Maminka.czNovorozenec

Jak stát podporuje rodiny?

Regina Rothová 19.  6.  2012
Jak stát podporuje rodiny?
Neustále se mluví o stárnutí populace, počet narozených dětí po několika letech babyboomu zase klesl (vloni se v České republice narodilo o 8500 miminek méně). Je naše země, respektive vládní politika, přátelská k mladým rodinám? Na to jsme pro vás hledali odpovědi.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Rodina je místo, kde se utváří osobnost dítěte, místo lásky, výchovy, každodenní péče. Bohužel, česká rodina slábne. To dokazují statistiky rozvodovosti (podle oficiálních statistik ČSÚ byla vloni míra rozvodovosti 46,2 %). Ač u nás převládá konzervativní vnímání rodiny jako ideálu partnerského soužití, stále méně dvojic uzavírá sňatek. To ale neznamená, že si spolu partneři nepořizují děti a nežijí ve společné domácnosti.

Agentura SANEP provedla průzkum, z něhož vyplynulo, že téměř čtvrtina Čechů vidí za snižující se porodností nedostatečnou sociální podporu rodin s dětmi. Málo se využívá práce na částečný úvazek, pružné pracovní doby nebo práce z domova, což by rodinám usnadnilo péči o potomky a zároveň by si tak mohly zlepšit finanční situaci. V roce 2006 pracovalo na částečný úvazek jen 5,1 % obyvatel, z toho 8,7 % žen a 2,3 % mužů. Rodičovská dovolená je oproti jiným zemím Evropy otci málo využívaná právě kvůli nízkým příspěvkům. Další problematickou oblastí je nízká dostupnost bydlení pro mladé rodiny a nedostatek služeb péče o děti, tedy jeslí a MŠ.

Dítě? Dneska luxus

„Věřím, že rodin s dětmi, které vystačí s rodičovským příspěvkem na mateřské a nemají finanční ,jištění‘ z jiných zdrojů, je minimum,“ napsala nám Nikola. „Obzvlášť pokud máte hypotéku, spoustu splátek, manžela, který kromě toho, že má nižší plat, než je udávaný průměr, platí alimenty na dvě děti z předchozího manželství a snaží se postarat jak o ně, tak o naše dítě. Proto se i já snažím shánět peníze do rodinného rozpočtu. Když jsem otěhotněla, snažila jsem se našetřit alespoň na výbavičku, jelikož jsme v okolí neměli nikoho, kdo by nám ji daroval. Navíc manžel ztratil na čtyři měsíce práci, a to byla asi největší krize,“ pokračuje.

„A stát? Nikoho to nezajímá. Je to horší než dřív. Zrušené porodné, za které se dal koupit aspoň kočárek, za rodičovský příspěvek se v dnešní době taky téměř nic nepořídí. Teoreticky by z něj měla vyžít maminka a dítě. Proto jsem se musela po šesti měsících mateřské vrátit na částečný úvazek do práce (ještě že to šlo) a kromě toho si přivydělávám prodejem kosmetiky,“ uzavírá. Přesto Nikola přiznává, že by do dítěte (nebo dalšího) šla znovu. Ta energie, kterou ji nabije každý i sebemenší dětský úsměv, za to stojí.

„Mateřská není žádná sláva, o přídavcích nemůže být ani řeč,“ konstatuje čtenářka Lenka: „Takže manžel je vlastně pořád v práci. A když má volno, jdu já. Sice jenom několikrát měsíčně a na noční, protože rok a půl starého chlapečka mi nikdo nepohlídá. Přesto do budoucna uvažujeme o druhém…“ „Není to jednoduché, v dnešní době je pořízení dítěte luxus,“ píše maminka Petra. „Pracujete poctivě několik let, odvádíte daně, a když nastoupíte na rodičovskou, stát se otočí zády. Já nedostala ani porodné, nemám nárok na přídavky, měla jsem holt před mateřskou vyšší plat. Ruku na srdce, mít na krku hypotéku, miminko si dovolit nemůžeme. A i tak, nebýt podpory příbuzných, občas bychom na tom byli hodně špatně. A to mám brigádu, chodím uklízet.

ČTĚTE TAKÉ: Potvrzení o státním občanství: Kámen úrazu při vydávání pasů?

Tahle situace nás bohužel donutila k tomu, že jsem si zkrátila tříletou rodičovskou o 8 měsíců a dcera půjde místo do školky do jesliček. Ale hlavně že se máme!“ „Já jsem ještě měla štěstí a u obou dětí stihla porodné, měsíčně od státu dostávám 7600 korun, hodně často až koncem měsíce, vůbec se na to nemůžu spoléhat,“ povzdechla si Tereza. „Synka mi ve 3 letech nevzali do státní školky, snad budeme letos úspěšnější, v září mu bude 4,5 roku. Od tří let potřeboval školku jako sůl, chodí tedy částečně do soukromé, která stojí nehorázné peníze. Jsem vděčná, že mám muže, který nás uživí. Přesto jsem se nedávno dozvěděla, že se u nás platí za školku okolo 3000 měsíčně včetně obědů, což mě celkem rozzuřilo. Nevím, z čeho to platí rodiny, které musí vyžít z minima. Zaměstnavatel mi místo nedrží, a to teprve začnou problémy najít si něco s dětmi.“

Bez rodičů bych skončila na dlažbě

„Jsem maminkou dvouletého chlapečka, porodila jsem jako studentka 1. ročníku Vysoké školy pedagogické,“ svěřuje se se svou zkušeností další maminka Tereza: „Protože jsem neměla odpracováno, můj rodičovský příspěvek činí 3000 korun. Přítel a zároveň otec Adámka je taktéž studentem, takže naše finanční situace je dost bídná. Nebýt rodičů, u kterých bydlím, skončila bych nejspíš ,na dlažbě‘. Nechápu, jak může stát říct, že podporuje mladé rodiny a apeluje na to, aby měli mladí lidé děti. Za co si je ale mají pořídit? Ráda bych měla druhé, ale bohužel na něj nemám peníze… a chtít na mých rodičích, aby prakticky živili ještě druhé dítě? Tak to je přece holý nesmysl.“

„Nejsem milionářka ani restituentka, ale maminka 33měsíčních dvojčátek, toho času plně zaměstnaná,“ napsala Soňa. „Dlouho se mi nedařilo otěhotnět, dvojčátka máme z IVF – naštěstí na první pokus, doplácela jsem za intracytoplazmatickou injekci, prodlouženou kultivaci a zaváděcí katétr něco přes 18 tisíc. Naštěstí jsem patřila k těm šťastným, které dostaly porodné na obě děti, dnes už se rodičovský příspěvek týká jen nejmladšího, v našem případě to byla o dvě minuty mladší Andulka. Hrubé náklady na dvojčata (plenky, vlhčené ubrousky a mléko) 6 tisíc měsíčně. Můj muž byl půl roku v neschopnosti s necelými 13 tisíci a s mým příspěvkem jsme přesáhli limit o necelých 500 korun, a nemohli si tudíž zažádat o jiné příspěvky. Toto půlroční období bych nepřála žádné mamince: sama na pokraji zhroucení (péče o dvojčátka je hlavně o přežití) a muž se po operaci zotavoval jen pomalu,“ pokračuje Soňa.

„Nyní je v invalidním důchodu (6200 Kč), a tak jsem s tehdy 22měsíčními dětmi začala pracovat na plný úvazek. Ale proto to nepíšu. Nestěžuji si, vždycky jsem byla dříč a nenatahovala ruku, takhle by to měly brát i ostatní maminky. Moje děti dostávají úplně všechno, a to, že nechodily na kojenecké plavání, že nemají všechno oblečení nové?

Myslím, že nestrádaly. Vždyť si krásně vyhrají třeba i s háčkovanou panenkou a autíčkem za dvacku. Chtěla bych povzbudit také ostatní maminky, všechno můžete změnit, ale zdraví své a svých nejbližších si stejně za žádnou podporu nekoupíte!“ „U prvního synka, dnes je mu šest, jsem si na nic nestěžovala.

Po půlroční podpoře od zaměstnavatele jsem najela na rodičák a v klidu jsme zvládali domácnost, občas výlety, malý plaval,“ svěřuje se Marcela. „Základní výbavičku, téměř celou, jsem zvládla z porodného (17 000 Kč). Po narození druhého dítěte, dcerky, před 2,5 lety už to začalo být těžší. Ke 3. narozeninám synka (15. července) mi stopli všechny peníze a první příspěvek na Anetku jsem viděla až v září! Takže porodné 13 000 padlo na pokrytí díry, která nám vznikla v rozpočtu. Pak to šlo, kojila jsem, oblečení převážně po bráškovi… Prostě to látáme, jak se dá,“ konstatuje Marcela.

„Podporu státu necítíme žádnou, ač jsem před dětmi pracovala, vše poctivě danila. V podstatě mám 7600 Kč na obě děti a na přídavky nemáme nárok. Jiná maminka, která nepracovala, kromě rodičáku pobírá nejrůznější sociální dávky. Je to nespravedlivé, ale naše děti stojí za to, pár let živořit. “

Opáčko po 18 letech

„Jsem na mateřské se 17měsíční dcerkou a mému synovi je čerstvě dvacet. Ukončil střední školu a začal pracovat. Zvolila jsem tříletou mateřskou z důvodu, že žádní prarodiče nebydlí s námi v jednom městě a jsou zaměstnaní. Volit formu ,paní na hlídání‘ nechci, maminka je základ všeho,“ odpovídá Lenka: „Nicméně pokud mě ze zaměstnání osloví, ráda pomohu na vedlejší smlouvu, budeme se s manželem střídat v péči, máme stejného zaměstnavatele. Být matkou v jednadvaceti a nyní je velký rozdíl :-) Užívám si, předvídám, nikam se nehoním, mám zkušenosti. Je pravda, že jsme si pořídili auto, zrekonstruovali byt v paneláku, užili jsme si dovolených, jsme zajištění. Z úspor jsme si koupili domeček, vzali si hypotéku na rekonstrukci. Dočasně bydlíme se synem, jeho přítelkyní a dcerkou ve 2+1 a živíme dvě domácnosti. Jsem si vědoma, že naše situace není úplně standardní, proto si nestěžuji,“ dodává Lenka.

„Nicméně si myslím, že rodinná politika našeho státu je katastrofální, zvlášť v posledních měsících. Jako by si ti, kteří rozhodují, neuvědomovali, že z každého nového miminka vyroste plátce daní, tedy někdo, kdo bude 40 let přispívat zajímavou finanční částkou státu. Proč tedy rodině nepřispět, i když se jedná o pouhé tři roky… Jejich odpověď ,nejsou finance‘ je už spíš k smíchu v porovnání s korupčními aférami, vysokými odměnami náměstků… Ale to není jen současná vláda, zruší se jesle a nikdo neřeší, že je po nich poptávka, totéž platí o školkách. Při populační vlně od roku 2000 bylo jasné, že za několik let to bude problém. Tak zbývá otázka: co brání našim politikům, aby začali konečně viditelně konat ve svých řadách? A mně zbývá užívat si ještě rok a půl své krásné holčičky a těšit se z jejích úsměvů a pokroků.“

Témata: Děti, Porod, Časopis Maminka, Mateřská a rodičovská dovolená, Předškolák, Novorozenec, Školák, Batole, Kojenec, Peníze a kariéra, Porodné, Předchozí manželství, Partnerské soužití, Andulka, Rodinná politika, Rodičák, Česká rodina, Jak, Každodenní péče, Pokraj zhroucení