reklama

Jaký je život bez ňadra? Ženy, které se rozhodly nepodstoupit rekonstrukci

Na první pohled nepoznáte, co spojuje čtyři ženy, které vám představujeme. Snad nemohou být rozdílnější: postavy, věk, povahy, zájmy… Společný znak se jmenuje rakovina prsu a fakt, že v důsledku ní přišly o kus nebo rovnou o celou důležitou část ženského těla. Jak se žije ženám bez ňadra a proč se rozhodly nepodstoupit rekonstrukci, když všude kolem nás se to dnes hemží plastickými operacemi dostupnými pro každého?

Ester Andriantsarazo, 48 let

Mám-li být upřímná, svoje prsa jsem moc ráda neměla. Vždycky jsem měla pocit, že jsou nedokonalá. Nechápu, jak jsem k nim mohla být tak nespravedlivá, vždyť perfektně splnila svůj úkol - poskytla potravu mým třem dětem! Když mi lékaři našli karcinom prsu, shodli jsme se na oboustranné ablaci. Když mi sundali obvazy a já se na sebe v koupelně podívala poprvé do zrcadla, začala jsem brečet a brečela jsem asi půl hodiny.

To se opakovalo každý den zhruba měsíc. Dnes už to s mými emocemi nedělá nic. I když… vidíte. Mluvím a zase brečím. Takže to vyřešené nemám. Dotýká se to něčeho hlubšího. Jde skoro o podstatu ženství. Vlastně nejde o to, jestli je život bez prsou komplikovanější. Koupíte si epitézu, speciální podprsenku a jizvy přestanou bolet. Ale emoční bolest trvá déle. Rekonstrukce zatím nepřichází v úvahu. Nedávno mi zase něco našli...

Vystudovala jsem lékařskou fakultu a pracovala jsem v oblasti klinických studií. Dělala jsem pár studií i s rakovinou. Neřekla bych, že mi informace pomohly, spíš naopak: celou dobu po léčbě jsem žila v nejistotě, kdy „TO“ přijde.

Myslím recidivu. A je to tady. Ale najednou mi připadá, že jsem na tom lépe psychicky, protože strach je horší než skutečnost. Jak se s recidivou vyrovnat? Je dobré mít víru v NĚCO - já věřím v Boha a to, že modlitby mých blízkých mají obrovskou sílu. Občas hmatatelně cítím, jak mě obklopuje úžasná moc a láska, která mi nedá propadnout se do propasti.

Takové poznání dožene člověka k slzám vděčnosti a vy pláčete: ne zármutkem, ale radostí. Kromě toho si myslím, že každá nemoc má svoji hlubokou duševní příčinu. Často je to někde hluboko ukrytý emoční problém, který je potřeba dostat na povrch, čímž ztratí svoji zraňující schopnost. O to se teď snažím, a nejen proto mám naději, že bude vše v pořádku.

Miriam Kotorová, 50 let

Když jsem byla malá holka, měla jsem tři velké sny: být kosmetičkou, módní návrhářkou a napsat knihu. První sen jsem si splnila po revoluci a druhé dva přinesla diagnóza rakoviny. Zpočátku jsem informaci o nemoci vůbec nepřijala. Nepřipouštěla jsem ani možnost operace nebo ablace. Když na obojí došlo, mnohem víc než ztráta ňadra mě trápilo, že jsem přišla o část uzlin.

Ňadro se nahradit dá, uzliny nikoli. Stav po ablaci, kdy jsem dostala zánět do části jizvy, byla zkušenost natolik nepříjemná, že představa dalšího zásahu do hrudníku mě stále děsí a smetá tak ze stolu jakoukoli úvahu o rekonstrukci. Pomyslela jsem na ni jen jednou, a když jsem se o tom zmínila manželovi, byl proti. Řekl, že má rád mě, nikoli moje prsa, a taky že je hloupost uvažovat o rekonstrukci ve chvíli, kdy navrhuju a šiju funkční prádlo pro ženy bez prsů.

Nápad na výrobu přišel v době, kdy mi zmiňovaný zánět nedovolil nosit podprsenku. Při práci kosmetičky to byl dost velký handicap. Halila jsem se do mikin a šátků a pokoušela se v obchodech najít vhodný střih, který by jizvu nedráždil a zamaskoval nedostatky. Nenašla jsem nic, co by mi vyhovovalo, a tak jsem si jednou postěžovala jedné ze svých klientek, která mi odpověděla: „Když víš, co potřebuješ, tak to začni šít.“

Zanedlouho nato vznikla značka Miria. Připadá mi, že rakovina mě nepřišla zabít, ale změnit mi život, a to se jí povedlo. O všech setkáních a neuvěřitelných prožitcích jsem napsala knihu Říkejte mi Miriam. Chybějící ňadro skoro nevnímám. Jsem ráda, že žiju, a omezuje mě to vlastně, jen pokud chci jít do sauny. A také už nechodím na nudistické pláže. Ne že bych se styděla, ale nechci lidi kolem sebe uvádět do rozpaků.

Naďa Hrubešová, 31 let

Rakovinu prsu máme v rodině, maminka jí podlehla. Já jsem se diagnózu dozvěděla v osmadvaceti. Pracovala jsem jako au pair v Německu a zrovna odjížděla s rodinou na dovolenou, když jsem si v prsu nahmatala něco divného. Zašla jsem k lékaři v Palma de Mallorca, kde jsem se dozvěděla, že v mém těle je cosi špatně. Brečela jsem a bála se.

Nešlo mi o to, že asi přijdu o ňadro, ale že jestli to znamená konec jako u mé maminky, jak to beze mě zvládnou tatínek a sestra.

Nikomu z nich jsem neřekla, že se chystám domů a proč. Až když jsem zaklepala u dveří sestřina bytu, pochopila jsem, jak důležité je tuto nemoc s někým sdílet. Smutek jsem si odžila na Mallorce a doma v Česku, kde mi rakovinu potvrdili, už jsem byla pozitivní.

Snažila jsem se dívat na nemoc s nadhledem. Když mi řekli, že podstoupím chemoterapii, říkala jsem si: Zhubnu, prsa si nechám opravit a budu mít postavičku „ham ham“.

Nakonec to dopadlo jinak. Po chemoterapii jsem sice zhubla, ale to se během následné léčby obrátilo. Každopádně chemoterapie zabrala, takže jsem dostala na výběr, zdali chci odstranit ňadro celé, nebo jenom postiženou část. Protože jsem věděla, že rekonstrukce není zrovna snadný proces, rozhodla jsem se tenkrát pro druhou možnost. Ňadro bylo po operaci znatelně menší, ale v současnosti ho mám dokonce větší než zdravé. Jsou ale i jiné otázky, které se mi honí hlavou: Budu moct a za jak dlouho moct zkusit otěhotnět? Budu moct kojit? A jestli ano, bude průchodná bradavka?

Marta Hynková, 56 let

Letos v září to bylo už jedenáct let, co jsem kvůli rakovině prsu přišla o levé ňadro. O rekonstrukci jsem nikdy neuvažovala. Snad jen jednou mě to napadlo, když jsem kdesi zahlédla pohledného plastického chirurga a s kolegyněmi v práci jsme se bavily o tom, že možná to by mě přimělo změnit názor. Byl to vtip. Že budu žít bez ňadra, jsem věděla okamžitě po ablaci. Další zásah do těla jsem podstoupit nechtěla. Tenkrát v nemocnici jsem se na jizvu po operaci neodvažovala podívat. Snad až po třech dnech jsem našla odvahu stoupnout si před zrcadlo v koupelně.
Trošku jsem se, pravda, vyděsila...

V životě jsem se musela vyrovnat s řadou překážek. Moje dcera je odmalička na vozíčku a snad jediné, co jsem v době nemoci nezvládala, bylo starat se o ni tak, jako jsem to dělala do té doby. Nemoc mě naučila říkat si o pomoc a udělat si volný čas sama pro sebe. Chybějící ňadro jsem nikdy nevnímala jako překážku, která by mě v životě omezovala. Vždycky jsem byla štíhlá a moje ňadra byla menší. Dělala jsem si legraci, že jakoukoli změnu nepozná ani můj partner, natož okolí.

V partnerském životě mě chybějící ňadro nijak neomezovalo. Dřív jsem se nestyděla odhalit se, teď je ostych se stoupajícím věkem trochu vyšší.

I po operaci pro mě bývalo přirozené občas proběhnout doma bez prádla, až mi moje dcera pár týdnů po zákroku řekla: „Ty tu lítáš, jako bys měla ta prsa obě.“ Snad jediné omezení, které vnímám výrazněji, je fakt, že jsem po operaci přestala hrát volejbal.

Představa, že bych některou ze spoluhráčských smečí dostala rovnou do jizvy na hrudníku, je mi natolik nepříjemná, že partě z volejbalu chodím dnes už jenom fandit. Na žádný jiný sport jsem ale nerezignovala - nevidím důvod. Měla jsem a mám své tělo ráda a ráda se o něj starám, i když mu kousek chybí.

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 10/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nenamlouvejte si skrze Lunu nic, co se následně lehce změní. Jste proto schopné věnovat se činnostem, které jsou spojeny s určitou…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama