Sandra van Lierop (28), Holandsko manžel Patrick (35), dcera Laura (2 roky a 8 měsíců), dcera Helena (5 měsíců)

* Kde jste se se svým partnerem poprvé setkala?

Byly Vánoce a my jsme s kamarádkou jely lyžovat. Tam jsem poprvé poznala svůj osud :-) Bylo jich pět - sympatická rodinka, mezi nimi byl i Patrick, jeho táta, strýc a dva bratranci. Konverzovali jsme spolu anglicky a strávili společně skoro celou jejich dovolenou. S Patrickem jsme si moc rozuměli, měl super smysl pro humor a zamilovali jsme se do sebe. Já mu už tenkrát říkala, že do Holandska pojedu, že se určitě ještě uvidíme, ale on tomu moc nevěřil. Loučení bylo smutné, ale vyměnili jsme si aspoň kontakty. Po Novém roce se mi shodou náhod ozvala holandská kamarádka s pozváním na návštěvu. Neváhala jsem, sbalila si tašku, pár guldenů a razila směr Amsterodam.

Za několik dní jsem zavolala Patrickovi. Byl moc překvapený, že jsem opravdu v Holandsku. Hned první víkend za mnou přijel (přes celé Holandsko). Další víkend jsem přijela já za ním. Bylo nám spolu báječně. Asi po třech týdnech mi najednou zavolala moje au pair agentura, ve které jsem byla evidovaná a kde jsem už v Česku žádala o práci právě v Holandsku, a sice s nabídkou práce au pair v Eindhovenu (asi 20 km od mého miláčka)! V tu dobu jsem si řekla, že to asi opravdu bude OSUD! Další půlrok jsem strávila v úžasné italské rodině, kde mě Patrick navštěvoval, já jezdila na víkendy k němu a z našeho vztahu se začínalo klubat něco víc než jen „dovolenková láska“...

* Jaká byla adaptace v novém domově v cizině?

Po půlroce jsem se k Patrickovi přestěhovala. Začal koloběh zařizování příslušných papírů na práci i studium jazyka. Nejtěžší byl právě ten první rok. Kousek od nás bydlela Češka, která žila v Holandsku už asi 3 roky, takže mi s ledasčím pomohla a poradila. Na spoustu věcí jsem si však dodnes ještě nezvykla... Vadí mi například, že když přijdeme na návštěvu, jako pohoštění dostaneme jednu sušenku ke kávě. Holanďané nejsou příliš pohostinní, nebo alespoň ti, se kterými jsem se setkala já. Raději před vámi jídlo schovají, než aby vám něco nabídli...

* O těhotenství a porodu...

Poprvé jsem otěhotněla, když mi bylo pětadvacet. Miminko jsme s manželem plánovali a moc se na něj těšili. Termín jsem měla 7. března 2007. Den předtím mi asi o půl jedné ráno začaly kontrakce. Patrick raději zavolal mé porodní asistentce a ta asi ve 4 hodiny ráno dorazila k nám. Byla jsem otevřená na 6 cm a navíc mi praskla plodová voda. Po příjezdu do porodnice přestaly být mé kontrakce pravidelné a ani nebyly už tak silné, navíc tam nebylo vůbec nic na ulevení od bolesti, jen postel a židle. Po nějaké době jsem dostala infuzi, po které jsem se cítila trochu malátná, ale kontrakce se dostavovaly už zase lépe a byly čím dál silnější. Doktor zjistil, že malá má obličej směrem nahoru (koukala na hvězdy, jak se tu říká). Nakonec si ale dala říct. Před půl jedenáctou dopoledne tak spatřila světlo světa Laurinka, náš první poklad...

Druhou dceru Helenku jsem porodila 9 dní před termínem, tedy místo 14. 7. 2009 už 5. 7. 2009. Porod byl rychlejší než první, ale opět hodně bolestivý... Docela mě šokovalo, že malou nezkontroloval žádný doktor. Proběhla jen kontrola jejích reflexů, a protože vypadala zdravě, nic více se neřešilo. Stejné to bylo i při narození mé první dcery. Dokonce ani kyčle tu nekontrolují jako v Čechách, proto jsem si o malou dělala i jisté starosti, jestli je úplně v pořádku. Proto s ní na kontrolu kyčlí zajdu přece jen v jejích třech měsících, až budu na návštěvě v Čechách.

* Je výchova dětí v Holandsku odlišná od té v Česku?

Já vychovávám svoje děti „po česku“. Doma nosí bačkůrky, k obědu jí starší dcera teplé jídlo, na procházky jí dávám tepláky. To jsou zvyky, které Holanďané neznají. Jejich děti jsou poměrně často nemocné. Normální je vidět třeba v zimě malé miminko bez čepice i ponožek. Na svoje děti mluvím jen česky a manžel holandsky. Je úžasné, jak téměř tříleté dítě umí kombinovat dva jazyky a přesně ví, na koho má mluvit jakou řečí. Ženy-matky tu začínají pracovat brzy po porodu, jednak proto, že nechtějí ztratit sociální kontakty, a taky si neumějí představit být třeba tři roky doma s dítětem. Já jsem s dětmi doma a užívám si to každou minutu! Laura chodí do školky, kde se jí moc líbí. Já jsem byla ale zpočátku hodně překvapená z toho, že děti se tu nepřezouvají a po celou dobu zůstávají v dětském zařízení v botách!

* Jak slavíte svátky? Jsou místní zvyky odlišné od těch českých?

Oslavy jsou v Holandsku skromné a nijak speciální. Zajímavé je, že když slaví někdo 50. narozeniny, tak se vyzdobí přední vchod do domu vlaječkami, velikou cedulí s číslem padesát. Jeden z nejvýznamnějších svátků je tu Mikuláš. To jsou pro Holanďany takové malé Vánoce. Mikuláš (Sinterklaas) dává dárky a černý Petr (Zwarte Piet) zase tzv. „pepernoten“ (malé kulaté sušenky perníkové chutě). Vánoce se v Holandsku neslaví jako v Čechách. Protože děti dostávají dárky na Mikuláše, o Vánocích už to o dárcích není. 24. prosinec je pracovní den. Za vánoční atmosférou jezdíme raději do Čech, a to na chalupu v Orlických horách.

* Co společně podnikáte ve volném čase?

Chodíme často na procházky, jezdíme na plavání nebo se setkáváme s přáteli, kteří mají také děti. Někdy vyrazíme do zábavního parku, jako je například známý Efteling, plný pohádkových postav a atrakcí. Skvělé jsou i malé parčíky, kde se chovají srnky, jeleni, lamy, kozy, klokani a jiná zvířata, která lidé krmí. Zvířata jsou hodně krotká, takže si můžete pohladit třeba i srnku. Snažíme se náš společný čas plně využít, ať už jsme kdekoli. Žít v jiné zemi je náročné. Myslím, že se tu celý život budu setkávat s něčím, co pro mě bude těžké akceptovat. Mám tady ale svou lásku, svou rodinu, a to je pro mě ze všeho nejdůležitější...