[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
My jsme se se ženou takzvaně museli brát. Ale vzhledem k tomu, že mi bylo osmadvacet a jsem vychovaný tak, že když čekám dítě, je to závazek, novou roli jsem přijal úplně přirozeně, bez jakýchkoli problémů. A nikdy jsem nelitoval.
Matýsek byl senzační dítě úplně odmalička, takže nemůžu říct, jestli bylo některé životní období s ním nejhezčí. Užíval jsem si ho už od miminka. Myslím, že máme moc hezký vztah dodnes. Je pravda, že, asi jakou u většiny tátů, je moje pozice jednodušší.
Manželka zůstala doma, stala se mámou na plný úvazek, byla se synem pořád. To bývá často nevděčná role. Dodneška je vlastně doma ten element, který přikazuje, řídí, rozkazuje, tedy takzvaně „prudí“, zatímco já jsem vždycky byl na „zábavu“. Přišel jsem a začali jsme s Matýskem blbnout. Něco jsme hráli, sportovali, vyrazili na výlet… Díky tomu mě bude mít zafi xovaného jako tátu, se kterým je legrace a zábava, ovšem maminka drží rodinný řád ve svých rukou.
K mým stinným momentům rodičovství patří, že jsem prošvihl některé zásadní okamžiky synova života už od porodu. A to doslova. Nebyl jsem u porodu, na maturitním plese a na promoci. Všechno kvůli práci. A to považuju za minus, protože když si představím, že by mí rodiče nebyli na prvním představení, hodně by mě to mrzelo. Matěje to nejspíš mrzí taky…
Na druhou stranu, na svou omluvu musím dodat, že jsem se (kromě porodu) všechny termíny dozvěděl na poslední chvíli a už jsem si to v divadle nemohl zařídit. Syn je totiž poměrně laxní ve sdělování dat, časových údajů a míst, to mu zůstalo do dospělosti.
Za svá pozitiva jako otce považuji to, že jsem coby muž na „volné noze“ měl už odmala na Matýska dost času a ten jsme si užívali. Nejradši (a to dodnes) vyrazíme někam ven, nejlépe na hory, jedno jestli v zimě nebo v létě. Určitě jsem ho pár věcí naučil a rozhodně jsem ho přivedl ke sportu. Sám jsem se v dětství a mládí věnoval atletice, Matěj začal s tenisem, ještě když jsme bydleli v Praze na Smíchově. Později jsme se přesunuli ven z města a sportování spíš přibývalo.
Jízda na lyžích, na prknech všeho druhu (snowboard brzy defi nitivně vyměnil za lyže), kolo… Pak začal Matěj hrát beachvolejbal a nyní se věnuje salse. A je ve všem tak dobrej! Ovšem podle mého mínění byly zvlášť v některých oborech hlavní hnací silou a motivací baby. Tipoval bych to hlavně u volejbalu a tance.
Velkou zkouškou rodičovství byla Matějova cesta na zkušenou. V osmnácti letech jsme ho se ženou poslali na rok do Austrálie. Měli jsme stejně jako všichni rodiče strach, navíc je jedináček, takže maminka plakala preventivně už měsíc před odletem. Byly to nervy, ale drželi jsme se hesla: Rodiče, kteří mají své dítě rádi, ho pustí do světa. A vyplatilo se to. Za necelý rok se nám vrátil úplně jiný člověk.
Dospělý, se zkušenostmi, vlastními názory. A ty má ve všem, třeba i ve volbě profese. Nikdy nechtěl být hercem. Kromě jisté introvertnosti hraje velkou roli i to, že chce být především sám za sebe, ne jen Čenský. A tomu by se při herectví určitě nevyhnul. Poznal jsem to na Honzovi Menšíkovi, synovi Vladimíra Menšíka. Kluci si prostě potřebují vyšlapat vlastní cestu, vybojovat si své místo na slunci.
Matěj má výtvarný talent, dobře a hodně maloval, myslel jsem si, že se bude věnovat třeba tomuhle oboru. Dneska u nás ale maluje hlavně žena, domov nám nádherně voní barvami. Matěj nakonec vystudoval Prague College, mluví dokonale anglicky a nyní je ve fázi budování kariéry.
Vzhledem k tomu, že je Vodnář, nesnese kompromisy, všechno si musí vyzkoušet na vlastní kůži. Když cítí, že něco drhne, nejde do toho. Stačí jeden příklad: Když byl těsně po promoci, sehnal jsem mu místo. Myslím, že skvělou startovací pozici, ve velké finanční firmě, kde by si za několik let vybudoval dobrou kariéru finančního experta. A ještě o něj stáli. Potenciální šéf mě ale sám kontaktoval, abych Matějovi domluvil. Škoda zahodit šanci do budoucna, jenže on ne.
Našel si místo sám, nebyl sice moc spokojený, ale rok vydržel. Místo neodpovídalo jeho odbornosti a vzdělání, vlastně vybíral zájemce o kurzy u počítačové firmy, ale zkrátka vydržel. Byla to jeho volba, jeho zodpovědnost. Máme to tak nastavené. Náhodou jsme se nedávno, když jsme se vypravili na snowboard, potkali s mým kamarádem, majitelem jedné cestovní kanceláře a ten Matěje angažoval jako delegáta, manažera, instruktora a barmana v jedné osobě.
V červnu tedy nastupuje do rakouských Alp. Mám z toho sobeckou radost, protože jakmile budu mít chvilku volno, vyrazím za ním na výlet a užiju si hory v létě, v zimě, prostě tak, jak to miluju. Myslím, že to je přesně to, co potřebuje, navíc už ukázal, že není žádné rozmazlené ořezávátko. Pracoval celé léto na horách, zpracovával dřevo a dokázal, že se k práci umí postavit. I to si snad můžu připsat k dobru :-)
Jaký jsem táta? Určitě hrdý :-) Dělá mi dobře, když slyším, jak je Matěj oblíbený ve společnosti, pracovitý. To se dobře poslouchá. Zvlášť když se mnou se tolik neprojevuje, zřejmě mi dává prostor. Když jsme ve společnosti spolu, je spíš uzavřenější, ale žena a ostatní potvrzují, že když u toho nejsem, přebírá mou roli právě Matěj.
Jako táta se snažím být kamarádský, ale zároveň důsledný, nechtěl jsem, aby měl manýry jedináčka, když se nám nepodařilo mu pořídit sourozence. Vždycky jsem se snažil mu předávat zkušenosti, které jsem získal sám od svého táty. Opakuju tak intuitivně výchovné vzory svého otce, asi jako každý syn.
jsem určitě přehnaně přísný otec, spíš demokrat. Pamatuji si, že jsme si zavedli kolem Matějových čtyř pěti let taková pravidla: Za první zlobení žádný trest (může se to stát), za druhý prohřešek výchovný pohlavek, za třetí výprask. Naštěstí nikdy nedošlo na výprask, vždycky jsme se dopracovali maximálně k pohlavku :-) Ovšem to už je hodně let… Přeju mu, aby žádný výchovný už tedy nedostal.
Foto: Profimedia.cz