„Jaký si to uděláš, takový to máš“ aneb Děti závislé na matce

U nas je to take jinak. Se mnou je eliska v pohode. Jsou ji tri. Zacala radostne chodit do skolky. Pritel si pred casem uvedomil, ze se ji malo venuje. Zacal s ni chodit spat. Se mnou usla za pul hodiny. S nim je vzhuru do deviti. Pak je nastvany se ze tolik hodin. Kdyz jsem mu rikala aby sni neblbnul ale chodil spat v klidu tak to ne. Dvakrat s ni sel do skolky protoze jsem ze zdravotnich duvodu nemohla jet s nima a ona uz tam najednou nechce. Byla samostnatna a ted je uplne zavisla na tatinkovi. On ji nic nezakaze a vsechno je mu lito. Tchyne je vychovavala uzkostne tak to prenasi na elisku. Ta ho vola i v noci a vyzaduje aby sni spal v pokoji. A nevim co stim.
Samostatnost jsem ji ucila protoze jsem nevylecitelne nemocna a tatinek dela presny opak. Vsude se pise jak maminky delaji z deti zavyslaky ale u nas to dela tatinek.

u nas je to taky tatka

V poslední době se mi zdá, že časopis Maminka doslova plantá nesmysly a paušalizuje tvrzení. Jak můžete napsat, že období separační úzkosti je z důvodu nedostatku lásky a citů, když se jedná o normální vývojové období??? (našla bych nespočet maminek, které své děti zahrnují láskou a kontaktem a přesto jejich děti měly dvě období separační úzkosti!!!). V jiném čísle jsem našla doporučení, jak mají maminky s dětmi cvičit třeba s dětmi navázanými v šátku nebo v nosítku (samozřejmě proč ne), jenže na protější stránce byla obrovská fotka naprosto neergonomického nošení dětí (dítě v nosítku zády k rodiči, nebo nosítko naprosto špatně použité!!!). Nechápu, jak si takovéhle neznalosti může zrovna časopis Maminka dovolovat, když je to časopis, který čtou maminky, které chtějí pro své děti to nejlepší. :-/

Dobrý den. Mám problém a uvědomuji si ho už docela dlouho. Zřejmě to vypadá že trpím depresí. Takže, je mi dnes už 15 let a nedokážu žít bez mámy. Mám ji strašně moc ráda. Nedokážu ji nenávidět. Jako každého teenagera asi jeho rodiče rozčilují, i mě často rozčiluje ale já ji prostě nemůžu nemít ráda, nadávat na ní protože mi je pak hrozně líto. Jsem jedináček a rodiče jsou už od mých osmi rozvedení. Vždy se mi po ní strašně stýská i když jen jede do práce. Vzhledem k tomu že mě rozesmutní téměř cokoliv, stačí jen aby odjela třeba jen na nákup a já když si na něco takového vzpomenu nebo začnu myslet, prostě se mi po ní stýská, je mi smutno a začnu brečet jak harant. Možná si teď o mně budete myslet že jsem úplná kráva ale spím s mámou v ložnici. Prostě s ní chci pořád být. Mám vždy strach, že se jí něco stane když někam beze mě jede a já si nedokážu představit život bez ní. Nevím co bych dělala kdyby se jí něco stalo. Připadám si že spíš já jí dělám mámu. Pomozte mi prosím