[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Celkově je v Česku něco přes 200 tisíc žen závislých na alkoholu. Asi 40 tisíc z nich začalo pít v době, kdy se doma staraly o dítě. Jednou z nich je i paní Pavla, která se nám svěřila se svým příběhem.
„Pár měsíců před mým nástupem na mateřskou jsme se s manželem nastěhovali do krásného domu za Prahou. Prostorný dům s velkou zahradou byl dlouho náš sen a tak jsme si to ze začátku moc užívali.
A nemohli se dočkat, až se tu budou batolit a pobíhat naše děti. Narodila se nám krásná holčička Eliška a vše vypadalo tak idylicky. Jenže žádná „reklama na šťastnou rodinku“ jak z katalogu se nakonec nekonala. Sen je totiž něco jiného než realita…“
„V sedm ráno se totiž zaklaply dveře za manželem a mě čekalo dlouhých dvanáct hodin do jeho příchodu. Celodenní kolotoč mezi špinavými plenkami a kojením mi připadal jako jeden nekonečný příběh. Připadala jsem si tak osamělá a degradovaná. Věděla jsem, že život se mi s mateřstvím dost změní, ale netušila jsem, že to bude tak moc náročné.
Jasně, nebyla jsem sama, byla tam se mnou Eliška - a byla jsem šťastná, že ji máme. Ale s tou jsem si bohužel nepopovídala. Ta potřebovala jen nakojit, spát a mít čistou plenu.
Občas mi připadalo, jako kdyby mi ze mě malá vysávala nejen mléko, ale všechny schopnosti a znalosti, co jsem do té doby nasbírala. Mých pět let studia na vysoké a kariéra v pojišťovně jako kdyby byly ze dne na den smazány. Byla jsem jen jako stroj, stroj na mléko, přebalování a domácí práce… nic víc.“
Když se manžel vracel po celodenním shonu domů, byl většinou tak vyčerpaný, že jen zašel podívat na malou a utrousil pár vět. Poté většinou padl do postele. Naše příjemné večerní hovory, které končily milováním, najednou byly minulostí. Když jsem mu vyčetla jeho pozdní příchody, odbyl mě větou:
„Miláčku, někdo přeci na tu velkou hypotéku musí vydělat!“ Jako kdyby já byla nemožná a k ničemu. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem si tak ve skutečnosti opravdu připadala. Brzy jsem totiž zjistila, že život v satelitním městečku totiž není tak růžový, jak jsem ho viděla.
A litovala jsem, že jsme se odstěhoval. Každý si tam totiž žije v tom svém luxusním mikrosvětě za vysokou zdí, bez potřeby se s někým setkávat.
A tak jsem každý den bloumala s kočárkem po milionkrát projetých cestách mezi vilami a v duchu si říkala: Co tu proboha dělám? Kdyby tu bylo aspoň jedno blbé společné pískoviště, kde bych se mohla najít nějakou spřízněnou duši.Tak moc jsem se potřebovala někomu vypovídat, ale nikdo nebyl nablízku.
Bohužel kamarádky, které jsme měla, zůstaly v Praze a dělaly kariéru. Na nějaké výlety za zoufalou matkou, někam 30 kilometrů od Prahy, samozřejmě neměly čas.
A naši? Ti bohužel bydleli 200 kilometrů daleko a do telefonu jsem se jim nechtěla stěžovat. Můj život v luxusní kleci, který by mi možná mohl na první pohled kdekdo závidět, jsem najednou začala nenávidět.
Psychická únava, pocit prázdnoty a osamění, deprese. S tím vším začala Pavla bojovat, aniž by si toho její manžel všiml. A tak si našla si společníka, který jí pomáhal. Alespoň si myslela, že jí pomáhá.
„Vše to odstartovalo tím, že jsem měla zánět a musela přestat kojit. A tak mě napadlo si po dlouhých měsících dát jen tak skleničku. Zjistila jsem, že je mi po ní dobře. Velmi dobře. A tak jsem si dávala pravidelně jednu před spaním.
Jakmile ale přišla stresová situace, třeba že malou trápila kolika a já z jejího řevu už šílela, otevřela jsem si lahev, kdykoli během dne. Nakonec jsem pila, co mi přišlo pod ruku, jen abych si udržela hladinku.
Víno, pivo anebo i rum, který jsem předtím tak nesnášela. Jen tak jsem dokázal den zvládnout. Nejvíce ze všeho jsem měla strach, aby mi nedošly zásoby. A tak jsem si nakoupila několik lahví a schovala je různě po domě.
Když jsem ale jednou nenašla ani trochu nedopitého zbytku, neváhala jsem a vydala se pěšky s kočárkem, do tři kilometry vzdálené vesnice.“
Samozřejmě, že jsem často bojovala s kocovinou, ale pořád jsem to dokázala ukočírovat a o malou se postarat.
A manžel? Je až neuvěřitelné, jak dlouho si ničeho nevšiml. Jen měl radost z toho, že konečně mam zas dobrou náladu a mateřskou si užívám. Jenže ani já si svou závislost nepřipouštěla a pořád si myslela, že to mam pod kontrolou. Až jednou...
Pamatuji si jen na to odpoledne, kdy mi zavolala jedna známá, že viděla mého muže s nějakou blondýnou. Prý možná o nic nešlo, ale já dostala ohromný vztek. Já blbka mu tady podstrojuju, obětuju vše kvůli dítěti a on se ještě tahá s nějakou…
Ani nevím, kolik jsem tehdy do sebe vyklopila lahví. Ale opila se až do němoty. Probrala jsem se až v nemocnici. A málem kvůli tomu přišla o dceru! Ta totiž mezitím, co jsem ležela na zemi opilá namol, přelezla ohrádku a dolezla až otevřenými dveřmi na zahradu.
Jen díky všímavosti souseda, který přelezl plot, nespadla do bazénu. Pořádný šok, který nám všem konečně otevřel oči! Manžel měl strašný vztek, ale také výčitky. A já jsem rozhodnutá se léčit. I když to bude těžké, vím, že to za to stojí. Stojí to za to, začít znovu… hlavně kvůli Elišce!
Čtěte dál: „Alkoholu propadne na mateřské až pětina žen,“ říká odbornice Monika Plocová >>>