[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mám kamarádku, její holčičce Símě jsou tři a půl roku a chlapečkovi Adamovi dva. Často vedeme hovory na téma: jak předcházet a urovnávat sourozenecké hádky, jak zabránit vzájemnému tahání se za vlasy, kousání a škrábání, hysterickým scénám, žalování, urážení se, návalům vzteku. Ona na to jde vědecky. Má přečtené snad všechny knihy na téma sourozenecká rivalita a já vždy se zájmem poslouchám, co z nich tentokrát vyčetla.
Jako tuhle, když mi vyprávěla, že hodně sourozeneckých sporů vyvěrá z přirozené dětské soutěživosti a snahy získat co nejvíc pozornosti rodičů. Jak se jim tedy vyvarovat? Obě děti musíme ujistit o tom, že o naši pozornost soupeřit nemusí, a že jí dostanou tolik, kolik potřebují. Hezky řečeno.
V reálu to ovšem vypadá takhle: malá Síma přijde k Adámkovi a začne ho bezdůvodně a se stoupající intenzitou pohlavkovat. Jedna rána. Druhá. Símo, to se nedělá. Třetí. Símo! Čtvrtá. Adámek se rozpláče. Gábina vstává a jde utěšovat Adámka. Síma znuděně odchází bušit do něčeho jiného. Podle Gábiny je tohle výsledkem toho, že se Símě v uplynulé půl hodině málo věnovala a všímala si víc Adámka. Po té, co je Adámek ukonejšen a jeho pozornost obrácena jiným směrem, jde Gábina odevzdat svůj spravedlivý díl pozornosti Símě.
Gábina je proti fyzickým trestům v jakékoli podobě. Prosím, taky si myslím, že většinou lze svého dosáhnout přirozenou rodičovskou autoritou a k plácnutí přes zadek či přes ruku se uchyluji jen jako k poslední instanci. Jenže někdy si člověk prostě nepomůže. Přiznám se, že kdyby takhle naše Alex rasila malého Péťu, zakročila bych mnohem rázněji a rozhodně bych ji nenechala jen tak si z místa činu odkráčet.
Pokud by nedošlo k plácnutí přes ruku, určitě by neunikla intenzivní domluvě a dala bych si sakramentsky záležet, aby si slova jako 'Tohle nesmíš dělat, Alex! Jestli se to stane ještě jednou, dostaneš už opravdu na zadek a večer půjdeš spát bez večerníčku!' řádně zapamatovala.
Pokaždé, kdy jsme s manželem (dobrovolně či nedobrovolně) svědky nějakého sourozeneckého sporu našich 3 dětí a je evidentní, kdo ho vyprovokoval, trváme na tom, aby jeho urovnání vždy provázela omluva provokatéra směrem k postiženému. Není to vždycky jednoduché a často si dohady a vysvětlování s tím spojené vyžádají i několik desítek minut navíc, ale stojí to za to. Fakt, že si dítě po každé takové potyčce, kterou vyprovokovalo, uvědomí, že to se vážně nemá a jde se se svým sourozencem usmířit, je dle mého názoru k nezaplacení.
Jasně, že žádné dvě děti k sobě nikdy nebudou hodné neustále. Že mezi nimi bude docházet ke sporům, že se budou vůči sobě navzájem vymezovat a zkoušet, co všechno si můžou dovolit. Očekávat něco jiného by bylo dost nerealistické a hlavně nenormální. Ovšem, jak se shoduje většina dětských psychologů a odborníků na dané téma, je důležité, jak se k tomu postavíme my, jako rodiče. Klíčové je o tom s oběma sourozenci mluvit a to už od raného věku - vysvětlovat, stanovovat hranice a hlavně být důslední. Ignorovat paušálně všechny sourozenecké půtky s tím, že 'oni si to nějak vyřeší' se rozhodně nedoporučuje.
Děti na Nové Guinee hrají mezi sebou hry zcela odlišné od těch, co známe z našich hřišť, školek, či domovů. Většina z nich je založena na spolupráci a fungování v týmu. Například: Každé dítě dostane banán. Rozlomí ho na dvě půlky a jednu z polovin znovu rozpůlí. Vzniknou mu dvě čtvrtiny. Jednu sní a druhou musí podarovat jiné dítě. V okamžiku, kdy každý sní půlku banánu (svojí čtvrtku plus čtvrtku darovanou), pokračuje hra do dalšího kola.
Rozpůlí se zbylá polovina banánu, rozčtvrtí, jedna čtvrtka se sní a druhá čtvrtka se opět daruje. A tak dále a tak dále, až už banán nejde dělit. Kdokoli z Nové Guinee, kdo se pak v dospělosti dostane do pracovního či studijního kolektivu jinde než na Nové Guinee, je nepříjemně zaskočen absencí jakékoli týmové práce. To jen názorně ilustruje fakt, jak hodně je soudržnost a smysl pro 'parťáctví' mezi dětmi v našem pojetí výchovy opomíjené.