reklama

„Jaký si to uděláš, takový to máš“ aneb Děti závislé na matce

Děti jsou schopny nádherné, bezpodmínečné lásky. Někdy se ale stává, že jejich city přerostou v závislost a ony bez maminky neudělají doslova ani krok. Nejste náhodou „v nebezpečí“ i vy? A víte, co se v takových chvílích dá dělat, aniž by to vám či vašemu dítěti ublížilo?

Vy a vaše zlatíčko. Už během těhotenství vytváříte jedinečný, výjimečný vztah naplněný láskou. Vy k tomu máte potřebu svého potomka přirozeně chránit, on zase ví, že u vás je vždycky v bezpečí. Dáváte si toho navzájem tolik! Někdy se zdá, že byste ani nepotřebovali nikoho jiného než jeden druhého. A přesto by vám bylo na světě krásně. Jenže… V okamžiku, kdy jste pro dítě jediným středobodem vesmíru, kdy odmítá být s tátou, pláče v babiččině náručí a o jeslích nebo školce si můžete nechat jen zdát, protože tam bez vás nevydrží, už je něco špatně.

„Povedlo se“ vám doma stvořit malého závisláčka. Ano – i vy na tom máte více či méně nějaký podíl. I když se to neposlouchá hezky. Jsou tu ale také určité objektivní, vnější okolnosti, které můžete ovlivňovat jen do jisté míry. A právě na ty se podíváme. Krok za krokem si projdeme rizikové situace, v nichž vzniká přehnaná emocionální závislost dítěte a poradíme vám i to, jak takovým nezdravým závislostem nejraději vůbec předejít… I jako máma se musíte cítit svobodná. Nikoli jako zajatec vlastního potomka!

1. Období separační úzkosti

Už okolo osmého měsíce věku vám dá nejedno dítko pořádně vědět, že bez vás se mu zdá život nesnesitelný. Není to pravidlem, ale právě v tomto věku mohou miminka zažít období tzv. separační úzkosti. Táta na ně nezabírá, babička není dost dobrou náhradou, o chůvách ani nemluvě. Dítě procházející takovou úzkostí potřebuje jen a jen mámu. A ta je z toho pochopitelně brzy unavená. Jen ona jej musí přebalovat a sotva si odskočí, ozve se ohlušující, srdcervoucí pláč. Nechat ho vyplakat? Neexistuje. Vydrží to takřka nekonečně dlouho a nikomu to neprospěje… Máma to prostě musí vydržet, tuhle první emocionální závisláčkovu terorizaci.

A přitom se tomu dá snadno předejít! Mazlením, mazlením a zase mazlením. Zjednodušeně řečeno, děti procházející separační úzkostí jsou prostě jenom málo zahrnované projevy lásky!

Co s tím?

„Je-li matka citlivá, empatická, cítí a rozpozná i uspokojí potřeby dítěte… To je potom spokojené, důvěřivé a vytváří si na základě pravidelného a co nejčastějšího kontaktu s mámou pozitivní zkušenosti. A o to tu právě běží. O dostatek příjemných momentů, doteků, tepla, o zasycení, napojení, teplá slova, zpěv a objímající náruč… Čím méně nepříjemných a nenaplněných okamžiků dítku přichystáme, tím bezelstnější, důvěřivé a šťastnější bude, protože mu máma poskytne zázemí, jistotu, pocit bezpečí, který je pro něj v tomto věku nezbytný.

Samozřejmě že nastanou okamžiky, kdy tyto podmínky vytvořit nelze, ale mělo by jich být co nejméně,“ vysvětluje psycholožka a speciální pedagožka Mgr. Ivana Vlková (predskolnipripravka.cz) s tím, že ani maminky starších dětí nemají tak docela vyhráno. „Tato úzkost sice nastává kolem 8. měsíce života, ale může přijít i mnohem později. Fyziologická závislost na mamince trvá dokonce až do tří let věku dítěte. Sama si ji jako matka dvou dcer pamatuji. Stačilo, když jsme s partnerem odjeli třeba jen na pár dní, a obě mé dcery brečely, jako bychom se už nikdy neměli vrátit.

Sotva jim maminka zmizela za roh, měly období, kdy se nechtěly ani podívat na kohokoli cizího, kdo se je snažil při mém odchodu rozptýlit a odvést jejich pozornost od skutečnosti, že se vzdaluji. Neměly rády ani fronty v obchodě, nehnuly se v nich ode mě na krok, jak se bály, že bych se jim mohla ztratit. A to patřím mezi maminky, které své děti neustále ujišťují, mazlí, takže předcházím, čemu jde. Čímž chci říct, že určitá míra závislosti u takto malých dětí je normální,“ přiznává Mgr. Ivana Vlková a ještě dodává: „Vše je navíc do značné míry ovlivněno i temperamentem a osobností dítka samotného.“

2.„Rozvedené“ dítě, závislé dítě?

Sotva je přejdou batolecí trampoty, připravíme jim často potíže s citovými vazbami my dospělí. Vždyť každé druhé manželství se rozvádí. A takový rozpad rodiny se podepíše nejen na malých, ale i na pořádně odrostlých dětech. V mnoha případech pak přichází mimo jiné potíž s tím, že se dítě upne více na jednoho rodiče. Nejčastěji na mámu, s ní po rozvodu pravděpodobněji zůstane, a stane se na ní závislým. Emocionálně si vynahrazuje nepřítomnost druhého rodiče. Bojuje se strachem, aby neodešla i ona. A topí se v obavách o to víc, o co méně jej rozvádějící se rodiče při rozluce zohledňují. Děti totiž naše dospělácké vztahy vnímají víc, než tušíme…

„Už kolem druhého a třetího roku věku, kdy si prostřednictvím nápodoby hrají na mámu a tátu, si uvědomují, jak to mezi jejich rodiči funguje. Zda tam panuje soulad, nebo nikoli. A když je vidíte, jak si při této hře házejí hračky na hlavu a křičí na sebe, často vidíte jen sami sebe,“ vysvětluje psycholožka a pokračuje: „S rozvodem se každopádně lépe vyrovnávají děti malé. I když je to individuální – v nižším věku si přece jen sociální vazby pořád ještě vytvářejí, později je mají a o to více je bolí, když se jim naruší. Přesto i malé děti rozvod zaznamenají. Některé například reagují na odchod tatínka s větší citlivostí, která jde nejčastěji do vzteku či pláče, jiné více somatizují a potrápí je bolesti bříška, hlavy. Ale nemožná není ani regrese v podobě pomočování, cucání palců.“ Při sporech dospělých se pak děti začnou dříve či později přiklánět také na jednu ze stran.

A bývá to právě matka, která si získá jejich pozornost. „Je to zkrátka tím, že máma je pro něj tím pilířem, majákem, tráví s ním více času, je větší oporou, vždy připravená, když je třeba, pofouká, častěji pohladí a má s dítětem silnější intimní vazby. Zajišťuje servis a bezpečí. Nemluvě o tom, že větší děti cítí určitě i větší křehkost a zranitelnost maminky vůči otci, muži,“ naznačuje psycholožka, proč dochází při rozvodech nejen k tomu, že se děti citelně upnou na své mámy a stanou se na nich až emocionálně závislými. Někdy se prostě také mohou rozhodnout, že stejně jako maminka vynahrazuje jim nepřítomnost otce, oni – zvláště pak synové – jí nenechají pocítit, že už nemá v rodině mužskou oporu.

A pak se může zrodit závislost oboustranná. „Tato situace je pro všechny nová a komplikovaná a každý se snaží najít své nové místo i roli, vyrovnat se s tím po svém, když přestane rodina fungovat,“ dodává Mgr. Vlková.

Co s tím?

Aby se vám doma po rozvodu dýchalo snáze a potomek ani vy jste si z něj neodnesli žádné citové újmy nebo zbytečné závislosti, chce to samozřejmě hodně přemýšlet, tolerovat, mluvit a respektovat každého člena rodiny zvlášť. „Jiné je to také týden po odchodu rodiče, jiné za pár měsíců, natož za pár let. Určitě se někde projeví větší fixace dětí na matku i to, že má ona více prostoru na jejich péči i výchovu. A také jí budou do určité míry partnera suplovat stejně jako ona jim. Ale zde bych byla opravdu velmi opatrná, protože by to mohlo mít fatální důsledky v době, kdy si matka najde nového muže a bude opět dělit svůj čas i pozornost mezi všechny zmíněné. Pak by se dítě mohlo ocitnout v citové deprivaci a strachu, nejistotě, co přijde dál. Proto je tak důležité zajistit mu i nadále po odchodu partnera tzv. rituály – činnosti a intimity, na které bylo zvyklé z úplné rodiny. Nebo mu vytvořit další, které ho uklidní a nezmizí ani s příchodem nového partnera. Pokud jsou vztahy mezi rozvedenými rodiči dobré, je vhodné, aby otec dítě viděl co nejčastěji, jak je to možné, věnoval mu svůj čas, nechyběl mu a jeho nepřítomnost aby nevytvářela prostor pro jistou deformaci citové vazby na matku,“ radí psycholožka.

3. Nemocné a toužící po rozmazlování

Okamžikem, kdy se ratolest – jakéhokoli věku – silněji upíná k matce, je určitě období nemoci, kdy je máma jako přístav a zdroj utěšení k nezaplacení. Nemocné dítko něco takového vyžaduje dvojnásob. Potřebuje podporu, energii, aby se uzdravovalo. Ale i taková láskyplná péče by měla mít své hranice. Už proto, že děti jsou velmi chytré, vynalézavé a snadno rozeznají, že v nemoci jim maminka dává víc než jindy najevo lásku. Že jsou hýčkané a rozmazlované.
Samozřejmě – je třeba rozlišit nemoci a „nemoci“, závažná onemocnění, kdy je závislost na matce v podstatě nevyhnutelná, kdy se bez ní neposadí, nenajedí a podobně. Tyto smutné příběhy nechme stranou.

Pojďme se podívat na ty častější. Na děti, které s chřipkou či angínou „v zádech“ zjistí, že máma slyší na jejich stesky a hned přiběhne, rozmazluje a hýčká. To jsou totiž případy, kdy využívají své citové závislosti na mámě i její na nich a… simulují! Ale to je nejprve potřeba poznat a případně rychle učinit přítrž tomu, že se vaše „nemocné“ dítě drží vaší sukně se smutným fňukáním, které je jen hrané.

Co s tím?

„Rozeznat skutečně nemocné dítě od simulanta je těžké. Mámino poslání chránit ji často zaslepuje, nevšímá si detailů a pudově svého potomka hýčká. Ve strachu, co by se mohlo stát horšího. S úzkostí, aby se dal brzy do pořádku… Důležitá je rovnováha a klid rodičů, nenechat se vydírat, nepodlehnout panice a nastavit zdravé hranice, které děti ve vteřině zkoušejí posouvat,“ konstatuje Mgr. Ivana Vlková a pokračuje: „Některé navíc skutečně i somatizují: před plánovaným odjezdem rodiče či změnou místa dostanou horečku nebo zvracejí. Někdy jsou takové opakující se události hodny návštěvy u odborníka, protože znám několik případů, které vyústily v čisté citové vydírání dítětem přes upadání do nemoci. Zažila jsem dokonce i případ rodičů, jejichž ratolest byla opakovaně hospitalizována v nemocnici, aby se vyloučilo podezření na jakékoli onemocnění. A lékaři poté skutečně vynesli verdikt o citovém vydírání a simulaci.“ Odnaučit dítě takové chování je velmi důležité.

A to především proto, že čím silnější a nezávislejší bude, tím snáze se bude uzdravovat, když skutečně dojde (nejen) na bacily. „Horší ovšem je, že se takovým citově vyděračským, závislým jednáním dítko naučí do budoucna manipulovat. Takové opakované chování by mu nezdravě posunulo meze, které se těžko vracejí do zaběhnutých kolejí. Děti obecně posouvají hranice tam, kam jim dospělí dovolí, a je tedy zase jen na dospělých, zda náročnou situaci ustojí, nebo podlehnou a v důsledku tímto ústupkem dítěti, které jej vyžaduje, ublíží,“ připomíná psycholožka.

4. Mámin miláček – jedináček

Mezi jedináčky se tak nějak předpokládá více rozmazlených, ale také citově závislejších dětí. Přece jen vidí, že jsou pro mámu středobodem vesmíru a užívají si to. Zvláště chlapci pak hluboko do dospělosti zůstávají na mámu hodně vázaní a kromě jiného s ní například bydlí i dávno po třicítce. Nemluvě o skutečnosti, že si pak těžko hledají vhodnou partnerku, která by dosáhla maminčiných kvalit… „Výchova jedináčka směrem k emocionální závislosti má ale i další minusy. Tím, že je jediným, je potomek zahlcený pozorností rodičů, kteří si do něj projektují mnoho svých představ, jež by stěží naplnilo několik dětí, natož jedináček. Ten je odmalička pod palbou zvýšené pozornosti. A věřte, že stálá péče a přemrštěná pozornost může z dítěte vychovat spíš frustrovaného a neurotického než šťastného jedince. A všechno, co je přehnané, nějakým způsobem deformuje,“ upozorňuje Mgr. Vlková.

Co s tím?

Předejít se dá takřka všemu. Tedy i tomu, aby se jedináček stal citově závislým na své matce. Jen musí chtít ona sama, což může být samozřejmě kámen úrazu. Člověk málokdy vidí své vlastní chyby.
A ještě méně často je ochotný s nimi něco dělat. Přesto, pokud doma jedináčka máte a nechcete z něj učinit doživotního závisláčka, zkuste pár jednoduchých kroků. „Jedináčkovi jednoznačně pomůžeme častým pobytem mezi ostatními dětmi, aby přirozeně poznal některé sociální situace, které mu doma ani máma, ani táta bohužel nenasimulují.
Potřebuje se naučit dělit se – o věci i o pozornost dospělých, bránit si své, chránit, komunikovat s vrstevníky, zastat se druhého, umět si říct o cokoli, naučit se prosadit se. Když není sourozenec, vrstevníci na hřišti, ve školce či ve škole jeho úlohu alespoň zčásti zastanou. A dítě hned uvidí svět v širších souvislostech,“ vyjmenovává psycholožka.

5. Samo na světě, proto závislé?

Svobodné mámy a jejich děti. To jsou neuvěřitelné příběhy statečných, silných žen, které často už od prvního dne z nějakého důvodu musejí nebo chtějí vychovávat své dítě či děti samy, bez pomoci partnera. V jejich případě rodina nikdy nebyla kompletní, a jestli jednou bude, je otázkou… Děti samoživitelek jsou pravda vlastně zvyklé na to, že mají jen mámu. Vyrůstají v tom odjakživa a nemají dlouho srovnání, nechápou, že je něco jinak. Na druhou stranu – se vstupem do společnosti vrstevníků i jiných dospělých nemohou nevnímat, že jinde je to jinak. A už může vznikat specifický druh emoční závislosti spojený mnohdy i se snahou chránit mámu před těmi, kteří žijí jinak. Čím starší pak takové děti budou, tím více ochranitelských pudů to v nich probudí. Všechno to dělají velmi podvědomě, vědomé a systematické konání v tomto směru přichází opravdu až později.

Nemluvě o tom, že i sama máma se ze všech sil snaží dát dětem to nejlepší. A lásky, té může dávat opravdu hodně, ta naštěstí není za peníze. Jen když je jí moc, může to být trochu problém...

Co s tím?

„V každém případě se u dětí svobodných matek jedná často o závislost oboustrannou. A stejně jako u rozvedených manželství bych byla velmi opatrná. Může opět jednou přijít (nový) partner a začít se chtít o lásku ženy dělit s dítětem, které na to není připravené. Ale může být. Tím, že nebude závislé! A to může maminka zařídit například tak, že se na něj nebude bezmezně upínat, přestane se rozpakovat využívat babičky, tetičky či kamarádky na hlídání, sama pro sebe si bude udržovat zdravý životní prostor, v němž bude pouze ona a její svět, zájmy, přátelé. Také ratolest bude mít to své – zázemí, intimitu, vlastní svět. A pak opravdu k závislosti dojít nemusí. Což je dobře pro ni i pro její dítě či děti,“ doporučuje psycholožka a speciální pedagožka Mgr. Ivana Vlková.


Pozor na stopovou mapu!

„V citlivém navazování křehkého vztahu mezi matkou a její ratolestí dochází někdy k situacím, které jsou nevyhnutelné – hospitalizace, odjezd matky, rozvod a podobně – a které jsou pro dítě náročné na zvládání a z nichž si děti vytvářejí tzv. stopovou mapu, kterou si s sebou nesou po celý život. Jsou to zkušenosti, zážitky, které se jim vepíšou pod kůži, a v čisté síti, se kterou se narodíme, vytvoří malé trhlinky. Díry, které pak zacelujeme jako dospělí třeba na individuální terapii. Něco se rozpojí, zpřetrhá na chvíli, jindy nevratně, to záleží na okolnostech, délce odloučení, síle emoce nebo prožitku dítěte. V každém případě je třeba myslet na to, že to, jak se k dětem chováme, si s sebou ponesou celý život,“ upozorňuje Mgr. Vlková.

Kam pro radu?

Když vám citová závislost vašeho zlatíčka přerůstá přes hlavu, vyberte si odborníky, s nimiž to vyřešíte. Na těchto adresách můžete najít ty pravé:
www.amrp.cz (Asociace manželských a rodinných poradců)
www.predskolnipripravka.cz www.detsky-psycholog.cz www.ipav.cz www.akpcr.cz (Asociace klinických psychologů ČR)

Buďte sobci!

„Na základě mnohých životních příběhů, které jsem v rámci své praxe vyslechla, chci zdůraznit jednu věc: buďme, my dospělí, také občas malí sobci. Protože přemíra naší péče a pozornosti, neschopnost poskytnout dítěti větší prostor k rozvoji jeho vlastního já vede k situacím, závislostem (a třeba i opičí lásce), které ve finále odnese jen to naše milované dítko. Buďme tedy trochu sobci!“ vzkazuje psycholožka Mgr. Ivana Vlková.

Víte, že…

…až do věku osmnácti měsíců můžete svého potomka mazlit a rozmazlovat a nerozmazlíte ho? Jen mu svou nezměrnou láskou dáte možnost cítit se milovaný, v bezpečí. A položíte základy rozvoje silné, nezávislé, a přesto lásky schopné osobnosti. Až po tomto věku je dítko schopné citově „manipulovat“, zkoušet, co vydržíte, vnímat, co a jak chodí ve světě emocí…

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Pro jednání s lidmi odpoledne příliš nadání nemáte, ale kolegové vám snad pomůžou. Vy si věříte spíš na soustavnou práci. Neumíte…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama