mě překvapilo, že neplakal a hned šel do manželovy náruče. Profesionální pěstounství nenabízí výběr věku. Můžete mít sice přání, ale když je potřeba, je důležité být k dispozici, takže se nemůžete dostatečně předem připravit.

Klepněte pro větší obrázek
Martin s chlapcem, kterého mají v pěstounské péči.

Přišli jsme domů se spícím dítětem a jednou taškou, kde byly tři pleny, dvě trička, tepláky a dvě hračky. Měl za sebou nepříjemné zkušenosti, které nemůžu zveřejňovat. Tyto děti jsou rodičům odebrány z vážných důvodů. Může to být týrání, zneužívání, bití, a než se vše dostatečně vyšetří, je dobře, když děti mohou trávit ten čas jinde, nejlépe v rodině.

Chlapec byl divoký, byli jsme překvapeni, že v tak nízkém věku zná snad všechna vulgární slova. První noc jsme se nevyspali. Mlátil sebou, hlavičkou se bil do polštáře a já obvolávala známé, že potřebujeme nutně postýlku, hračky… Druhý den jsme opravdu všechno měli, zbytek jsme dokoupili. Začátky pro mě byly stresující. Chlapci byly tři roky, ale faktická úroveň mentální dva roky. Když se v noci počural, bál se, že na něj budu zlá nebo ho strčím do studené sprchy.

Neznala jsem jeho denní režim, co jí, co ne. Když jsme si doma pustili hudbu, museli jsme ji okamžitě vypnout. Když se začalo stmívat, začal mít až panickou hrůzu z bubáků. Neuměl chodit po schodech, všeho se bál… Chlapce máme v péči devět měsíců. I přesto, že je tato služba jen na chvíli, dává nám smysl.

Vidíme, jak se změnil, už nemívá takové stavy. Vulgarismy vypustil, aniž bychom mu něco vytýkali, jezdí na kole, miluje čtení, je bystrý, zvídavý. Nejtěžší bude ho pustit, proto mám i plačtivé chvilky. Máme přání, aby se dostal do rodiny, která ho láskyplně povede k dospělosti a umožní mu vyvinout se ve zdravého muže.“ 

Co bych poradila kamarádce 

  • Nečekej vděčnost. Mnohé děti z ústavů, z pohnutých rodin se nenaučily, že je dobré lásku vracet. Někdy se nedočkáme poděkování u vlastních dětí, natož u dětí s citlivou minulostí. Jsou citově rozbité a reagují neadekvátně. 
  • Nenech se odbýt jednou větou, že ty takovou práci vykonávat nemůžeš. Ne všichni jsou totiž profesionálnímu pěstounství nakloněni. 
  • Buď připravena na to, že příběhy dětí tě mnohdy nemile překvapí, ale staneš se člověkem plným odvahy a síly. 

 

Markéta, Michal, Damián a Roman 

„Nikdy jsem nic neplánovala, odmalička mám sluchovou vadu. Žila jsem doma, obklopena láskou celé dětství,“ vzpomíná Markéta. „S maminkou jsme při pravidelných kontrolách v nemocnici chodily kolem obrovského domu, který mi připomínal hrad. Maminka mi vysvětlovala, že tam žijí děti bez maminky a tatínka…

Pět let po narození syna, který se narodil s těžkou srdeční vadou, mě pořád pronásledoval sen a nutil mě navštívit hrad s dětmi. Jako předsedkyně sportovního klubu neslyšících jsem předávala dětem věcné dary. Při focení jsem uslyšela díky naslouchadlu vykřiknout neobvyklé jméno Damián. Byl to pohublý malý poloromský chlapeček, v té době devítiletý, a zničehonic mi přirostl k srdci.

Klepněte pro větší obrázek
Damián a jeho pěstounská babička.

Doma jsem se ptala Michálka (tehdy měl 5 let), co by na to řekl, kdyby měl bratříčka, a on hned že ano a že už ho má… Vyprávěl mi, jak mu při fotbalovém turnaji Damián očistil tepláky, když upadl. Moc se mu líbil. Kluci byli pořád spolu, řešili špatné i dobré. Začali jsme být více spolu. Nikdo nám nevysvětlil, jak si máme požádat o pěstounskou péči, ani jsem to slovo neuměla správně vyslovit…

Prostě jsme chtěli, aby u nás byl Damián nastálo doma, když léta čekal, než si ho rodina vezme zpátky, jak mu slíbili. S námi poprvé poznal lásku, nebyl zvyklý na objímání, neuměl nám dát pusu. Před rozhodnutím o pěstounské péči nás vlastní rodina varovala, abychom se pořádně rozhodli, jenomže já jsem nemyslela dopředu na kdyby… Prostě jsme ho měli rádi a trvala jsem na svém, je náš a pomůžeme mu.

Zaskočily nás však reakce okolí (jakou chybu děláme), varování pracovníků z dětského domova, že chlapce do roka vrátíme. Překvapilo nás i chování Damiána, jeho fobie ze tmy, bouchání hlavou do zdi, houpání se v posteli… Neznal hodiny a spoustu základních věcí, které umí tříleté dítě. Nevěděla jsem ani, že má psychickou deprivaci, tento pojem mi nic neříkal.

Pěstounskou péči jsem studovala a sama se vzdělávala. Nejdřív jsme museli získat Damiánovu důvěru. Našla jsem kouzelné slůvko „VAKATAPE“ rukou označené prstem „V“, které vyjadřuje „mám tě rád/a, miluju tě, přísahám, slibuji“… Vždycky, když se něco dělo, posměšky od okolí, nedorozumění… Od té doby ho nadále používáme, protože díky tomu jsme nedokázali lhát, mohli jsme projevit, jak moc o něj stojíme, jak přemýšlíme. 

Moc mě u chlapce těšily pokroky, zvlášť proto, že okolí i vedení školy se spíš snažily o jeho návrat do ústavu. Prostě žádná spolupráce, pomoc, s Damiánem jsem začínala sama od prvních krůčků. Dva roky nato přestal mít fobii ze tmy, přestal se mlátit hlavou do zdi, postupně jsme odbourávali jeho různá psychická onemocnění.

Když Damián dospěl, vyučil se, udělal si řidičský průkaz a nadále studuje další obor. Rozhodla jsem se tedy pomoct dalšímu človíčkovi, který nemá šanci dostat se do rodiny. Největší strach jsem měla z toho, jak ho vybrat. Nakonec to šlo přirozeně, jako u Damiánka, vlastně si vybral on mě a dnes máme už dva roky desetiletého Románka…“ 

Co bych poradila kamarádce 

  • Rozhodně bych si nebrala všechny tři děti najednou z dětského domova, to už mi připadá přehnané. Každý je individualita, potřebuje vlastní přístup a hlavně péči, zájem, lásku, čas. To, co v ústavu nezažil nebo měl pozornosti málo. To je třeba „dobít“. Každý má svůj původ, šrám. Stačí, když pomůžete jednomu, ale pořádně. 
  • Zamysli se, jestli chceš podstoupit takovou službu, je to náročné a běh na dlouhou trať. Musíš mít sílu, často se budeš vracet na začátek. Můžeš taky přijít o manžela jako já, ne každý vydrží bojovat s démony, které si dítě nasbíralo. 
 

Jsme zvláštní a atypická rodina, ale máme se rády. 

 

Hana a její holky Kačka, Bára, Eliška, Madla 

„Ještě před dvanácti lety bych nevěřila, že budu o pár let později mámou zletilých dětí a puberťáků,“ uvažuje Hana. „První dítě jsem získala opravdu velmi nestandardním způsobem – vlastně si mě samo našlo.

Se svou dcerou Bárou, které už je dnes dvaadvacet, jsem se seznámila doslova ‚na ulici‘. Oslovila mě, zda by si mohla pohladit kočky, které jsem nesla v přepravce. První dívky (Bára se starší sestrou Kačkou) byly děti ulice. Přes den s partou problémových dětí, ještě před desátým rokem věku vyzkoušely alkohol, cigarety a možná i marihuanu. Po roce a půl přešly oficiálně ke mně. Tím ale ta největší legrace teprve začala…

Klepněte pro větší obrázek
Hanka se svými pěstounskými dcerami.

Nic nebylo podle knížek o výchově, které jsem načetla. Holky neplnily povinnosti, lhaly, braly peníze, jedna si vymýšlela, druhá se projevovala agresivně. Bylo to velmi těžké období, kdy mi připadalo, že vlastně nic, co udělám, není dobře. Snažila jsem se k nim najít cestu a vychovávala jsem metodou pokus omyl. Zároveň to bylo úžasné období společných zážitků, pomalých a neznatelných i skokových pokroků a vytváření vztahu.

Klíčové bylo, že jsem měla pocit, že i když často tápu, poprvé v životě dělám něco, co má hluboký smysl. Holky se postupně zlepšily do té míry, že jsem začala mít pocit, že to celkem funguje. Nejstarší Kačka se naučila číst a psát. Bára začala úžasně fungovat ve škole, ukázalo se, že je to chytrá holka se spoustou zájmů, věnovala se hudbě, ráda četla a moc ráda trávila čas s malými dětmi. A tak jsem si podala žádost o další dítě a přišla Eliška.

Pětiletá holčička, která měřila a vážila jako dvouletá, neustále vyžadovala lízátka, šišlala a mluvila ve dvouslovných a tříslovných větách. Nebyla schopná se sama najíst, obléct, měla strach ráno vstát sama z postýlky, bála se much, ze stresu několikrát do týdne zvracela… O jejích specifických projevech a zvláštnůstkách bych mohla vyprávět ještě hodně dlouhou dobu. Tři roky trvalo, než jsme s pomocí odborníků zjistili, že její zvláštnosti nezpůsobuje jen citová deprivace, ale také Aspergerův syndrom, což je jedna z poruch autistického spektra.

V té době už Eliška mluvila dávno v souvětích s precizní výslovností, od pěti a půl četla, od šesti let psala, znala spoustu anglických výrazů a jednoduchých vět, krásně zpívala a hrála na zobcovou flétničku. No a protože člověku vždycky otrne, když se vyhrabe z nejhoršího, začala jsem mít zase pocit, že by možná Elišce prospěl mladší sourozenec a že bychom ještě jedno malé dítě zvládly…

Klepněte pro větší obrázek

Svou roli sehrála náhoda. Na letním pobytu jsme se seznámily s dvanáctiletou dívkou z Klokánku a ta k nám začala jezdit i se svou mladší sestrou na hostitelské návštěvy. Zatímco starší Aneta rychle ztratila zájem, mladší Madla už nám tak nějak zůstala :-) Nebyla to ale už malá holčička, bylo jí jedenáct let… A byl to masakr, i když jsme ji moc chtěly. Znovu jsem měla doma dítě, které velmi toužilo po rodině, ale zároveň v ní nebylo schopné normálně žít.

Přišly ke mně děti s velmi těžkými životními zkušenostmi, jsou nejen deprivované, ale také traumatizované. Tyhle děti obrátily můj život ne o 180, ale přímo o 360 stupňů. A já jsem za to hrozně ráda. Největší radost mám, že navzdory absenci pokrevní příbuznosti jsem získala čtyři skvělé dcery, které jsou mi tak strašně blízké a neuvěřitelně podobné.“ 

Co bych poradila kamarádce 

  • Nečekej, že dostaneš běžné dítě s běžnými reakcemi. 
  • Připrav se, že budeš potřebovat spoustu tolerance, empatie a smyslu pro humor. 
  • Řiď se heslem: „Co mě nezabije, to mě obohatí.“ 
  • Dávej lásku, ale také hranice – jedno bez druhého dobře nefunguje. 
  • Připrav se na to, že můžeš na nějakou dobu naprosto ztratit jakoukoli formu soukromí. 
  • Ano, i WC se může stát společenskou místností, a to, že zvedneš telefon k soukromému rozhovoru, je pro některé děti jasný signál k útoku.
 

Všichni držíme při sobě i po letech. 

 

Dagmar, Jaroslav, Hanka, Kačka, Lucka, Láďa, Standa 

„Nemohli jsme mít vlastní děti, a protože jsme si vždycky přáli velkou rodinu, tak jsme se rozhodli poskytnout domov dětem, které neměly to štěstí mít vlastní rodiče,“ uvádí příběh velké rodiny Dagmar. „Na Hanku jsme čekali dva roky. Když k nám přišla, byly jí dva roky a byla velmi opožděná.

Neuměla pořádně chodit, vůbec nemluvila, stále musela mít pleny, kolébala se ze strany na stranu, a co bylo nejhorší, nedokázala dát najevo téměř žádné emoce, třeba smích či pláč. Bylo to fakt náročné. Já byla s dítětem doma (nikoli však na mateřské), a to bez jakýchkoli příjmů. Tehdejší legislativa neumožňovala pěstounce pobírat mateřskou, když nebyla ‚fyziologickou‘ matkou.

Manžel pracoval a já se musela zapojit taky, po nocích… Samozřejmě jsme si to představovali jinak. Ale naštěstí se nám podařilo do roka dostat Hanku na takovou úroveň, že mohla být přijata do školky a já začala opět chodit do práce.

Klepněte pro větší obrázek

Kačka k nám přišla za 6 let po Hance, rovnou z kojeneckého ústavu. Byl jí rok a půl. Vypadalo to, že je na tom lépe než tehdy Hanička, ale to bylo pouze zdání. Při absolvování první třídy se projevilo její postižení, o kterém nikdo nevěděl, z kojeňáku nám byla předána jako naprosto zdravé dítě. Začaly návštěvy lékařů, psychiatrů, psychologů a speciálních poraden, které potvrdily retardaci. Káťa byla převedena do zvláštní školy, tu zvládla úspěšně. Dnes jí je dvacet, je v invalidním důchodu, její stav je zatím stejný, ale s postupujícím věkem lékaři předpokládají zhoršování. Nevadí, jsme na to psychicky připraveni.

V roce 2001 k nám přišli romští sourozenci Lucka a Láďa. I tyto děti nás překvapily. Opět jsme bojovali se zlozvyky z dětského domova. Děti byly starší, když k nám přišly, a o to bylo hůře. Dnes je máme již 13 let, jsou plnoleté a vedou si dobře. Láďa se učí na lodníka a Lucie se díky talentu věnuje fotografování.

Poslední Standa k nám přišel ve svých 9 letech a trvalo dlouho, než se vše k dobrému obrátilo. Žije s námi už sedmý rok a je to bezvadný kluk. Děti si pomáhají, nejsou si navzájem lhostejné. My máme dobrý pocit, že jsme vytvořili velkou rodinu, která drží stále při sobě, i když jsou téměř všichni dospělí.“ 

Co bych poradila kamarádce 

  • Uvědom si, že pěstounství není o tvých potřebách a tužbách, ale hlavně o dětech, které do rodiny přijdou. 
  • O jejich rozvoji, výchově, správném podchycení talentů a rozvíjení. 
  • Musíš obětovat veškerý vlastní čas. Je to řehole, při které máš větší pocit odpovědnosti, než když vychováváš vlastní krev, neboť žádné z dětí ti není vůbec v ničem podobné. 
Klepněte pro větší obrázek
 

Zaujaly vás příběhy pěstounek a sami uvažujete o přijetí dítěte do pěstounské péče? Potřebné informace naleznete na stránkách www.hledamerodice.cz nebo vám poradí na bezplatné infolince 800 888 245.

Foto: archiv rodin

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Těší vás rozsah nových známostí, které umíte díky Slunci dopoledne zajímavě potěšit, i duševně podpořit. Dokážete se zapojovat do všeho…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama