[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V aktuálním čísle časopisu Maminka - s Vendulou Pizingerovou na titulce - se věnujeme tomu, v jakém věku by ženy vlastně měly mít děti. Naše webeditorka má zkušenost s dětmi krátce o dvacítce i po čtyřicítce.
"Čtyřicet let v kuse?!" uvědomila jsem si tuhle, jak dlouho se v životě budu starat o děti. To číslo vypadá neuvěřitelně, ale víceméně sedí, když vezmete v potaz, že lidské mládě začne být samostatné plus minus ve dvaceti letech. Nejstarší syn se mi narodil, když mi bylo 24 let, další v 26, pak přišla delší pauza. Když se narodil třetí syn, bylo mi sedmatřicet. Dcera přišla na svět týden před tím, než mi bylo 42. Mít kolem sebe děti mě bavilo a baví. Dobrovolně s nimi trávím fakt hodně času, neustále něco podnikáme.
Ale nadskakuju, když nějaká celebrita mluví o tom, jak skvělý nápad to byl, pořídit si miminko, dejme tomu, v pětačtyřiceti, protože je to zdroj nekonečné energie, díky které omládla a nabíjí si baterky. Mně to tak vážně nepřijde, jakkoli jsem velkou rodinu chtěla a jsem z ní nadšená.
Jeden starý vtip říká, že pokud se po čtyřicítce, maximálně padesátce, probudíte a nic vás nebolí, jste mrtví. A tak nějak to je. Už vám zkrátka není dvacet, což vám milerád potvrdí každý praktik na běžné preventivní prohlídce – stačí, aby vám změřil tlak či potvrdil, že vaše bolavá kolena nejsou dočasnou bolestí z námahy, ale že může jít o první příznaky artrózy. Blíží se doba, kdy začnete chodit na různá lékařská vyšetření pomalu častěji než ke kadeřníkovi. A propos, kadeřník – zapomeňte na to, že si coby matka malého dítěte 40+ necháte cool šediny. Automaticky vás začnou považovat za jeho babičku.
Nejdřív trochu fyziologie. Těhotenství ve čtyřiceti vás pravděpodobně poznamená více než ve dvaceti, porod nepoběží tak hladce a budete se z něj déle vzpamatovávat. Nemusí to tak být, můžete mít kolem sebe x případů, kdy to bylo naopak, a to i včetně vlastní zkušenosti. Ale spíš to tak bude a je dobré s tím počítat. Při prvním těhotenství jsem byla na začátku trochu unavená, jinak mi nebylo nic, jezdila jsem i s břichem na kole, dělala všechno – i když jsem měla podvědomý pocit, že bych měla trochu zvolnit, jsem přece těhotná. V posledním těhotenství jsem měla ambici dělat všechno, nejsem přece nemocná, jen v jiném stavu – a sotva jsem lezla. Nevím, zda to bylo věkem, nebo tím, že celé tohle těhotenství s dcerou bylo jiné než ta tři předchozí se syny.
I dneska, kdy jsou našemu rodinnému benjamínkovi čtyři, vidím rozdíl. Už toho fyzicky nevydržím tolik jako mezi dvacítkou a třicítkou. To se týká třeba množství spánku, potřebuju ho tolik jako děti, takže usnu velmi často stejně s nimi. Kdysi jsem syny uložila a šla něco dělat. Ale něco je dneska snazší než kdysi. Pokud člověk není zvyklý vstávat za úsvitu do Kolbenky, ranní potomkovské buzení pro něj bude peklo trvající několik let. Když je vám o pár desítek let víc, ani vám to nepřijde, protože se stejně sama budíte mezi pátou a šestou ráno. Ovšem abyste to zvládla, musíte vážně chodit spát maximálně v deset, takže váš společenský život za moc stát nebude.
Když máte děti hodně brzy, je velká pravděpodobnost, že prarodiče ještě chodí do práce, a nebudou tak moci přiběhnout na zavolání a pohlídat dítě, které lehlo s nějakou chorobou. Ale nejspíše budou mít dost energie na to, aby si vašeho potomka občas vzali na víkend, či dokonce na dovolenou, a i do toho důchodu nakonec půjdou. Pokud máte dítě ve čtyřiceti a později, vašim i partnerovým rodičům bude nejspíš přes sedmdesát a na nějaké velké hlídání to nebude. Samozřejmě, čest výjimkám.
Ve skutečnosti se budete čím dál častěji zabývat zdravotními potížemi svých stárnoucích rodičů a dalších příbuzných, což se s péčí o děti kombinuje hodně těžko a je to dost únavné. Aby to bylo ještě komplikovanější, do seniorského věku se dostává generace, která už se zhusta rozváděla, takže prarodiče bydlí na různých místech a mnozí navíc v osamění. O to více starostí.
Pokud se vám potomek narodí ve čtyřiceti, půjde do školy, až vám bude skoro sedmačtyřicet. Připočítejte si k tomu dalších nejméně třináct let do maturity a jste na šedesáti. Celou tu dobu musíte chodit na rodičovské schůzky, kde budete poslouchat učitele o generaci mladší a vy budete mít často chuť je i s celým vzdělávacím systémem poslat kamsi.
Až se děti starších matek dostanou do puberty, jejich matky budou bojovat s příznaky přechodu. Nebezpečná kombinace! A v podstatě nevyhnutelná, je jedno, zda klimakterium přijde o pár let dříve, či později. Každopádně je dost náročné samo o sobě, natož když člověk musí řešit spoustu dalších starostí. Mimochodem, to, že je rozdíl, pokud se vám dítě narodí kolem dvacítky, nebo o čtvrt století později, platí nejen u žen, ale i u mužů. Mnozí starší otcové si dokážou rodičovství vychutnávat způsobem, že mohou odrostlejší děti žárlit. Bohužel, některé dokonce přepadají záchvaty morousovství.
Jasně, obojí – časné i pozdní mateřství – má jak výhody, tak nevýhody. Výhodou brzkého mateřství je třeba to, že jste ve třiačtyřiceti na maturitním plese nejmladší rodič a už někdy mezi čtyřicítkou a padesátkou můžete rozjet svobodný život se spoustou vlastních koníčků, cestováním a podobně. Výhodou mateřství na stará kolena je – alespoň u mě – větší trpělivost, to, že si člověk po všech stránkách víc věří a v neposlední řadě i to, že má o něco víc peněz než kdysi. Neplatí to samozřejmě stoprocentně, ale v zásadě se dá říct, že starší rodiče mají méně napjatý rozpočet. Takže mohou svým dětem koupit nejen pořádné plenky i týden před výplatou, ale zároveň jim dopřávají více zážitků (a možná je tím pádem více rozmazlují), navíc se kvůli penězům rodiče méně hádají. Zatímco mladí rodiče mívají potíže říct si o nějakou pomoc, starší to tolik neřeší a neberou jako selhání, když všechno nezvládnou sami.
Nebojí se poprosit kamarády, aby jim pomohli vyzvednout děti, nestydí se zaplatit si paní na úklid a dokážou si přiznat, že občas potřebují pohlídat děti prostě proto, aby si od nich odpočinuli. Nejedni mladší prvorodiče šílí, sotva se batole začne vztekat, my čtyřicátníci se tak snadno vytočit nenecháme. Zvlášť pokud máme doma taky děti dospívající, a víme tak, že vážně platí ono jinak dost profláklé: Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.
Prof. MUDr. ANTONÍN PAŘÍZEK, vedoucí lékař perinatologického centra a zástupce přednosty Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN Praha „Znám prvorodičky, které rodily hodně po čtyřicátém roce života a byly mnohdy v lepší fyzické a duševní kondici než ženy o dvacet let mladší. Ale celkově zvyšující se věk matek vidím jako problém, protože s věkem se objevují nejrůznější civilizační choroby, jako je vysoký krevní tlak, diabetes a podobně, těhotenství je kvůli tomu rizikové. Jen v Praze je věkový průměr prvorodiček okolo 34 let. Biologii neutečeme. Ideální věk pro první miminko je okolo 24 a 25 let. Starším rodičkám musejí porodníci až třikrát častěji ukončovat porod císařským řezem. Aby se rána zahojila, k tomu je třeba dva roky. Starším ženám se častěji rodí děti předčasně, mívají nižší porodní hmotnost, a bohužel častější je také výskyt nitroděložních úmrtí plodu, stejně jako úmrtí dětí starších matek do sedmého dne po narození.“
Na druhou stranu, rodičovský nadhled vás může dostat do úzkých, až budete někdy mezi padesátkou až šedesátkou vést takové ty obvyklé disputace a spory s puberťáky. Lidí s podobnými zkušenostmi zatím zase tolik není, ale proslýchá se, že to není úplně rovný boj – zatímco vaše nejen argumentační schopnosti budou s věkem slábnout, dospívající budou na vrcholu sil.
A pozor třeba na to, že když sami přivedete dítě na svět coby staří rodiče, nemůžete jim pak vyčítat, když udělají to samé. Ale pro jistotu si spočítejte, kolik vám potom bude. Anebo na to půjdou úplně jinak a vrhnou se do rodičovství hned po dvacítce. Pak si vnoučat začnete užívat krátce po šedesátce, a to budete vlastně ještě prarodiče plní energie. Nebo ne?
Článek vyšel v časopise Maminka. Aktuální srpnové číslo můžete koupit přes ikiosek.cz/maminka, tam si můžete objednat i předplatné s dárkem.