[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je to tak, někdo se narodí s duší extroverta, toužícího po hlučné společnosti. Jiný dostane do vínku povahu opačnou. Tichou, nenápadnou, hloubavou.
„Většina lidí se na škále introverze–extraverze (zjednodušeně otevřenost–uzavřenost) pohybuje okolo středu (tzn. že nejsou ani extrémně uzavření, ani extrémně společenští). Někteří však přirozeně patří ke krajním pólům normy, takže jsou nápadně společenští nebo nápadně uzavření,“ říká k tomu psycholožka Mgr. Tereza Beníšková.
Máte doma dítě, které vybočuje z naznačených norem a trápí vás, zda je vůbec v pořádku, když je pořád o samotě a s kamarády ho nevidíte, jak je rok dlouhý? Snažíte se jej takřka násilím probudit z jeho „přežívání“, které vypadá skoro jako letargie? Nechápete, kde jste udělali chybu, když je vaše dítě takové? Nejspíš nikde, protože jak znovu podotýká Tereza Beníšková, co se nastavení povahy týče, jde o záležitost vrozených vloh.
Jestli doma máte extroverta, nebo introverta, poznáte už v prvních měsících. Zatímco děti vašich kamarádek si mohou živě pobrukovat, zajímat se o svět okolo, smát se na celé kolo nebo stejně tak plakat, to vaše introvertní bude spíše tiché, vážné, jakoby neustále přemýšlející.
Coby novopečená maminka to oceníte a své děťátko určitě označíte jako to nejhodnější pod sluncem. Nechá vás vyspat, pravidelně papá, nedožaduje se extrémní pozornosti, takže vy pomalu nechápete, co má být na tom mateřství tak vyčerpávajícího a náročného…
A protože dělá pokroky, jak má, nebo se vám dokonce zdá, že je v ledasčem napřed, jste spokojení oba. Jenže pak přijde věk, kdy se děti učí sedět, chodit, mají mít zájem o jiné lidi i děti ze svého okolí, a to vaše nic. Tehdy pravděpodobně začnete být nervózní a ptát se proč. Do toho vás okolí bombarduje otázkami typu: „A ten váš kluk ještě nemluví? A on si s nikým nechce hrát?“ Vy na to reagujte s klidem, protože pokud je vaše dítě šťastné, není důvod na tom cokoli měnit.
Připravte se na to, že ho nebude zajímat žádné pobíhání venku s kamarády, hry na indiány nebo maškarní bály. Jeho ráj je v jeho soukromí. V jeho duši, hlavě, ve které si pokládá miliony otázek, na něž se samo pokouší najít odpovědi. Vás ani nikoho jiného k tomu potřebovat nebude.
A spíš než aby vám nadšeně vyprávělo o tom, jak bylo ve školce, zavře se po příchodu domů k sobě do pokojíčku a až za dlouhé minuty vyleze a bude s vámi chtít tu a tam sdílet nějakou tu událost uplynulého dne. „Introvertní děti už jako batolata a předškoláci nevyhledávají tolik přítomnost ostatních, vystačí si samy,“ potvrzuje Tereza Beníšková skutečnost, že je to normální.
A vy tedy můžete být v klidu. Místo toho, že se budete snažit ze svého dítěte udělat takové, jaké jsou ti ostatní, co kdybyste si všímali jeho klidu a uzavřenosti jako jeho výjimečné vlastnosti? Protože věřte, že dobře vychovávaný a plně akceptovaný samotář je opravdu šťastný a rozhodně si dokáže život zařídit po svém… Jenom se zkrátka nevyplatí na něj tlačit. Ani před jinými lidmi.
Samozřejmě že si můžete skoro denně pokládat otázku, jak asi to vaše tiché, nenápadné dítě jednou obstojí ve větším kolektivu, najde si životního partnera nebo se prosadí v dobré práci. Ale jak už jsme naznačili, pokud ho budete vychovávat s láskou a pochopením, vyroste z něj přirozeně silný jedinec. Nemusí být středem pozornosti, aby si jeho spolužáci uvědomili, že je chytrý, výjimečný. Dokonce se pro to může stát zajímavějším, než byste čekali.
„Že by byl introvert terčem posměchu či kritiky jen proto, že je introvert, to se většinou nestává. Navíc jsou takoví jedinci na mínění druhých méně závislí než extroverti. Jdou si svou vlastní cestou, jednají tak, jak chtějí. Takže kdyby se mu někdo smál, že je stranou a nemá kamarády, odkývne to, neřeší a dál si dělá svoje. Protože nebude nijak reagovat, posměváčka to neuspokojí a příště si najde k provokování někoho jiného. Osobnostně stabilní introverti problémy v kolektivu nemívají,“ uklidňuje vaše obavy Tereza Beníšková.
Nechat všechno na potomkovi, to asi samozřejmě nevydržíte. A ani to není správné. Co můžete dělat? Například se nenápadně porozhlédněte po podobně „postižených“ rodinách s malými samotáři, navažte kontakty s rodiči a domluvte jednou začas společný výlet. Dítěti tak můžete pomoct najít výtečného kamaráda stejné povahy, člověka, který mu bude beze zbytku rozumět. Připravte se ale v každém případě na to, že všechno bude chtít čas.
Přednesete-li nápad na super výlet, vaše introvertní dítě na to zareaguje i s odstupem hodin! Potřebuje si probrat, co ho tam asi čeká, ujasnit si, jestli se na to těší, a až pak se začne ptát nebo se vyjádří k tomu, jestli se mu vůbec vyrazit chce. Ano, samotáři potřebují klid, čas, trpělivost. Ale to v žádném případě neznamená, že jsou to „uťápnuté chudinky“!
Je třeba uvést ještě jeden druh introvertní povahy, takové, která se utváří až vlivem nepříznivých okolností. „Dítě se může chovat samotářsky také proto, že se mu nedaří najít si kamarády, že je v sociálních vztazích neúspěšné, ostatní se mu třeba smějí, něčím jej zraňují (i psychicky), za něco nebo za někoho se stydí. Proto si vybere raději samotu. Takové dítě se samotářem stalo vlivem necitlivé výchovy či nechápavého zraňujícího okolí,“ poukazuje Tereza Beníšková na poněkud tragičtější verzi introvertní povahy a upozorňuje, že v takovém případě nic z předchozího neplatí. Děti, které se uzavírají do sebe až pod vlivem nějakých událostí, naopak vaši pomoc velmi potřebují.
Prvním úkolem bude zjistit, co se stalo. A z lásky ke svému potomkovi si na to čas udělejte. Povídejte si s ním, dejte mu prostor, aby se přestal stydět za to, co se mu přihodilo, bavte se s ním o tom, jak by chtěl žít. Chybějí mu kamarádi, ale ti ze sportovního kroužku se mu vysmívají, protože nemá fyzickou kondici? „Pomozte mu najít sociální prostředí, ve kterém se mu podaří uspět. A když nevyniká ve sportu, mohlo by se mu líbit třeba na výtvarném kroužku?“ nabízí možnosti Tereza Beníšková.
Nicméně je to stále vlastně o jednom a tomtéž – aby bylo vaše dítě šťastné, musíte vědět, co ho šťastným udělá, dát mu prostor, aby toho dosáhlo, akceptovat je a při tom všem ještě nenápadně směrovat k tomu, aby obstálo v každodenním „provozu“. Že je malé, neznamená, že neví, kdo je a po čem v životě touží. Jestliže vás napadlo, že ho před společností naopak ochráníte, když má tak rádo svou samotu, i na to raději zapomeňte. Naprostá izolace je špatný nápad. Dítě by se už odmala mělo naučit být sociálně silné!
A když to nezvládáte sami, nevíte si s jeho povahou rady, netušíte, jak akceptovat jeho samotářské já, jděte do poradny, navštivte psychologa či dětského psychologa. Nikoli s pocitem, že máte problém. Ale proto, že pro svou ratolest chcete to nejlepší.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.