[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Stále nad sebou i celou situací přemýšlím. S Mirkou jsme byly tři roky dobré kamarádky, poznaly jsme se v porodnici, a k radosti nás obou jsme zjistily, že jsme ze stejného sídliště. Mirka je maminkou tříleté holčičky. Od narození neuvěřitelně hodné, šikovné, spolupracující a ve všech ohledech „tabulkové“. Má dvojčata – holka a kluk – jsou její opak.
Z počátku jsme to já i Mirka braly s nadhledem, s dvojčaty je prostě více práce a navíc nemám hlídací prarodiče, a tak byly mé mateřské začátky poněkud méně uspořádané. Jenže čím byly děti starší, tím nápadnější byly rozdíly mezi mými dvojčaty a Mirky dcerkou, což si ona vyloženě vychutnávala a dávala mi to stále více najevo. Nejprve jaksi mimochodem, později mi vše několikrát řekla přímo.
Asi nikdo nepochybuje o tom, že s dvěma miminky je víc práce, než s jedním – vše děláte dvakrát! Přebalování, krmení, oblékání, svlékání, mytí, mazání, pochování… Pokud bych chtěla být ve všem naprosto perfektní, tak se sesypu. Manžel je do večera v práci, hlídání nemáme.
Každou volnou chvilku, kdy se děti zabavily nebo spaly, jsem buď vařila a uklízela, nebo si v zájmu sebezáchovy hodila nožky nahoru a dala si kávu a kus čokolády. Dle mého názoru a zkušeností nelze být s dvojčaty tak úzkostná a přepečlivá maminka, jako s jedináčkem. Nad spoustou věcí časem prostě mávnete rukou, brzy vám totiž dojde, že nejsou k životu nezbytné.
Naše dvojčata byla a jsou (ale lepší se to) velmi živá a hlučná – a to se považuji za přísnější a v zásadních věcech hodně nekompromisní matku! Naše torpéda zkrátka nikdy neposlouchala jako hodiny. Zatímco Mirky andílek seděl v kočárku s čepičkou způsobně uvázanou pod krčkem, má dcerka hlasitě hýkala a dožadovala se pohybu, syn si rval i v zimě z holé hlavy čepici, lomcoval bezpečnostními popruhami a já hlasitě „nervila“.
Mirka jen podotkla směrem ke své dcerce: „Miláčku, ty jsi hodná holčička, hezky hačej, já pomůžu tetě.“ Dětem rozdala křupky (zabavily je asi tři minuty) a mně udělila „cenné rady“. Nevyžádaná doporučení jsem dostala také ohledně dudlíku, nočníku, uspávání, kousání syna do dcerky, dále ohledně jídla, pití, bezpečnosti…
Zatímco Mirka mou přítomnost stále ráda vyhledávala, já se jí den ode dne více vyhýbala. Neustálé srovnávání a rady mě zmáhaly. Doslova jsem si rvala vlasy, že jsem se s ní a dětmi zapsala na cvičení pro batolata, kde byla její dcera spolupracující „hvězdou“ a mé děti naopak obtížně zvladatelnými individui.
Bylo na ní vždy strašně vidět, jak si vše užívá. Přímo zářila! Po jedné divoké lekci mi v šatně řekla: „Myslím, že kdybys mi dvojčata na týden půjčila, vrátím ti jiné děti!“. Vykulila jsem oči, což si evidentně mylně vyložila a pokračovala: „Víš, měla by ses jim víc věnovat a být pečlivější.“
Vše vyslechla lektorka, která cvičení vede, a když se za Mirkou zaklaply dveře, pohladila mě po rameni a řekla mi: „Hlavně klid! Jste fajn máma a máte fajn děti. Rukama mi prošly stovky dětí a ty vaše jsou úplně normální. Mirce pánbůh nadělil anděla, vám čertíky. Příště to může být naopak. Mám čtyři děti, mohla bych vám vyprávět…“ (Iva, 31 let)
„Na jedno dítě stačí výstražně zakoulet očima, druhé musíte upozornit na nevhodné chování mnohem důrazněji nebo použít určitou psychologickou taktiku. Ano, i já přiznávám, že když jsem byla v práci hodně vyčerpaná, stalo se mi, že jsem na děti výjimečně zvýšila hlas a mračila se, ale i to zabralo pouze na některé!
Zvláště v posledních letech, kdy jsou děti docela jiné, než bývaly, když jsem ve školce začínala. Navíc jsem pak mívala výčitky, když jsem viděla několik vyplašených dětských tváří, které na zvýšený hlas reagovaly citlivěji než otrlí nezbedové. Jednoduše; každé dítě je jiné a co platí spolehlivě na jednoho, nemusí platit na druhého, nebo se prostě kýžený efekt dostaví mnohem později.“ tvrdí zkušená pedagožka na odpočinku Eva Sládečková.