Maminka.czSourozenci

Rodinné konstelace: Víme, jak děti ovlivňuje pořadí narození

Markéta Novák Matějková 18.  3.  2024
Opravdu platí, že nejstarší děti jsou rození vůdci a nejmladší rozmazlení benjamínci? A co ti prostřední? Na odpovědi jsme se ptali Moniky Němcové, která se věnuje rodinným konstelacím.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vás ovlivnilo pořadí, do kterého jste se narodili? A přistihli jste i sami sebe, že ve výchově přistupujete jinak k prvorozenému a jinak k nejmladšímu členovi rodiny? Ono je to i logické, čím víc zkušeností a nadhledu máme, tím víc se mění i náš výchovný postoj.

VIDEO: Takhle vypadá sourozenecká láska v podání čtyřčat!

Moje rodičovská evoluce by se dala s nadhledem popsat takto: Když jsem zjistila, že jsem poprvé těhotná, okamžitě jsem přestala pít kávu a nepila ji ani po celou dobu kojení. U druhého dítěte jsem pila kávu bez kofeinu. U třetího jsem si řekla, že jedno kafe denně přece nevadí. No a u čtvrtého jsem dospěla k tomu, že pokud si nedám denně aspoň dvě, nemůžu prostě fungovat. Tahle paralela dost trefně vystihuje postupné uvolňování mých rodičovských hranic.

Co jsem u prvního dítěte řešila, u třetího jsem občas nechávala plavat. Už jsem totiž věděla, že to řešit nemá cenu. To se samozřejmě promítlo i do mých dětí. Nedávno jsem vyslechla rozhovor svých synů, kdy nejstarší komentoval domácí úkol mladšího bratra: „Tak naškrábanou písanku by mi mamka v první třídě nikdy nedovolila odevzdat a tobě se pod to klidně podepíše?“

O tom, jak děti ovlivní pořadí, ve kterém přišly na svět a do života svých rodičů, jsem si povídala s konstelářkou a průvodkyní rodičovstvím Monikou Němcovou.

Průvodkyně rodičovstvím Monika Němcová

Klepněte pro větší obrázek

Svou cestu objevila ve filozofii a učení Marie Montessori. Nadhled získala díky práci s rodinnými konstelacemi. A vše propojila s Teorií typů. Tímto originálním spojením dokáže najít v odlišnostech a talentech jednotlivých členů rodiny cestu k přijetí potřeb všech a nastavit vyrovnané partnerství a harmonii rodiny. Vytvořila Mones metodu, která je průvodcem pro rodiče dětí od narození do tří let.


monikanemcova.cz, mones.cz

Odráží se naše pořadí narození i na tom, jací jsme pak v dospělosti rodiče?

Za vším je zkušenost nejen vlastní, ale i našich rodičů, prarodičů. Když máme v rukou své první dítě, jsme plni teorie a dobrých úmyslů, ale zároveň jsme i nepopsaným listem. Vše, co v sobě máme, začneme vědomě i podvědomě ověřovat: naše názory utvářené životem před dítětem, modely různých výchovných směrů, návyky z původní rodiny… zkoušíme je a testujeme na sobě i dítěti. Postupně zjišťujeme, co konkrétně nám a našemu dítěti vyhovuje a co ne. Jestli my i dítě chceme totéž, nebo jestli je mezi tím rozpor. Svoji představu z teorie převedenou do praxe si ponecháváme, někdy i bojujeme s dítětem „kdo s koho“.

Takže prvorozený je takový lakmusový papírek?

Na základě těchto prvních zkušeností se v nás rodí rodič. Dítě prochází naším vývojem s námi a my se díky němu měníme. Proto jsou první děti silné a zároveň křehké. Jak moc, to záleží na naší otevřenosti a nadhledu. Pokud jste vy sami byli ti prvorození a rodiče vám v dětství dopřáli rozvíjet váš potenciál, nejspíš ten svůj rodičovský boj nebudete přehánět, jste totiž nasyceni. Pokud jste ovšem se svými rodiči prožívali stav nepochopení a o svoji pravdu sváděli boje, nejspíš v tom v rodičovské roli budete pokračovat.

Druhorozené dítě to mívá jednodušší?

S příchodem druhého potomka, jako bychom si chtěli v rodičovské roli odfrknout. Už netlačíme na pilu. Tam, kde jsme měli u prvního dítěte jasný záměr, naše pozornost otupěla. Vzhledem k získaným zkušenostem s prvním dítětem je pro nás výchova druhého jaksi lehčí. V očích staršího sourozence je ovšem mladší ten rozmazlovaný, kterému jsme dovolili, co jemu ani náhodou. Druhorozený má navíc k dispozici ten bonus, že okoukává, co funguje a co ne, a postřehy využívá ve svůj prospěch. Tu lehkost pak předává svým vlastním dětem jako rodič, i k pravdám svých prvorozených potomků mívá respekt.

Jsou opravdu prvorození vůdci, druhorození diplomaté a nejmladší rozmazlení benjamínci?

S úsměvem prvorozené doporučuji ověřit si to ve svém okolí. Já si tento střípek ze škály variant a dalších vlastností potvrdila. Jen s rozmazlenými benjamínky bych byla opatrná. Při hlubším pozorování možná zjistíte, že jsou jen k této nálepce nuceni. To rodina je k tomu často předurčuje umenšováním jejich pravé podstaty. Ze své praxe znám hodně třetích nebo posledních dětí, a právě ty dokážou být velice silné a sebevědomé. Pozoruji v nich jakousi esenci celé rodiny.

Nejstarší děti slýchají, že už jsou přece velké a měly by věci zvládat samy. Je to břemeno?

Nezapomínejte dostatečně podporovat své první, nejstarší dítě, tvoří totiž jakousi základnu. Jak pevná bude, se projeví v dalším životě. Pokud víte, jak k prvorozenému přistupovat, vytvoří se vazby mezi sourozenci tak, aby fungovaly i po vašem odchodu. Představte si lano, které drží rodiče společně, ať už spolu žijí, nebo ne. Děti jsou k němu připoutány podvědomě pěkně za sebou, jako by se opíraly zády jeden o druhého. Vnitřně to víme a úkolem nás rodičů je vypěstovat v dětech schopnost vidět celý ten systém v nadhledu.

Přála bych všem rodičům dokázat rozlišovat potřeby, nehodnotit, a to nejen ve směru k dětem, ale především k sobě samým. Kolem je tolik informací, jak být skvělým a nejlepším rodičem, ale teprve v běhu života se to učíme. Patří k tomu i přešlapy, které jsou součástí naší cesty rodičovství.

 

S příchodem druhého potomka už rodič tolik netlačí na pilu.

 

Slýchám, že děti bych neměla porovnávat. Někdy je to ale těžké…

Odpovím oklikou. Na začátku mého mateřství mě okouzlila a pohltila paní Marie Montessori. Za čtyři roky se mi montessori začalo propisovat do všech mých buněk. Začala jsem ho studovat, praktikovat v jeslích, přenesla jsem ho do Mones metody. Pro mě je v montessori filozofii tou základní, pulzující zlatou žilou hodnocení. Chápu ho jako možnost podívat se na každého individuálně a zároveň jako na část celku. Také jako možnost s ochotou a láskou naslouchat. Když ale někoho klasicky hodnotíme, tak se na něj povyšujeme. Kvůli hodnocení někým se vůči němu dostáváme do submisivní pozice. Je to běžný vzorec v celé společnosti, který dělá ve vztazích zle. Porovnáváním, které souvisí s hodnocením, žijeme s každým nádechem i výdechem. Přiznávám, že vědomě se ho učit překonávat, je i mým úkolem.

Máte nějaké tipy, jak se porovnávání vyhnout?

V rodičovství je třeba znát svou zodpovědnost a umět si najít svou opravdovost, přirozenost a sílu, kterou k jednotlivým dětem projevujete. Každé dítě je odlišné nejen kvůli pořadí narození, ale i díky svému vrozenému vnímání a rozlišování. Tím, jak zapojuje smysly nebo city, jestli vyhodnocuje rozumem nebo intuicí, je jiné než jeho sourozenci nebo i my rodiče. Tuhle složitou alchymii vysvětluje například Teorie typů. Starší dítě je s námi také déle, má víc zkušeností, které ve svém vnímání vyhodnotilo a může realizovat. Na základě naší schopnosti nadhledu a otevřenosti přijmout či nepřijmout jeho silné i slabé stránky vedle nás prospívá, či nikoli. Být „ten větší“ může svazovat, je v tom hodně zodpovědnosti a očekávání od okolí. Mladší dítě může být zas se svými vrozenými potřebami a schopnostmi vhodnějším adeptem k soutěži či překonávání sama sebe. Je mu to přirozené. To jsou jen další příklady toho, proč děti porovnávat nelze. Rodič se může velice mýlit, pokud hodnotí a porovnává nesrovnatelné. Mezi sourozenci pak vzniká řevnivost.

Já mám čtyři děti a ke každému musím přistupovat úplně jinak. Třetí syn Matyáš stále touží po mé pozornosti. Je to tím, že je z kluků nejmladší, takže se musí prosadit? To nejmladší dcera je samostatná jednotka, zabaví se sama, nebo si vystačí se sourozenci. Možná jako jediná holka nemusí o své postavení bojovat…

Ano, tvůj postřeh o dceři bývá takto přímo popisován a já ho mnohokrát vypozorovala ve své praxi. Tvoji tři synové jsou ještě v zajímavější konstelaci ke svým otcům. (Prvorozený syn je z předchozího manželství, pozn. red.) Dva starší jsou vzhledem k různým otcům prvorození, kdežto Maty je druhorozený. Dva starší bratři tak mají se svými otci prvorozenecké vztahy. Pro tebe je Maty syn benjamínek, který potřebuje ubezpečovat o svém postavení v rodině.

O sourozencích s velkým věkovým rozestupem se často mluví jako o dvou jedináčcích. Je to tak?

Tvrdí se to. Já jedináčka mám. Jeho otec je prvorozený, když mu bylo deset let, vstoupila mu do života sestra. Pořád má v sobě to něco, co prožíval s jejím příchodem. I v jiných příbězích sourozenců s větším věkovým rozestupem často vnímám zapřenou žárlivost. A s tou je třeba umět pracovat.

 

Témata: Časopis Maminka, Rodina, Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Chování a vztahy, Rodiče, Sourozenci, Rodinné konstelace, Matyáš, Benjamin, Děti, Nadhled, NEPŘIJMOUT, Narození, Monika Němcová, Benjamínek, Praha, Nejstarší dítě, Filozof, Konstelace, Jasný, Marie Montessori, Benjamín