reklama

Jana Bernášková: První 4 měsíce jsem zvracela i šestkrát denně

Rozhovor s ní jsem dělala už před lety a bylo to skvělé povídání. Jenže tehdy jsme řešily výběr školky, jakou volnost dopřát malým dětem… a dnes herečka Jana Bernášková přiznává: „Teorii a snad i praxi pro jedno dítě mám zvládnutou. Už teď ale vím, že s dalším bude všechno jinak…“

S Janou se vídám ráda. Je milá, hýří optimismem, a hlavně je upřímná. Za dobu, co zpovídám české VIP, jsem slyšela tolik klišé, že bych z nich mohla napsat knihu, s ní je to všechno jiné.

Každé slovo pečlivě zvažuje, a právě proto myslí upřímněji, než kdyby jen tak nezávazně konverzovala. Proto třeba vím, že dcera Justýnka (7) se na sourozence oficiálně těší, její máma ale ví, že to není žádná sláva. „Proč by taky měla, když ví, že najednou přijde někdo, komu budeme muset věnovat pozornost, kdo naši péči bude potřebovat přednostně…“

ČTĚTE TAKÉ: Fotogalerie: Děti slavných rodičů řádily v centru Prahy

Uklidnit jsem se ji snažila příběhem, kdy dcera mojí kamarádky chtěla své novorozené sestře ukousnout prsty a dnes jsou skvělé parťačky, ale asi se mi to nepodařilo… Jednoduchá odpověď na výše uvedené obavy je jediná: Sžívání dvou malých dětí chce čas. Někdy méně, někdy více, měli bychom ho ale sourozencům dopřát, kolik si vyžádají. Jen tak z nich v dospělosti (nebo za měsíc) budou parťáci, a ne soupeři. Na tom jsme se s Janou shodly. A o čem jsme se bavily dál? Čtěte…

* Je to s Justýnčiným naladěním ohledně sourozence tak hrozné? A čekáte vlastně holčičku, nebo kluka?

Není to žádná sláva. Ale pořád doufám, že se to zlepší. Oficiálně bych asi měla říkat, jak je vše růžové a zalité sluncem, protože ale děláme rozhovor do maminkovského časopisu, myslím si, že na taková klišé nikdo není zvědavý. Justýnka se zkrátka nijak extra netěší a budu jen doufat, že se to všechno časem srovná. Víte, ona by sestřičku ještě nějak zvládla, ale bráchu vyloženě nechce! Tak jsme ji nechtěli s manželem zbytečně rozrušovat a pod ultrazvukem moc nezkoumali pohlaví miminka.

Justýnce jsem vyprávěla, že když u mě v bříšku byla ona, lékaři mi dvakrát potvrdili, že čekám syna… Takže výbavičku jsem měla v modrém a nakonec mám krásnou holčičku. Sice i teď u druhého mimča se lékaři k nějaké verzi přiklánějí, ale po zkušenosti z předchozího těhotenství tomu nechám volný průběh. Mám v bříšku miminko a Justýnka se bude muset smířit s tím, že tady si vybírat nikdo nemůže. Stále je to padesát na padesát.

* Já se zeptám přímo vaší dcery: Justýnko, těšíš se na miminko, nebo se spíš těšíš v září do školy?

Maminko, těším se? Co mám říct? Jo, já vím. Hodně se těším. (Víme svoje, dodává Jana a směje se.)

* Jak prožíváte těhotenství?

(smích) Tak nějak normálně. Je to míň řešivé těhotenství. To první jsem stále hlídala, studovala vše, co mi přišlo pod ruku, teď se nijak neobávám. Je tedy pravda, že poprvé těhotná jsem byla před sedmi lety a od té doby se toho hodně změnilo a spoustu věcí si nepamatuju. Vymoženosti pro miminka jsou jiné než v době, kdy jsem čekala Justýnku, v těch se skoro nevyznám. Ale nejsem maminka, která by to všechno nějak extra prožívala. Chodím na pravidelné kontroly, čtu si informace, ale už nejsem ze všeho tak vyplašená jako před lety. Připravuju se na to, co se bude dít v porodnici, ale neřeším, že bych se bála porodu.

Po první zkušenosti vím, že to člověk nějak přežije… Hlavně první porod trval dvacet šest hodin a byl s komplikacemi – Justýnka měla krátkou pupeční šňůru, na což při předchozích vyšetřeních nikdo nepřišel, takže jsem měla pořád kontrakce a přímo na sále ležela šest hodin. Mám pocit, že nic horšího než tehdy už mě potkat nemůže, tak není důvod se něčeho bát. Pokud bude můj druhý porod jenom normální, pak bude vlastně úplně báječný. (smích) Těším se na krásných dvanáct hodin…

* Ale pojďme probrat zdravotní stav, jak vám je?

Teď už dobře, ale na začátek nerada vzpomínám. První čtyři a půl měsíce jsem měla celodenní nevolnosti, žádné ranní. Zvracela jsem třeba šestkrát denně. Bylo to nepříjemné a frustrující, špatně se mi nejen pracovalo, spalo, ale dělalo i to ostatní… Zvracela jsem na ulici, v autě, při čištění zubů, při předklonu u zavazování bot, vůbec se to nedalo ovládnout. Měli jsme s manželem koupené letenky do Londýna a zvracela jsem na Ruzyni, v Londýně na letišti. V letadle taky. Pak přišel klid, ale s ním zase deprese.

* Proč deprese?

Ono to prý někdy přichází. Jak si uvědomíte velkou životní změnu, přemýšlíte, jestli ji zvládnete. Své taky udělají hormony. Přečetla jsem si o depresích v těhotenství pár informací a spíš jsem pozorovala ty tři týdny, jak se s tím poperu. Dozvěděla jsem se, že to k jinému stavu patří, a čekala, až to odezní, ale shrnuto a podtrženo, žádná sláva ta první polovina těhotenství tedy nebyla.

Pak ale nastoupila vlna euforie a najednou jsem měla hroznou radost a energie na rozdávání. Konečně jsem začala trochu odpočívat a těšit se na mimi – možná ty deprese byly dány i vyčerpáním z toho zvracení, a navíc jsem tehdy měla hodně práce, jedno se s druhým sešlo… Dokonce jsem dostala bezvadné čípky proti zvracení, ale z těch jsem zvracela ještě víc.

* Takže vám nic nepomáhalo?

Ne. Musela jsem to prostě vydržet. Nezabíraly léky ani babské rady. Byla jsem úplně mimo. To prý způsobují spíš chlapečci (jsem se někde dočetla), s holčičkami takové nevolnosti nejsou. Do toho se mi v těch depresích honily hlavou myšlenky, jestli jsem si to druhé dítě měla vůbec pořizovat… Styděla jsem se za takové myšlenky. Nakonec jsem zjistila, že podobné pocity má spousta maminek, což mě povzbudilo. Poradila bych jim, aby nepropadaly panice a i v největších depresích neúnavně myslely na to, že jde o fyziologický jev, který za chvíli přejde a bude jenom líp.

* Navíc si představte, že kluci prý maminky takhle trápí celý život – vysávají je a vyčerpávají…

Díky za povzbuzení, ale jedno vím jistě, pokud jsem přežila první trimestr, přežiju všechno. (smích)

* Baví vás bulvár, který vám přisuzuje porod v červnu a podobně? Co si myslíte o novinářích, kteří píšou, aniž by si ověřili pravdu?

Co na to mám říct? Nestresuju se tím. Nemám to totiž jak řešit, takže bulvár nečtu. To je jediné, co můžu udělat pro to, abych se nerozčilovala. Třeba v prvním těhotenství jsem se ráda čančala a nechala se fotit, chodila na společenské události a dávala rozhovory, tentokrát jsem měla pocit, že je to jen moje intimní věc, a jediné focení, které jsem uskutečnila, je teď pro časopis Maminka.

Měla jsem pocit, že u vás nebude trapné povídat si právě o nevolnostech, o tom, že mě bolí záda a špatně se mi spí, že čtenářky, které si to budou číst, mě pochopí. Jinak jsem svoje těhotenství neměla potřebu s kýmkoli sdílet. Ani na Facebooku, ani s přáteli, prostě jsem si ho prožívala, nekomentovala. A taky by asi vypadalo divně, kdybych dala rozhovor nějakému lifestylovému časopisu a tam by ostatní mluvili o premiérách, filmech a já o zvracení.

* Děti máte po sedmi letech. Jak se cítíte dnes?

Stará.

* Justýnku jste měla…

…v pětadvaceti, dneska je mi dvaatřicet…

* …což je na rok 2013 poměrně nízký věk pro porod…

…to jo, ale v pětadvaceti se člověk cítí silnější. Je fakt, že v této době rodí ženy ve věku přes třicet poprvé, ale já to druhé těhotenství zvládám nějak hůř. Nemyslím si, že je pro ženu ideální mít první dítě po třicítce, i když je to moderní.

Pokračování >>>


Článek vyšel v časopisu Maminka 8/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Máte touhu věnovat se různým dobrodružstvím, která vás mohou vytrhnout ze setrvačnosti života v kanceláři nebo v obchodě, což se mnohým…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama