Maminka.czVaše příběhy

Jako pěstounku ji nejdřív neschválili. Jak zvládala Vendula čekání na roli mámy?

Michaela Láchová 17.  12.  2022
Ne všechny děti mají to štěstí na biologické rodiče. Na milující mámy a pečující tatínky. Naštěstí to neznamená, že na ně nečeká hromada lásky. Jaké je to být dlouhodobým pěstounem? Přečtěte si příběh Venduly, která má s partnerem v péči dva chlapečky.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Vendula Hlavová (35), dlouhodobá pěstounka, v péči dva synové (2 a 6 let)

Zhruba od dvaceti let byla z mnoha důvodů přesvědčena o tom, že děti nikdy mít nebude. Biologické hodiny jí ale v tomto rozhodnutí dávaly dost zabrat – tikaly a tikaly. „Proto když jsme se s partnerem usadili, začala jsem se zajímat o náhradní rodičovství,“ vypráví Vendula.

VIDEO: Tahle žena funguje jako dočasná máma. Její náručí prošly desítky miminek

Ten tlak v ní nakonec ustoupil, a tak se na cestu k pěstounství vydala čistě z důvodu pomoci dětem v nouzi. „Nápad ohledně dlouhodobého pěstounství ve mně hodně dlouho zrál, než jsem přišla za partnerem, že bychom to mohli zkusit. Pustili jsme se do toho těsně před covidem, což nám nakonec docela zamávalo s plány.“ I když v průběhu času měli každý trochu jiné představy, třeba o věku nebo počtu dětí, nakonec se s partnerem na všem shodla.

Na etniku nezáleží

Zatím mají dvě děti a čekají, jestli přijde třetí. Žádné další požadavky, třeba na etnikum, neměli. „Počítali jsme, že dostaneme romské děti, protože o ty bohužel moc zájemců není. Co se týče zdravotního stavu, jen jsme řešili, že časově nezvládneme větší postižení, protože se přece jen ještě staráme o spoustu zvířat,“ doplňuje Vendula, která je mimo jiné spoluzakladatelkou jednoho z prvních útulků pro hospodářská zvířata u nás – Azylové farmy Jarikhanda. Byli ale ochotni vzít si i neslyšící dítě nebo dítě s jednodušším postižením. Původně Vendula přemýšlela i nad adopcí, ale když se do tématu trochu víc ponořila, zjistila, že mnohem větší pomoc potřebují děti, které adoptovány být nemohou. „V dlouhodobé pěstounské péči můžou děti zůstávat až do plnoletosti. V tom se liší od té krátkodobé, kam se umisťují nanejvýš na jeden rok, pak se vracejí k biologické rodině nebo odcházejí do adopce či k dlouhodobým pěstounům,“ doplňuje s tím, že proces začali v březnu 2020 a první dítě přišlo v květnu 2021.

Honza a Pepa mají osvojeného syna. Jak probíhal celý proces a co na něm bylo nejtěžší?

Jako pěstouny nás nejdřív neschválili

A jaké byly kroky k tomu, aby se mohli stát pěstouny? „Pro mě byl první krok přijít za partnerem a říct mu, že nad náhradním rodičovstvím vůbec přemýšlím. Pak jsme šli společně na OSPOD v Praze, kde jsme dostali víc informací a vyplnili jsme první papíry. Poté se byla paní z OSPOD podívat u nás a doplňovali jsme další lejstra. Museli jsme dodat potvrzení o příjmech a od lékaře i výpis z rejstříku trestů.“ Absolvovali sezení u psycholožky a pak přišly přípravy, které byly kvůli covidu z větší části on-line. „Těmi jsme nakonec neprošli a nebyli jsme doporučeni jako vhodní kandidáti na pěstounskou péči – kvůli tomu, že se staráme o zvířata. Následně si nás ale pozvali na magistrát, abychom se k tomu vyjádřili. A tam naštěstí zhodnotili, že je to nesmysl, a rovnou nás schválili.“ Nabídli jim dvouletého romského chlapečka z Brna. Tam by za ním museli jezdit, což pro ně časově nebylo možné. Za další tři týdny jim volali, zda by se chtěli podívat za svým – dnes už mladším – synem.

 

než vás schválí jako pěstouna, trvá v některých krajích roky. U nás to byl zhruba rok.

 

To nekonečné čekání…

„Přijímali jsme od krátkodobé pěstounky devítiměsíčního chlapečka, o kterého rodiče od narození nejevili vůbec zájem. V tom se ta naše cesta hodně liší od běžného pěstounství, kdy dochází ke kontaktu s biologickou rodinou – my jsme v kontaktu jen s dalšími sourozenci našich dětí, za kterými jsme dlouhou dobu jezdili do kojeneckého ústavu. Ti jsou už všichni u pěstounů a vzájemně se navštěvujeme.“

Alena je přechodnou pěstounkou. Jak zvládá emoce při odevzdávání dětí?

A co bylo nejsložitější? „Asi to nekonečné čekání. Než člověka schválí jako pěstouna, trvá v některých krajích i dva roky. U nás to byl rok. A v určitých chvílích i určitá bezmoc, že nemůžete pomoct všem…“ Naopak je ale mnoho věcí, které člověka v roli pěstouna potěší. „Každý úsměv, každá procházka, každý pokrok – v tom se asi náhradní rodičovství od toho běžného neliší,“ říká Vendula. Mladší syn oslovuje své náhradní rodiče „mami a tati“, staršímu trvalo pár týdnů, než je tak také začal sám od sebe oslovovat.

A co když mi tě vezmou?

Že by se její děti mohly vrátit do biologické rodiny, naštěstí Vendula nemusí řešit. „Naše děti se již vracet nebudou. V dlouhodobé péči k tomu dochází opravdu jen výjimečně.“ Podmínky pěstounství by podle jejích slov mohly být vstřícnější, zvláště s ohledem na to, že stát chce rušit kojenecké ústavy a děti bude potřeba někam umístit. A právě pěstounské rodiny mohou dětem poskytnout ten nejlepší start do života.

A co Vendula vzkazuje rodinám, které by se chtěly věnovat pěstounské péči? „Určitě neváhejte a podejte žádost. Spousta věcí se během toho procesu vytříbí.“

Témata: Děti, Rodina, Péče o dítě a jeho výchova, Rodiče, Vaše příběhy, partner, Pěstounská péče, Máma, OSPOD, Chlapeček, Čekání, Pěstoun, Pěstounka, Praha, Brno, Vendula