[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pokud chcete, aby měl váš potomek bohatou a košatou slovní zásobu, která bude dělat radost nejen vám, ale i jemu samotnému, neboť se s každým pěkně domluví a bude umět lépe vyjadřovat své touhy, přání, dojmy a pocity, možná se vám bude hodit několik praktických a užitečných rad.
Mnoho logopedů doporučuje, aby rodiče na tříleté děti již nemluvili v titěrných zdrobnělinách a citoslovcích, která nahrazují běžná slova. Takové vyjadřování je samozřejmě pochopitelné u nejmenších, kterým se dospělí chtějí maximálně přiblížit, ale čím je dítě starší, tím méně je tento styl mluvy vhodný. Vždyť jak lze více rozvinout a obohatit kupříkladu slovo „pá“, kterým rodiče někdy označují procházku či výlet? Zatímco výlet nebo procházka mohou být malé, velké, krátké či dlouhé, „pá“ je zkrátka jen „pá“.
Samozřejmě by bylo ideální, aby dítě vyprávělo své zážitky souvisle, bez chyb a přeskakování z jedné věci na druhou. Aby dokončovalo slova a věty a pěkně se drželo linky příběhu. Jenže to všechno se dítě musí teprve naučit! Budeme-li ale, jistě v dobré víře, dítěti do jeho vypravování nestále zasahovat, opravovat jej a vysvětlovat mu, co a jak správně říct, připravíme ho o spontánnost i chuť nám cokoliv příště vyprávět. Děti se nejlépe učí hrou a hra je musí bavit!
Neslušná slova dětem nejen nesluší, ale také vyjadřování neuvěřitelně zjednodušují! Sice zaručeně upoutají a navodí zvýšenou pozornost, ale konkrétní sdělení v nich nenajdeme. Dítě nám kupříkladu sdělí o nesympatické sousedce: „Ta paní je blbá!“ Pochopitelně mu takové slovo můžeme kategoricky zakázat anebo se můžeme dítěti pokusit vysvětlit, že „blbá“ je nejen neslušné, ale také úplně hloupé slovo! Nikdo se totiž nepochopí, proč mu je ona sousedka tak nesympatická. Přistoupí-li dítě na vaše doporučení, možná místo jednoho slova uslyšíte celé vyprávění: „Nelíbí se mi, že bouchá psa, doma hrozně křičí a když jdu kolem, tak se mračí a něco mumlá.“
Pochopitelně je nutné děti občas při mluvení opravit, nicméně bychom to podobně jako u dospělých měli dělat s citem a taktem. Dítě by se nemělo našimi zásahy cítit ponižované a neustále kritizované. Ostatně jak by nám samotným bylo příjemné, kdyby nám někdo před druhými neustále skákal do řeči a opravoval nás? Vždyť si pak dítě můžeme vzít stranou nebo si „výuku“ nechat na doma. Neustálá kritika a opravy berou dětem chuť se slovně vyjadřovat před druhými.
Mluvíte raději do telefonu než na děti? Nasloucháte raději televizi, než abyste naslouchali svým blízkým? Hemží se váš slovník kupříkladu frekventovanými universálními slůvky „super, ok, hustý“, do nichž se schová úplně všechno? Používáte pár přídavných jmen stále dokola? Nedělejte to! Chcete-li, aby vaše děti hovořily v rozvitých větách, není zbytí – budete jim muset jít příkladem.