reklama

Jak trénovat dětskou kreativitu

Také naučit se uvažovat svobodně, uvolněně, říkat své názory, předvádět myšlenky, emoce a prosadit si je. A je jedno, v jakém oboru. To všechno je základ kreativního myšlení a práce.

V dnešním moderním světě se termín kreativita ohýbá všemi směry. Je nesmírně módní být kreativní a dělat všechno kreativně. Ale skutečně to tak je? Vždyť podle definice tohoto slova je kreativita činnost, kdy objevujeme nebo děláme něco nově, nového. Nový způsob myšlení, činnosti, uvažování.

Například naprostá většina volnočasových kurzů a aktivit, které se vydávají za kreativní, tuto základní podmínku nesplňuje. Je tedy potřeba hledat místa, kde se setkáme s originálními nápady a jiným přístupem. Do zařízení, kde se to daří. My jsme se podívali do ateliéru Kreativní malování Dany Cejpkové…

Zásadní období je do šesti let věku

„Kreativita není něco, s čím se člověk narodí. Můžete mít na něco talent, ale být kreativní chce trénink, změnu způsobu uvažování, stylu myšlení, přístupu k činnostem. A ideální doba (takzvané magické období kreativity), kdy je vhodné začít trénovat, jsou děti ve věku tří až šesti let,“ vysvětluje Dana Cejpková, autorka projektu.

„U nás v Česku se kreativita spojuje hlavně s uměleckými činnostmi, tedy malbou, ještě tak hudbou, ale vůbec se neuvažuje o tom, jak kreativní lidé jsou například vědci, fyzikové, chemici, matematici. To oni přinášejí nové přístupy k řešení problémů, nové technologie, nové objevy. Bohužel v obecném vzdělávání se na rozvoj kreativity u nás velmi často zapomíná. Přestože v našem ateliéru rozvíjíme kreativitu pomocí výtvarných činností, nejsme klasický výtvarný ateliér, kde se děti učí hlavně kreslit a malovat (techniky, metody…). Malování využíváme jako nástroj především proto, že dětem je v tomto věku blízké a snadno uchopitelné. Malování v našem podání znamená celou vzájemně propojenou a promyšlenou soustavu činností, které rozvíjejí osobnost dítěte. Přesně podle jeho vývojových stadií.“

Základ: dobře se ptát

Naprosto stěžejní podmínka, aby lektor dítě vedl k rozvoji. Zadat téma nestačí. Je potřeba ho otázkami dovést k tomu, aby nad zadáním přemýšlelo. Rozvíjelo úvahy, jak téma zpracuje, co si o něm vlastně myslí, co o něm ví a chce dát najevo. Příklad: Namaluj vítr. Nejdřív si o něm povídáme – jak ho vidíme, kde a kdy ho můžeme zaregistrovat, jak se chová, co znamená.

Pak si ho zahrajeme – třeba vlajeme šátky, foukáme si do vlasů, foukáme do papírů, máváme rukama, hučíme… Děti si mimoděk uvědomí, že když foukají, mají pusu do kroužku, že všechno vlaje, ozývají se nejrůznější zvuky. A začnou samy přicházet s nápady: Bude mít oči jako větrníček, barvu modrou jako vzduch, ale třeba červenou nebo černou, protože přichází za bouřky… A musíte se pořád ptát a ony vymýšlejí a vymýšlejí, navzájem se doplňují a předhánějí… Ale je třeba se ptát správně. Ne návodně, ne prvoplánově. Pořád mluvíme o skutečně malých dětech – tři čtyři roky.“

Žádní sněhuláci podle šablony

„Rodiče se mě často ptají, jak dětem při hodinách pomáhám, co jsem dělala já a co děti. Já zásadně do práce nezasahuji, děti musí být pyšné na svou práci, vložit do ní svou myšlenku, fantazii. To je kreativita.

Opačný příklad: Jeden tatínek se mi svěřil, že přišel do školky a na nástěnce viselo pětadvacet výkresů sněhuláků. Všichni byli bílí, jen jeden modrý. A ten byl náš, řekl hrdě. Když jsem se syna ptal proč, měl jasno. Tati, když maluju vodu, tak je vždycky modrá a když se sněhulák rozpustí, tak musí být zase modrý. Měl nápad, který si prosadil a uměl ho obhájit. Nebál se vystoupit z davu.“

Jak pracovat, aby to pomáhalo?

Každá lekce má svou danou strukturu:

  1. Příprava: Děti se sejdou, přivítáme se navzájem, vyberou si místo na práci. Některé dítě má své stálé, jiné putuje od stolku ke stolku a někdy se stane, že jedno zasedne místo druhému. Nezasahujeme do toho, neorganizujeme. Necháme je, aby si o tom popovídaly samy, aby si řekly, kde kdo bude dneska malovat. Tím je zároveň učíme komunikovat.
  2. Výběr pomůcek: Máme dané základní vybavení (paletka, štětce, barvy), které si děti samy vybírají. Některé vezme dva štětce a jiné dvacet. Otázka volby. Děti si povídají, připravují se a my je necháme, až do chvíle, kdy samy řeknou: Začínáme. To se nám skutečně děje, to není fikce. Děti chtějí samy začít pracovat. Rozhodně není ticho, pořád se v ateliéru cvrliká. Ale současně se děti touto přípravnou činností postupně zklidní, zvyšuje se jejich soustředění a očekávání, co jsme pro ně dnes připravili.
  3. Následuje téma: Například hluk. Nejdřív si o něm povídáme, přehráváme, ukazujeme, co si pod ním kdo představuje. Napoprvé jsou děti překvapené a ptají se: To mám jako křičet? Připadá jim to divné, běžně se setkávají s opakem a tím se jim vytvářejí zábrany, které si přenášejí do budoucího života. Zatímco dospělým to připadá divné už napořád, nedokážou vyjít ze své komfortní zóny a pořádně zařvat, děti už při druhé lekci bez potíží pobíhají, křičí, tančí, ukazují, co si pod jakým pojmem představují. Snadno přistoupí na hru, dokážou vyjádřit emoce, představy.
  4. Fáze tvůrčí: Vyberou si barvy, materiály a při práci povídají, jak budou postupovat. Pán větru bude mít hlavu jako lístek, rozevláté vousy… Pořád chodím a ptám se, aby nápady plynuly, rozvíjely se, aby tok myšlenek neustále sílil. Není možné nechat děti pracovat tiše, bez komunikace. Celou hodinu s nimi stále mluvím a podporuji jejich fantazii a chuť k práci. Máme při malování určité zásady: Například žádná prázdná bílá místa. Vždycky musí být celý papír pomalovaný. Děti následně tyto zásady přenášejí do běžného života i doma. Jedna maminka se třeba svěřovala s tím, jak doma kreslily a dcera poctivě vykreslovala každičký detail papíru. Což mimo jiné učí děti dotahovat věci do konce.
  5. Pak se práce dokončí a uklidí: Netlačíme k rychlému ukončení práce, nepoukazujeme na to, že někdo maloval rychleji, jinému to trvá déle. Zcela přirozeně si každé dítě uklidí své pomůcky a pracovní plochu. Během několika lekcí se to naučí a přijme tuto povinnost za svou. Úplně nenásilně. Tento návyk je potřeba budovat právě v období do školního věku, později už jen těžko dítě naučíme, aby uklízení bralo jako přirozenou součást každé činnosti.
  6. Prezentace: Autoři si stoupnou před ostatní a vysvětlí, co namalovali. Dotvářejí tím vlastně své dílo. Vymýšlí jména pro postavy, pro děje, které na obrázku probíhají. Rozšiřují si slovní zásobu. Máme paní foukalky, větřenky, královny bouří i ticha… Povídáme si, proč paní, co všechno odfoukne, proč má zrovna barvu, jakou má. Dítě se učí se za své dílo postavit, ukázat ho, promluvit o něm. Ostatní se učí ptát a hledají, co by se jim na obrázku nejvíc líbilo, co se Kubovi povedlo, co je zajímavé a nové… Vzniká přirozená diskuse, kterou budou děti potřebovat ve škole i praktickém životě. My dospělí se při prezentacích často klepeme a ony si to trénují nenásilně od útlého věku. Vystupování a sebeprezentace je otázkou tréninku stejně jako jiné činnosti. Není v tom žádný speciální talent, ale možnost si to ozkoušet, otrkat se a najít si vlastní příjemný způsob a formu prezentace či vystupování. Naučí se kromě hodnocení a vysvětlení i odpovídat na otázky, argumentovat, stát si za svým rozhodnutím, za svým nápadem…

O autorce projektu

Dana Cejpková se rozvojem konceptu Kreativní malování zabývá již více než čtyři roky. Je zakladatelkou a hlavní lektorkou Ateliéru Kreativní malování v Praze na Žižkově. Koncept buduje na základě rozsáhlých zkušeností z práce s dětmi všech věkových kategorií, znalostech vývojové psychologie, pedagogiky, artefiletiky a arteterapie. Získané zkušenosti si potvrzuje i v zahraničí, kde se otázka rozvoje kreativity velmi intenzivně řeší. Více informací na www.kreativni-malovani.cz

Čím u dětí podporovat kreativitu

  • Dovednost experimentovat. Důležité je dětem dávat dostatek podnětů, které je vedou k novým nápadům, zkušenostem, pokusům, co se stane „když“. Děti mají prostor ke zkoušení nových věcí, činností, které nedělaly, a zároveň by měly cítit maximální podporu. Jedině tak mohou experimentovat s novými materiály a pomůckami bez zábran a s chutí a bez skličujícího pocitu, že se stane něco nepříjemného, když se něco nepovede, když se rozlije voda či barvy.

  • Nebát se volby. V dospělosti se často setkáváme s tím, že čím víc možností volby máme, tím obtížněji se rozhodujeme. V ateliéru máme spousty pomůcek, odstínů barev, doplňků, materiálů. Tím děti učíme vybírat si, nebát se řady možností, naopak se do nich mohou položit a využít toho. Postupně se naučí nebát si vybírat, experimentovat, to je také podpora rozvoje osobnosti, uvažování, sebedůvěry ve vlastní úsudek a rozhodnutí.

  • Přenášení zkušeností do jiných oblastí života. Práci kurzu děti využívají úplně přirozeně doma. Zkušenost: Maminka s dcerkou pekly a malá se nespokojila pouze se známými tvary, ale začala vymýšlet nové, zdobné techniky, místo marmelády zvolila revolučně mák… Může se zdát, že je to malý krůček, ale v celkovém kontextu je to významný posun. Nemají ještě kapacitu vymýšlet nové vzorce v chemii, ale možná někdy díky odvaze a uvolněnosti, umění experimentovat tuto schopnost najdou.

  • Prožívání emocí. Při hře na vítr nebo chutě se uvolní, ventilují nashromážděné napětí, vykřičí pocity, radost, vyskákají energii. To dospělý přirozeně nikdy nedokáže. Při takovém rozletu může vzniknout spousta nápadů. Témata jsou různá, od rodiny přes kladné i záporné emoce či protiklady. Děti se učí uvědomit si, co prožívají při dané emoci a co to znamená. Například při zadání hodný a zlobivý, smutný a veselý.

  • Respekt k rozhodnutí. Dítě si vybere barvu, která podle „pravidel“ k tématu vůbec nepatří, a hned se snažíme ho vrátit do mantinelů: k zimě přece růžová nepatří. Omyl. Nechat vybrat, ale chtít zdůvodnění, proč tam je, poslechnout si argumentaci a nechat být. Ano, dítě prostě mráz vidí růžově, proč ne. Nezakazovat, neusměrňovat, jen v rámci nutného. To často dělá dospělým potíže.

  • Propojovat nepropojitelné (zdánlivě) a tím rozvíjet fantazii a kreativitu. Spojujeme různé vjemy, smysly a stavíme na prožitku. Dáváme třeba dětem ochutnat citron a ony se začnou tvářit, koukají se navzájem, jak se kdo šklebí. Pak propojujeme třeba rybičky a chutě. Namalujeme si rybičku, která chutná kysele nebo sladce. Zdá se vám to bláznivé? Vůbec, stačí se pak podívat na výsledky. Děti vymyslí rybičky jako citronky nebo dortík s ploutvičkami. Každý se učí hledat nové věci. Vypadá to nesourodě, možná na první pohled divně, ale je to jen jiný úhel, jak přemýšlet. Totéž je malovat třeba ticho. Když přijdou rodiče, jsou v rozpacích, jak by vyjádřili výtvarně ticho. Nevědí. Když se o tom s dětmi bavíme, zahrajeme si to, každé dokáže vlastní vizi ticha ztvárnit.

Kurzy maminek s dětmi (od asi 2 do 3 let)

Všechny děti od tří (zhruba do deseti) let, které ateliér navštěvují, malují samozřejmě samostatně. Přítomnost rodiče by v celém procesu tvoření byla spíš ke škodě než užitku. Specifickou skupinou jsou děti od dvou do tří let, pro které je naopak přítomnost rodiče velmi důležitá. Malujeme v malých skupinkách, kde je maximálně pět maminek (tatínků) a jejich dětí.

Obvykle se jedná o děti, které jsou prozatím doma a nechodí do školky, takže tady mohou rozvíjet i první sociální kontakty mimo rodinu. Jedním z cílů kurzu je rozvoj jemné motoriky. Tomu pomáháme malováním štětci, houbičkami a dalšími pomůckami. Tím, že lepíme, stříháme, vytváříme trojrozměrné objekty, pracujeme s nejrůznějším materiálem, jako jsou knoflíky, peříčka…

Dále se rozvíjí soustředění, udržení pozornosti a kooperace s maminkou. Tím, že pracujeme v krátkých intervalech a činnosti se střídají, udrží batolata pozornost. Postupně trénujeme a zkoušíme, co dokážou, jde o posunování hranic pomalu, ale jistě. Pravidelnost v rozmezí jedné návštěvy týdně přináší své ovoce. Velké pozitivum tyto kurzy přinášejí do vztahu maminka–dítě. Učí se navzájem respektovat, spolupracovat, komunikovat.

Maminka se učí, jak zaujmout své dítě, jak nalézt motivaci. Zjišťuje, co její ratolest baví víc, co míň. Názorný příklad, kdy má maminka dítě respektovat, je proces výběru barev. To má většinou za úkol dítě. Ale děti v tomto věku vybírají barvy spíš podle obliby, pocitově, nemají naučené „zásady, jak by to mělo vypadat“, a to pro maminku může být obtížné respektovat. Takové příklady najdeme i v každodenních činnostech, kdy rozhodujeme za děti, jelikož si myslíme, že je to pro ně lepší. Otázka však je, zda není lepší děti nechat v přijatelných věcech rozhodovat samostatně za sebe a tím jim dávat do budoucna schopnost samostatného rozhodování.

Na druhou stranu se i děti učí respektovat prostor maminky. To je pro vzájemný vztah důležité zvlášť v období vzdoru. Smyslem našich kurzů je proces, prožitek a zážitek. Ne stres, jak to naše dítě patlá, že to nedělá tak, jak „by mělo“. Když se tohle maminky naučí, je pro ně pak mnoho situací jednodušších, berou je víc s nadhledem.

Jak tvoří děti...

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Zpracováno ve spolupráci s Mgr. Danou Cejpkovou

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Se svou prací dopoledne spíš lehce bojujete, po poledni jste ale díky vazbě Venuše disponovány k energické činorodosti. Kolegyně vaší…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama