reklama

Jana Kirschner: Děti jsou moji parťáci

Zpěvačka a dvojnásobná maminka Jana Kirschner tvrdí, že mateřství pro ni byla ta nejlepší změna, která mohla v jejím životě nastat. I když to ani v jednom případě neplánovala. Jak si užívá své dcerky Matildu a Yolanu a přitom zvládá koncerty v Čechách a na Slovensku?

Dohodnout se s Janou Kirschner na focení a rozhovoru nebylo vůbec jednoduché. Vždy, když přicestuje domů, má totiž plně nabitý diář. Nakonec se to ale podařilo a charizmatická zpěvačka dorazila na focení s úsměvem a plná energie. Na povídání však už nezbyl čas, a tak se setkáváme znovu při její další cestě na Slovensko... 

Jak se cítíš jako dvojnásobná maminka? Vypadáš spokojeně... 

Právě dnes se cítím dost unavená, připravujeme podzimní turné Moruša Čierna v osmi slovenských městech, hrajeme na festivalech, dnes večer mám taky koncert, takže je to trochu obtížnější, ovšem musím říct, že další dítě nám přineslo mnoho radosti do života. 

Říká se, že jedno dítě rovná se žádné dítě a náročné to začne být se dvěma. Vnímáš to také tak? 

Všichni mě strašili, že druhým dítětem můj život skončil. Nevím, jakým zázrakem, ale prožíváme to úplně v pohodě. I přes to, že se nám nahromadila práce, opravdu si to užíváme. Možná i proto, že s ní nemáme žádné problémy, je to spokojené miminko. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek



Změnilo tě mateřství? 

Byla jsem bezstarostná bohémka, která v noci tvořila a přes den odpočívala. Vždy po obědě jsem si dopřála takzvaný „beauty sleep“. Takto jsem žila několik let a vyhovovalo mi to. Od šestnácti se věnuji hudbě, takže jsem nikdy nechodila do zaměstnání a nikdy jsem neměla za nikoho zodpovědnost. Vždy jsem teda byla dítě štěstěny a pořád se tak i cítím.

S mateřstvím ale přišla ta zodpovědnost, a to obrovská, neboť jsem zodpovědná za svoje děti, které musím formovat, někam je vést a vychovat je. Narozením Matildy jsem to pociťovala jako velkou výzvu a první rok jsem to brala hrozně vážně, ta zodpovědnost na mě příliš doléhala. Pak jsem se naučila, že ne každé zakašlání je zápal plic.

Ovšem na začátku člověk panikaří úplně kvůli všemu. Při Yole už mám pocit, že vím, jak fungovat. Cítím, že mateřství je pro mě dobrá změna, jsem ráda, že přišlo, i když jsme s tím nepočítali ani v jednom případě. Je to to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. 

Zvládat neustálé cestování mezi Londýnem, Slovenskem a Českem i s dětmi musí být náročné… 

Děti beru vždy s sebou, neboť jsou mojí součástí a já je potřebuju, proto je nerada odkládám. Teď dlouho nemáme žádnou chůvu, takže mi pomáhá moje maminka. Je to sice příjemné, protože máma je dobrý parťák a nejlepší pomocník, ale občas vidím, že je unavená. Cestování je náročné, dnes jedeme do Frýdku-Místku, zítra do Bratislavy, pozítří do Londýna.

Žijeme daleko dynamičtější život, než byl ten, na který jsou zvyklí naši rodiče. Při dětech musím mít promyšlenou každou cestu předem, všechno si musím v hlavě naplánovat a na všechno musí být dostatek času, protože pořád kojím a nemám ráda, když se na dítě spěchá. To je u mě taky obrovská změna.

Předtím jsem všude utíkala na poslední chvíli, často jsem zmeškala letadlo, všechno jsem dělala na knop. Teď si to nemůžu dovolit, protože když jsem ve stresu já, stresuje to mé děti, a tím pádem se nám to rozsypává. Naše domácí kapela se rozpadá a já jsem ta, která ji musí udržet pohromadě. 

Jezdí s vámi i Eddie? 

Ten je na evropském turné, takže já jsem momentálně ta, která s dětmi tráví nejvíc času. On to pak dohání, když přijede na tři čtyři dny domů, a snaží se nás dostat do nějakého režimu. My však máme svůj ženský svět a on ho nechápe, protože v něm neexistují žádná pravidla.

Cestování mi trochu ulehčuje to, že Matilda je už úplně samostatná a dost komunikativní, ovšem i tak je to se dvěma dětmi náročné. Jedno třeba držím celou cestu v letadle na rukou, a všechny činnosti tak můžu provádět jenom jednou rukou. Musím přesně vědět, kde co mám v tašce uložené.

Pro matky cestující se dvěma dětmi by měl být v letadle nějaký manuál. Občas mám chvíle, kdy mám všeho nad hlavu, a pak, když se děti na minutu utiší, já kráčím po letišti a tlačím před sebou kočárek, zhluboka si vydechnu, že slyším ticho. Najít si čas na vlastní myšlenky, to je asi nejtěžší v celém tom procesu. 

Daří se ti při dětech vůbec tvořit? 

Víš co, daří. S druhým dítětem si umím ten čas ještě lépe zorganizovat. Předtím jsem vydávala alba s dost velkými odstupy, čtyři až pět let. Teď jsem vydala tři zásadní alba své kariéry v průběhu pěti let a přitom mám dvě děti.

Tempo se zvýšilo a tak, jak jsem se naučila ukládat si věci do tašky při balení na cestu, tak jsem si to začala ukládat i v životě. Když děti spí, rozhodnu se, jestli budu odpočívat, nebo tvořit, ale určitě nebudu dělat něco, co je pro mě ztráta času. 

Klepněte pro větší obrázek

Můžeš tvořit takhle plánovaně? 

Nedávno jsem v jednom rozhovoru četla, že inspirace nepřichází sama od sebe, a já jsem o tom taky přesvědčená. Jedině když je člověk v procesu tvoření a stále pracuje, v průběhu té práce mu přijde inspirace. Nefunguje to tak, že sedím doma, koukám na televizi a najednou mě napadne, že napíšu Pokoj v duši.

Inspirace přichází jedině s prací, proto je potřeba se jí pořád věnovat, každý den po trošce. Když tvořím každý den, cítím se povznesená, a hlavně je to super relax od mateřského koloběhu. Vím, že kromě toho, že půjdu na pískoviště, houpačky a na to všechno, co je nutné absolvovat, v osm uložím děti spát, dám si nohy na stůl a začnu pracovat se svými vlastními myšlenkami a tvořivostí. Právě proto, že to mám takhle zorganizované a mám na to systém, jde mi to lépe než předtím. 

Máš nějaký uspávací rituál? 

Matildu ukládám vždycky moc dlouho, většinou má jednu pohádku, ale vedle toho ještě pět písniček, občas to zakončím původní verzí slovenské hymny. Zná mnoho lidových písniček a právě ty jí musím večer zpívat, i kdyby se dělo nevím co. 

Zpívá i ona ráda? 

Moc. Evidentně je poznamenaná naším způsobem života, taky bych se divila, kdyby ne. Momentálně je moc živá, ráda běhá po ulici a už teď získala v těchhle věcech větší odvahu. Tím, že byla první dítě v rodině, a navíc děvče, všechny babičky jí říkaly: „Dávej si pozor, nedělej tohle a nedělej tamto, co když se ti něco stane…“ Proto začala být hrozně opatrná, až taková bázlivá. Teď už je ovšem odvážnější, skáče a běhá… A zajímavé je, že v gestech takového malého dítěte je už nyní vidět, že z ní bude dáma. 

Komu z vás dvou se Matilda podobá povahou? Fyzicky je podobná Eddiemu… 

Ano, má ale moje oči, aspoň něco. Mívala období, kdy se ještě více podobala Edovi, teď už se to trochu mění. Povahově je moc citlivá, ale je v ní i něco vůdčího, co má po Eddiem. Oni jsou celá rodina takové silné osobnosti a Matilda to od nich evidentně přebírá. Každému dokáže říct „ty dělej toto, ty nedělej tohle, ty se postav sem…“

Teď máme období princezen, přečetli jsme všechny pohádky s princeznami, zná všechny balety, dokáže je tančit i zpívat, doma máme bílá i černá křídla z Labutího jezera a všechno musíme hrát. Byly doby, kdy Eddie hrál pětkrát denně prince, zlou macechu i dvě zlé sestry.

Když jsme u mé mámy, tam musejí hrát všichni, Eddie, moje máma a sestřenice Matildy, klidně i třikrát za sebou, a Matilda to celé diriguje a každému říká, co má dělat. Nějak se to na ni lepí, tyhle umělecké věci, ale určitě si projde i velkými zklamáními, protože ne vždy budou všichni v jejím životě dělat přesně to, co ona řekne. 

Letos nastupuje do školy, to bude veliká změna… 

Ano, děti v Anglii chodí do školy už v tomhle věku. První rok je přípravný, ale je to normální škola, nosí se uniformy a všechno. Doufám ale, že budeme pořád zvládat cestování, že náš život ještě nekončí. 

Jak se ti vlastně v Londýně bydlí? 

Bydlíme ve čtvrti Chiswick, kde žijí samé rodiny s dětmi, všechno je tam pěkné, čisté, uhlazené, ale na mě trochu nuda. Cítím se tam, jako kdybych byla nejmladší matka. Ženy, které tam žijí, jsou vzdělané, z dobrých rodin a jako by si odjakživa plánovaly tenhle styl života, tedy že si vezmou bankéře, budou mít dvouposchoďový dům se zahradou, tři děti, dvě volva a o děti budou pečovat chůvy. Vnímám tam tyhle stereotypy, je to dost uniformní život.

A pak jsem tam já, které, když sedí s dětmi na pískovišti, jdou v hlavě texty a hudba, a kolem sebe jenom poslouchám, jak si ostatní povídají o třech věcech pořád dokola. První téma jsou prázdniny, kam pojedou na dovolenou. Druhé téma jsou nemovitosti, tedy co kolik stojí, a třetí téma školy, která škola je dobrá a tak. Děti tady mají neuvěřitelně nabitý rozvrh, když přijdou ze školy, jdou na tři až čtyři kroužky a zastaví se až večer. To nastane komplikovaných dvacet minut, kdy je matka s dítětem sama a musí ho uspat.

Nechci to soudit, jen to tam tak zvenčí pozoruju a můžu říct, že náš život je úplně jiný. I když toho máme moc, vždy najdeme způsob, jak trávit čas se svými dětmi. Daří se nám to patrně i proto, že naše práce není pravidelná. Když máme volno, Matilda s námi nahrává a mixuje desky, už se naučila, který knoflík má stisknout pro nahrávání, takže se s námi takhle pomalu zaučuje. Je to výborná společnice. Yola zatím jen pozoruje, kam že se to dostala, do jaké rodiny, a asi jí začíná být jasné, že to s námi rozhodně nebude nuda. 

Připravovali jste Matildu na příchod sestřičky? 

Zpočátku jsem měla problém jí to říct, protože jsem nevěděla, jak to přijme. Dítě, které bylo tři roky absolutně obletované… Nemyslím si, že ji rozmazlujeme, nedostává miliony dárečků ani sladkostí, ale byla na ni prostě soustředěna všechna pozornost. Bála jsem se, jak dokáže přijmout, že teď přijde další dítě, které mě bude potřebovat, a já budu muset věnovat čas i jemu. Takže jsme ji na to připravovali postupně a ona to vzala úplně pragmaticky, začala se moc těšit.

I tak byl první měsíc krutý, protože se tehdy událo mnoho změn najednou. Odešli jsme z bytu v Praze, protože jsme věděli, že nebudeme mít čas tam jezdit, dali jsme Matildu poprvé do školky a hned potom se jí narodila sestra. Takže asi měsíc jsem cítila, že toho na ni bylo moc. Začali jsme vůči ní být striktní, přikazovat jí „Toto nedělej, tamto nedělej“, až jsme si těmi příkazy mezi sebou postavili stěnu.

Matilda začala chodit ze školky hrozně unavená, občas byla hysterická a nevěděla si rady. Tehdy jsem poprvé volala kamarádce, která je dětská psycholožka, ptala se jí, co mám dělat, a ta mi poradila pár triků, jak Matildu dostat do normálních kolejí. 

Klepněte pro větší obrázek

Co konkrétně ti poradila? 

Začala jsem dělit čas tak, abych měla nějaký výhradně jenom pro ni. Uspala jsem Yolu, dala ji Eddiemu, šla Matildu vyzvednout ze školky a dělaly jsme něco spolu, třeba šly do knihovny. Hodinu jsem byla jenom s ní, kreslily jsme si, daly jsme si spolu oběd a ona zjistila, že pořád jsem tam pro ni. Dostali jsme se přes to a nakonec to nebylo až takové těžké, ovšem je zajímavé, jak rychle může člověk udělat chybu. 

Druhou dceru jsi porodila v Londýně. Jak se v Anglii rodí? 

Zkušeností je moc. Znám mnoho žen, které rodily v Anglii a mají špatné zkušenosti. Ovšem znám i ty s dobrými zkušenostmi. Problém jejich zdravotního systému je v tom, že nemocnice a porodnice jsou neskutečně přeplněné. V mém případě to bylo tak, že jsem měla lékařskou péči na Slovensku během obou těhotenství, věděla jsem ale, že druhé dítě chci rodit v Anglii, protože Eddie dokončoval album s Roisin Murphy a musel být v Londýně.

Nechtěli jsme, aby se Yola narodila, byly jsme tu a on tam. Byl to pro mě absolutní stres, protože jsem vůbec nevěděla, co můžu od jejich zdravotního systému čekat. Přišla jsem tam se všemi ultrazvuky, cédéčky, všechno jsem měla připravené, oni se na to podívali a řekli o. k., my to musíme udělat všechno ještě jednou. Na mnoho věcí, které jsem měla, se ani nepodívali a řekli, že je to úplně zbytečné. 

Provádějí se tam v těhotenství jiná vyšetření než u nás? 

U nich se dělají jenom tři ultrazvuky za celé těhotenství a tady mi dělali ultrazvuk téměř v každém měsíci. Ovšem co je nejdůležitější, žena tam v těhotenství vůbec neprochází gynekologickým vyšetřením a všechna probíhají jenom ultrazvukem nebo z krve. Když jsem doktorům říkala, co všechno se dělá u nás, nechápali, byli z toho v šoku. Líbí se mi, že oni berou těhotenství jako přirozený stav, ne patologický. 

V čem se tedy porody lišily? 

S Matildou to byl lehčí porod, přišla jsem do ružinovské nemocnice a za čtyři hodiny po všem. Dali mi epidurál, který mi moc pomohl, a všechno šlo rychle. Byl to super porod, ovšem pak jsem se cítila unavená a dát se dohromady mi trvalo mnohem déle. Porod s Yolou nazývám výstup na Mount Everest. Šla jsem do tzv. Birth Centre, to je porodnice umístěná v nemocnici, ovšem na tom poschodí nejsou žádní doktoři. 

Musela jsem podepsat, že budu rodit bez epidurálu a nebudu ho od nich žádat. Na pokoji, kde jsem byla i s partnerem, se mi podařilo během kontrakcí spát, možná proto, že jako zpěvačka vím, jak dýchat, a když přišla bolest, dokázala jsem ji prodýchat a mezitím si pospat. Když už jsem byla fakt vyčerpaná a bolest se stupňovala, Eddie mi říkal: „Představ si, že jsi horolezec a stoupáš na Mount Everest, kráčíš v těch výškách, nemůžeš dýchat, dochází ti kyslík, nemáš sílu, ovšem na ten vrchol i tak vylezeš. Jdeš krok za krokem, krok za krokem…“ A já jsem chodila po tom pokoji a říkala si, jdu krok za krokem, jdu krok za krokem. 

Byl to těžký porod, bez epidurálu, čehokoli, no, ale díky zkušenostem personálu jsem to zvládla. Malou jsem si okamžitě vzala na sebe, ještě předtím mi vysvlékli šaty kvůli prvnímu kontaktu s dítětem, takže jsem tam běhala nahá. V takovéto situaci se žena úplně spojí s přírodou a sama se sebou, a takový porod ji asi navždy změní, protože pochopí, že je strašně silná. Když celý porod skončil, vypadala jsem, jako by mi bylo osmnáct let, celá jsem zářila. 

Pak jsem si dala sprchu, odpočinula si a šli jsme domů. Myslím, že velikou úlohu během porodu hraje psychika. Mně tam personál od počátku dával najevo, že to dám, že to určitě zvládnu, přičemž u nás doktoři raději doporučí epidurál, aby to bylo rychleji, věci se zkomplikují a žena si často během porodu přestane věřit. To je nejhorší. 

Cítíš se být v Anglii už jako doma? Nestýská se ti po domově? 

Samozřejmě, stále mě to táhne domů a uvažuju nad tím, že by bylo dobré mít tu nějaký svůj prostor, protože teď když přijedeme, buď jsme v hotelu, nebo na chalupě v Banské Štiavnici. Chci, aby moje dcery cítily, že tohle je i jejich domov, nejen to místo, kam chodíme na návštěvu.

Doufám, že se mi podaří udržet na dobré úrovni i jejich dvojjazyčnost. Matilda má momentálně moc hezkou slovenštinu, ovšem to se nástupem do školy může změnit. Angličany mám ráda, Eddie pochází z tradiční britské rodiny, ve které je mi moc dobře. S jeho mámou si dobře rozumíme a obě máme rády hezké věci, hudbu, umění, všichni jeho sourozenci hrají na hudební nástroje… Cítím se tam dobře. Ale pořád mi chybí nějaká ta slovanskost, zkrátka něco, co nedokážu definovat.

Možná je to náš humor, kterému se Eddie nikdy nesměje… Mám tam i spoustu kamarádů Srbů, Chorvatů, to jsou zkrátka moji lidé. Ale i se Španěly si rozubylo mím. Asi proto, že my všichni jsme v emocích přímější. Angličané všechno řeší diplomaticky, chladněji, s rozumem a dokážou si udržet odstup. Já jsem jako sopka, okamžitě vybuchnu a pak hodně rychle vychladnu. 

Jak Eddie zvládá tvou povahu? 

Směje se tomu. Snaží se mě usměrňovat a častokrát mi řekne, že se na mě zahledí a vidí dítě, protože se jako dítě chovám. Já se však pořád cítím jako dítě. Možná právě proto si společnost svých dětí tak strašně užívám, mám je ráda vedle sebe. On se dokáže povznést nad všechny moje chyby. Myslím, že jsem dobrá partnerka, že mu dávám, co chce a co potřebuje, takže se smířil s tím, že občas si potřebuju něco odfiltrovat.

Tehdy nadávám slovensky, odejdu do ložnice, sednu si za klavír a mumlám si pod nosem. V naší domácnosti však platí pravidlo: nikdy se nehádat před dětmi. To mnohokrát vyřeší problém, protože když se stane něco, při čem pěním a máme čas se o tom pobavit až večer, do té chvíle i zapomenu, že mě něco naštvalo. Naučila jsem se říct promiň. Nikdy v životě mi to nešlo, vždy jsem se moc těžko omlouvala, ale teď už dovedu přijít a říct: „Měl jsi pravdu, byla to moje chyba.“ Vždy, když to udělám, jsem na sebe hrdá. 

Co si na něm nejvíc ceníš jako na muži a otci tvých dětí? 

Asi to, že úlohu otce nebere na lehkou váhu, je to pro něho životní role, kterou přijal. Od sedmnácti hraje s kapelami, žije život umělce. Když jsem s ním začala bydlet, měl jeden pokoj jenom na své kostýmy, klobouky, deštníky. Když se stal otcem, tenhle pokoj vyklidil a věnoval ho dceři, udělal jí nádherný dětský pokojíček.

Takže z člověka, který působil jak poblázněný bohém, se vyklubal pozorný táta. On je ten, který prostudoval všechny knihy o dětech, jeho nejoblíbenější je Dr. Spock, a co řekne Spock, to je svaté. Všude s ní jezdíme, čte ji už asi popatnácté a najde v ní úplně všechno. Jak děti naučit spát, jak je naučit jíst, jak se budou chovat v pubertě… Matilda ještě ani nebyla na světě a on už věděl, co bude dělat v pubertě. Tohle si na něm nejvíc vážím a zároveň mi tím i nejvíc leze na nervy, že ví příliš mnoho. 

Na začátku jsi říkala, že obě dcery byly neplánované. „Neplánuješ“ takhle i další děti? 

Po druhém porodu jsem hned další den řekla, že jdu do toho, klidně můžu hned teď rodit znovu. Ovšem když člověk začne uvažovat nad praktickými věcmi… V Londýně máme hodně malý byt, ovšem je nám tam tak dobře, že bychom odtud asi nechtěli odejít. Je nás tam tak akorát a nevím, jestli by se tam vešlo ještě další dítě.

Na druhou stranu mívám pocit, že nám to s těmi dětmi jde celkem dobře, a tak přemýšlím, že by nebylo špatné mít ještě syna… Takže asi to za mě bude muset vyřešit život sám. 

Foto: Ivy E. Morwen

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Pokud jste se už skrze Venuši zbavili zklamání po svém pracovním a emocionálním neúspěchu, večer se můžete věnovat spoustě zábavných a…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama