Maminka.czChování a vztahy

Jana (35): Do příchodu dětí jsme byli dokonalý pár. Teď jsme na rozchod

Michaela Karavarakis 25.  1.  2014
„Ani jedno z našich dětí nebylo plánované, a ač je to smutné, myslím, že to hraje v našem problému svou roli,“ přiznává Jana. „Mám pocit, že děti vytahují na povrch ty stránky našich osobností, které jsou vzájemně neslučitelné. A neumím si představit, že spolu vydržíme celý život.“

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Dokonalý pár

S Mirkem jsme spolu chodili pět let, než jsem otěhotněla. Za tu dobu jsme se pohádali možná pětkrát. Jedna hádka na rok, to je docela slušná bilance. Ve všem jsme si rozuměli. Máme stejný vkus, co se týče hudby, filmů i knih. Oba milujeme lyže, potápění, cestování a stejný druh zábavy. Všeho toho jsme si v těch pěti letech dopřávali plnými doušky. Jenže pak jsem otěhotněla. Neplánovaně.

DOPORUČUJEME: Rodičovská dovolená 2014 – vše, co potřebujete vědět

Konec partnerství, začátek soupeření?

Mně bylo 30, Mirkovi 35 let. Nebylo, co řešit. I když jsme v tu dobu dítě ještě neplánovali, věděli jsme, že jednou by to asi stejně přišlo. A tak se narodila Hanka a po dvou letech Sofie. A spolu s novou rolí otce se u Mirka začaly projevovat vlastnosti, kterých jsem si před tím vůbec nevšimla, nebo se zkrátka neměly kdy projevit. Připadá mi, že už nejsme partneři, ale soupeři.

Já, já, jenom já

Mirek bere svou roli otce strašně vážně, což by asi většina žen/matek uvítala, jenže mě to leze na nervy. On ví vždycky všechno nejlíp, všechno musí být po jeho, na všechno má vyhraněný názor. Bohužel toto ještě komplikuje fakt, že je skutečně ohromně sečtělý. Místo mozku má snad počítač, protože co si přečte, to si pamatuje, a já si vedle něj často připadám jak pologramotná nesvéprávná trubka. Myslím, že to nedělá naschvál, že se mě nesnaží srážet, ale je prostě takový. Dřív mi to imponovalo, jak je chytrý. Teď to cítím jako útok na svou osobu, na naši rovnocennost jako partnerů.

Tatínek je bůh

A samozřejmě, abych si připadal jako ještě větší idiot, začínám na Mirka žárlit. Pro děti je totiž bohem. Jakmile přijde on domů, pro děti přestávám existovat. Není se co divit. Já jsem s nimi celý den, k tomu musím vařit, uklízet, nakupovat. Mirek si přijde domů v šest a klidně je ještě na hodinu vezme ven (i když jsme se třeba právě vrátily domů), zatímco já už bych chtěla, aby se pomalu šly mýt a večeřet.

Jak se nám to stalo?

Vadí mi, že mi Mirek před holkama podrývá autoritu. Že si vedle něj připadám jak pátý kolo u vozu. Že mě kritizuje za nesložené prádlo, nevyžehlené ložní prádlo, za to, že není uklizeno. Mám pocit, že jsem neustále jak pod nějakou dekou, že se nemůžu nadechnout, že se už nemůžu ani pořádně z ničeho radovat. Přitom, když o tom přemýšlím, nerozumím tomu. Byli jsme spolu před dětmi tolik let a všechno klapalo bez chybičky. Tak kam se to teď ztratilo? To nás děti tak moc změnily? A děje se to i jiným párům? Nemělo by to být naopak, že příchod dítěte zamilované páry ještě více stmelí? A dá se to dopředu podle něčeho poznat?

Jak z toho ven?

Takové a podobné otázky mi víří hlavou denně. Nevím, jestli Mirka opustit, upřímně si to zatím nedokážu představit, ale stejně tak si nedokážu představit žít takhle celý život. A co pak řeknu dcerám, až se budou ptát, proč už s námi tatínek nebydlí. Protože měla maminka pocit, že z ní neustále dělá idiota? A nechtěly by holky nakonec bydlet spíš s ním? Přála bych si, aby byl život zase tak nekomplikovaný jako dřív. Jenže není,“ uzavírá s povzdechem Jana.

Témata: Děti, Chování a vztahy, Rozchod, Vyhraněný názor, Příchod, Mirko, Ted, Trubka, Jan, Pár, Par, Jana