[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S Monikou máme za sebou už třetí setkání s odstupem dvou let. Poprvé jsme se na rozhovor sešly, když hledala toho pravého. Podruhé už v pokročilém stupni těhotenství líčila, jak se (s tím pravým) těší na příchod vytouženého syna. Setkání poslední se uskutečnilo v pražském Studiu DVA, pár hodin před jejím vystoupením.
Seděly jsme nad domácí limonádou, a naše povídání se tak točilo kolem práce, nekonečného hubnutí a toho nejdůležitějšího: malého Tadeáše – momentálního středobodu jejího vesmíru. Pojďme si nejdříve zrekapitulovat naše poslední setkání. Měla jste pár týdnů do porodu, hýřila energií, doma jste takzvaně hnízdila a trochu si stěžovala, že Tadeáš v břiše je pěkný divoch. Jsem pro, můžeme začít tím naším malým divochem. No a právě k tomu se váže ta vaše pověstná energie. Jak jste s ní na tom dnes, po devatenáctiměsíčním kalupu zvaném mateřství? Než jsem porodila, kamarádky mi říkaly, že po porodu nebudu nic stíhat. Musím říct, že tehdy jsem stíhala daleko víc, protože jsme si našli s Tadeášem systém a šlo to. Teď je to fajn, Táda je úžasné dítě, ale… je prostě hodně živý.
Myslela jsem si, že bude klidný po tatínkovi, ale nestalo se. Hýří neuvěřitelným temperamentem. Kde tu energii ty děti berou, že… To chápu, kde ji berou. Ale kde ji mám brát já?! Když mám volno a můžu být s Tádou celý den, je to v pohodě. Když musím šetřit síly na večerní představení, je to horší. Takže to dělám tak, že si s ním chodím dopoledne lehnout. Doma je sice pak bordel jako v tanku, ale nedá se nic dělat.
Video: Podívejte se, jak jsme fotili Moniku Absolonovou na titulku časopisu Maminka
Když jsem ale přišla na hodiny zpěvu k panu profesorovi Klezlovi a on mi písničky z Evity, které jsem znala nazpaměť, pustil, najednou jsem měla „okno“. Během těhotenství se mi vykouřily z hlavy skoro všechny texty. Představa, že bych se měla učit něco dalšího, to bych nedala.
Však když jsem po těch devíti měsících zase stála na pódiu, říkala jsem si, co tu proboha děláš, proč nejsi doma s Tadeášem? Ale i tyto pocity naštěstí brzo zmizely. Jsem ráda, že to načasování takhle vyšlo a dřívější návrat do práce by mě určitě mnohem víc stresoval. A možná i ten pozdější.
Uklidnili mě až diváci svým úžasným přijetím a kolegové, kteří za mnou chodili a tvrdili, že mám lepší hlas než před porodem. Postupně se začala práce nabalovat, měla jsem narozeninový koncert, vánoční koncert, natočila jsem vánoční CD Až do nebes, moderovala Atleta roku, měla spoustu dalších vystoupení a od února hraju Funny Girl opět v divadle Studio DVA.
Daří se práci a rodinu skloubit? Mám se svou manažerkou dohodu, že pokud pracuju čtyři dny za sebou, chci pak mít tři dny volna. Nebo naopak. Hlavně musím a chci být s Tádou. Víte, po porodu jsem dostávala opravdu hezké pracovní nabídky, ale nečekala jsem s dítětem do devětatřiceti, abych jej pak odložila k babičce a byla nonstop v práci.
Nechci se rouhat, vážím si toho, že na mě producenti a dramaturgové nezapomněli, ale Tadeášovo dětství je jen jedno. Do práce se ale těším a vlastně si tam chodím odpočinout. Což je vtipné, protože když jsem tuhle větu slyšela třeba od kolegyň, nikdy jsem ji nechápala. Jak odpočinout?
No, teď, co jsem máma, už vím. Najednou nekoukáte permanentně, jestli vám dítě někde něco nešroubuje, nelije, nepadá, a můžete se soustředit jen na sebe a svůj výkon. O to víc se ale pak zase těším domů.
Jak Tadeáš vaše odchody snáší? Bála jsem se, jak bude vyvádět, ale pokaždé mi udělal pápá a pohoda. Je zvyklý, protože ho na to, že odcházíme, připravujeme. Vysvětlíme mu, že bude zase pro změnu s babičkou, a jemu to stačí. Moje máma pracovala před důchodem několik let v mateřské školce. A víte, co mi řekla?
Až díky příkrmům jsme zjistili, že Táda je na mrkev alergický a způsobuje mu atopický ekzém. Pro nás byl přechod čirá radost, alespoň co se Tadeáše týká, mně to bylo líto.
Jak jste prožívali první lžičku příkrmů? Tadeáš je labužník, příkrmy mu od začátku chutnaly. Jen pro nás byl trošku problém najít příkrm bez obsahu mrkve, takže mi nezbylo nic jiného než hodně vařit. Nevím, co do příkrmů výrobci dávají, ale ty kupované mu chutnaly vždycky víc.
Co geny, inklinuje Tadeáš k hudbě, nebo se potatil a baví ho sport? Má to namixované. Někdy vezme do ruky tenisovou raketu, jindy hokejku nebo balon a u všeho volá gól. Však taky každý sportovec, kterého vidí v televizi nebo na obrázku, je „táta“. Takže když slyší někoho zpívat, volá „máma“? To ani ne, protože můj zpěv rozliší. Nedávno jsme byli na svatbě kamarádky Libušky Vojtkové, kde zazněla píseň z mé vánoční desky S láskou napořád a Táda se zastavil, řekl „mami“ a začal tančit. Dojalo mě to, protože ještě nedávno to byl jen „táta“ a „děda“. My s „babi“ jsme byly poctěny až nedávno.
Velká rodina. Další téma, které jsme řešily. Říkala jste, že strach, který budete mít o jedináčka, se narozením druhého dítěte musí rozmělnit… Nevěděla jsem, jak až velký strach to může být. Nevadí mi, když Tadeáš spadne a rozbije si koleno, myslím tím takové ty jiné strachy. Nechci o tom radši ani mluvit, abych tím něco nepřivolala, ale myslím, že každá máma mi bude rozumět.
A hodláte ten strach nějak rozmělnit? Nemůžu čekat pět let, ale určitě bych ještě ráda jedno dítě. Otázkou je, jestli se zadaří. Máme Tadeáše, jsme pokorní a nebudu dělat harakiri, pokud by zůstalo jen u něj. Když se mi podaří otěhotnět, super, když ne, necháme to být. Tadeáš má ale nevlastní sestru z Tomášova předchozího vztahu. Jak se má k mladšímu bráškovi? Amálka Tádu miluje, Táda ji evidentně taky, mírně ji uzurpuje a ona mu všechno plní. Tvrdila jste, že rozhodně nebudete tlačit na pilu a necháte partnera, ať se sám rozhodne, jestli vám bude s malým pomáhat, nebo ne. Jaký je Tomáš otec? Značka ideál. Tomáš dělal úplně všechno, dokonce byl uražený, když jsem ho nechtěla k nějakým věcem pouštět. Až mě tím překvapil. Kdo je tím přísnějším rodičem? Musím říct, že já. I moje mamka, která na nás s bráchou byla vždycky poměrně přísná, úplně otočila, s Tadeáškem je to prostě úplně jinak. Všichni jsou k němu tak benevolentní, až si někdy říkám, co z něj vyroste, když ho takhle budou rozmazlovat. Nemyslím materiálně, ale takovým tím omlouváním a povolováním. Pamatuju si, když jsem byla těhotná a s Tomášem jsme viděli nějaké dítě, jak dělá někde v obchodě scény typu, že se válí po zemi a je k nezastavení, říkali jsme si, že tohle nikdy nedopustíme.
A on vás Tadeáš překvapil, nemám pravdu? Ano. Byla jsem s ním jednou na nákupu a scéna strašná, řev šílený, já se zpocená propadala hanbou a nemohla vůbec nic, byla jsem úplně bezmocná. Nepomohlo domlouvání ani plácnutí přes zadek. Uklidnil mě pak pan prodavač, který mi pošeptal: Nic si z toho nedělejte, já mám doma dvě děti, takže vím. Nebudu si o vás vůbec myslet, že máte rozmazleného kluka. To mě dostalo. Takže se nebojíte plácnout, když je nejhůř? Myslím, že jedna přes plínu má někdy větší účinek než domlouvat a vysvětlovat batoleti, co to udělalo a proč. Oni to ti prcci přes tu plínu mimochodem stejně moc necítí, co si budeme povídat.
Dalším naším společným tématem byla kondice. Na sociálních sítích jste v těhotenství řešila kila navíc, byla ráda, když vás Tomáš chlácholil, že ten zadek, který vám podle vašich slov narostl, není ve skutečnosti váš. Jak se cítíte dnes? Řešíte se ještě tolik?
No, v kondici, v jaké jsem byla před porodem, přiznám se, nejsem. V těhotenství, kdy jsem přibrala přes 33 kilo, jsem si naštěstí uvědomila, jak moc mi nevyhovuje mít až takovou nadváhu. Záda, kolena, to všechno se najednou začalo ozývat. Dlouho před otěhotněním jsem chodila cvičit do studia Hot Yoga 42. Když jsem tam šla po porodu znovu a všude byla ta zrcadla kolem…
Byl to hrozný pohled, měla jsem pocit, že mě někdo zavřel do cizího těla. Až jsem se pak musela smát, jak jsem dřív řešila kdejaký miniaturní špíček, jaká koza jsem byla, že jsem si víc neužívala to, že mi to vlastně slušelo. A to jsem neměla nějaké tendence se prožívat. Tahle realita ale byla hodně tvrdá.
Já té vaší sebekritice asi rozumím. Ale fakt nevypadáte, že byste potřebovala akutně shodit… Mám nahoře ještě šest kilo, ta musejí dolů. Jenže nechci někam chodit navíc, když mám volno, byť by šlo o cvičení. To volno chci trávit s Tadeášem. Tak jsem se na to trochu vykašlala, protože práce bylo celkem dost, ale přes léto, které je volnější, jsem se to snažila zase dohnat.
Byla jste taky přesvědčená, že na nějakou dobu odložíte daleké cesty. Platí to pořád? V létě jezdíme na Šumavu, kde to úplně zbožňuju. Moře nás zatím neláká. Neumím moc dobře anglicky a neumím si představit, kdyby se tam s malým cokoli stalo, jak bych komunikovala s doktory. Doma na zahradě máme velký bazén, Táda má svůj bazének, ale stejně je nejradši v lavoru. Patříte mezi osobnosti, které své jméno k propagaci různých značek propůjčují jen velmi málo. Teď jste se spojila se značkou Beba. Nabízí se otázka, co vaše rozhodnutí ovlivnilo? Nabídka na nazpívání ukolébavky a namluvení reklamního spotu pro kvalitní značku, jakou Beba bezesporu je, mě velmi potěšila. I proto, že se snoubí s mojí profesí zpěvačky. Žádná negativa jsem v tom neviděla a nevidím, takže proč ne? Pro Bebu jste nazpívala i ukolébavku, která je součástí televizní reklamy. Máte k ní nějaký osobní vztah, zpívala jste ji třeba Tadeášovi? Pochopitelně jsem se ji doma poctivě učila, takže jsem ji Tadeášovi zpívala. Bohužel na něj neměla uspávací efekt, spíš byla jako pokyn k další hře a tanci. My bychom takhle neusnuli nikdy. Ale mně tahle ukolébavka přijde půvabná jako celá reklama.
Kolem kampaně se strhla poměrně velká diskuse. Mnoho lidí vám posílalo negativní reakce, většina fanoušků vaše rozhodnutí ale oceňovala. Jak jste to vnímala?
Taky mě překvapilo, jaké pozdvižení to způsobilo. Ta reklama přece vznikla na vyzdvižení značky této kojenecké výživy oproti konkurenci. Je nad slunce jasné, že kojení je to nejlepší, ale bohužel se stává, že někdo kojit nemůže. Pak je kojenecká výživa přece jediné řešení. To je, jako když někdo udělá reklamu na bankovní úvěry a někdo by mu vyčítal, že propaguje zadlužování. Prostě mi to přijde postavené na hlavu.
Přinesla vám kampaň i něco pozitivního?
Kromě zajímavé práce to byla velká zkušenost a samozřejmě i honorář. Rozhodla jsem se části honoráře vzdát ve prospěch konkrétního dětského domova a jsem moc ráda, že se společnost Nestlé rozhodla ke mně připojit.
Víte, co je ironie? Stejně jsme řešily ty obyčejně neobyčejné mateřské záležitosti. Tak se nakonec zeptám na něco „vzletnějšího“. Už jste pochopila, proč jste si na dítě musela počkat do devětatřiceti? No jasně, musela jsem si zkrátka počkat na toho správného tatínka. To je celé. Celý život jsem něco hledala, nějaké štěstí nebo pocit životního uspokojení, a nějak to nemohla najít. Hledala jsem to ve vztazích, v práci. Až když se Tadeáš narodil, pochopila jsem, že to, co mi v životě chybělo, byl on.
S ním přišel ten pocit naplnění. Byl tím posledním dílkem puzzle, který jsem tak dlouho hledala. Mrzí mě jen jediné. Že mi při narození Tadeáše nebylo míň, protože bych opravdu hodně chtěla ty tři děti. S dětmi má život prostě nějak víc smysl.