[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Oslavy Silvestra vypadají u nás jako zřejmě u většiny rodin s malými ratolestmi tak, že ten den trávíme v pyžamech, sledováním pohádek a filmů v televizi, nekonečným hraním stolních her a pojídáním chlebíčků, jednohubek, oříšků a zbytků cukroví. Zhruba od deváté hodiny večerní pak se zíváním a polozalepenýma očima „nenápadně“ sledujeme hodiny a vymýšlíme, jakou lstí dostat všechny tři děti do postele, abychom mohli nerušeně klimbat na sedačce.
Letos se ale konec roku obzvláště vydařil. Během jediného dne ulehly všechny ratolesti s horečkou, dvě z nich navíc celou noc prozvracely, takže jsem nestíhala nosit teploměry, obklady, dělat zábaly, podávat po lžičkách čaj a převlékat pyžamka a povlečení. Když marodi poslední den v roce v šest hodin večer totálním vyčerpáním usnuli, zhroutili jsme se s manželem do peřin a po třinácti minutách spánku minulou noc a čtyřiadvacetihodinovém „pečujícím“ maratonu s malými pacienty jsme si o půlnočním novoročním přípitku nechali už jen zdát,“ říká trojnásobná maminka Daniela (39).
„Následující ráno jsem si u hrnku pořádně silné kávy prohlížela na Facebooku a Instagramu všechny ty zdánlivě dokonalé, přešťastné a vysmáté obrázky usmívajících se rodin, roztomilých dětiček, zasněžených horských scenérií a líbajících se zamilovaných dvojic se skleničkou šampaňského v ruce, doplněné vyšperkovanými přáníčky a vzkazy, ve kterých dominují slova „nádherný“, „šťastný“, „nezapomenutelný“, „požehnaný“ a „úspěšný“. A pak jsem se rozhlédla po našem domě, který tonul v naprostém chaosu a nepořádek se vyskytoval v podstatě na každém čtverečním metru, kde nemocné děti s vizáží zelených zombíků prskaly a pohazovaly kapesníky všude kolem a v koupelně čekala před pračkou metrová halda ložního prádla… a mým jediným cílem v tom novoročním ránu bylo přežít den, trochu se vyspat a pokusit se znovu dosáhnout alespoň nějaké duševní rovnováhy. Takže ano, nestydím se říct nahlas, že jsem ochotná dávat si jen a pouze taková novoroční předsevzetí, která jasně ukazují, co všechno rozhodně nikdy nebudu dělat a čeho se nehodlám vzdávat,“ přiznává Daniela. Která má na mysli?
Ať chceme nebo ne, chytré telefony jsou důležitou součástí našeho každodenního života, pro mnoho z nás nepostradatelným pracovním nástrojem i praktickým pomocníkem při plánování a organizaci času. „Usnadňují nám přece život, tento aspekt jim nelze upřít. Jistě, můžeme se trochu krotit, pokud jde o „sjíždění“ videí na youtube a sociálních sítí, ale bojovat proti technologickému pokroku nemá smysl. Mobily nezmizí, nezbavíme se jich, takže bychom se kvůli jejich používání neměli cítit bůhvíjak provinile,“ je přesvědčena Daniela.
Jste také poněkud alergická na větu: „Hlavně si užívej každou vteřinu na maximum, všechno tak hrozně rychle pomíjí a děti ti hned vyrostou, pak už to nedoženeš!“ „Přísahám, že další osoba, která mi něco podobného řekne, bude unesena do našeho domu a zamčena na týden s našimi třemi zlatíčky. Možná vás to šokuje, ale opravdu nepotřebuji každý okamžik vychutnávat plnými doušky a přesvědčovat vlastní hlavu, že je to vlastně nádhera a jednou na to budu se slzami a dojetím vzpomínat. Ne, na střevní virózy, neštovice, probdělé noci, zuřivé batolecí záchvaty vzteku uprostřed obchodu a třídenní bolesti zoubků, nikdy! Pravda je taková, že zdaleka ne každý okamžik vašeho rodičovství stojí za to, abyste si ho připomínali a rozněžňovali se nad ním,“ směje se Daniela.
„Haha, ani náhodou! Jsou to přeci děti! Proč jim odepírat cukrovou vatu, marschmallow a zmrzlinu? Znáte snad jediného prcka, který raději sáhne po mrkvi nebo květáku než po čokoládovém vajíčku s překvapením? Miluju, jak výskají, když na ně v sobotu po ránu zavolám: „Haló, kdo chce ke snídani lívance s malinovou marmeládou nebo javorovým sirupem? (Otázka, je v marmeládě a sirupu cukr? Pak by to možná šlo, když jim ho dám o trochu méně),“ tvrdí s úsměvem Daniela.
Ať už se snažíte držet nervy na uzdě sebevíc, existuje jen úzká hranice mezi momentálním problémem, nedostatkem času, neposlušností dětí a důležitou poradou nebo půl roku rezervovaným termínem u zubaře v půl deváté ráno! Když se pokoušíte dostat ráno rozdováděné nebo naopak ještě napůl spící miláčky ze dveří (ať už odcházíte kamkoli), stačí často jen drobná eskalace hlasu a použití dikce ve vyšších tónech. Ušetří to čas a zabírá efektivněji než sáhodlouhé vysvětlování nebo dokonce přesvědčování k jakékoli akci!
Dali jste si za úkol, že letos (tentokrát už ale doopravdy) zásadně přitvrdíte, pokud jde o vysedávání potomků před televizní obrazovkou? Tak hodně štěstí! „Naopak, dospěla jsem k názoru, že u prvního dítěte jsem byla až zbytečně přísná. Když mě dneska náš nejmladší čtyřletý syn požádá, jestli se může ve tři hodiny odpoledne dívat na oblíbený animovaný seriál, povolím a nedělám si starosti s tím, jaké negativní dopady na něj může podle odborníků mít dvouhodinové sledování dětského televizního kanálu. Popadnu deku a polštářek, lehnu si k němu, mazlím ho, hladím a užívám si jeho teplé tělíčko, těsně přimáčknuté ke mně. Dokud ještě můžu, než mi můj malý muž vyroste,“ prozrazuje Daniela.
Na jednu stranu máte v jednom kuse utkvělý pocit, že byste měli mnohem častěji fotit a natáčet své děti, vždyť rostou rychlostí blesku! Na stranu druhou se snažíte užívat a vrýt do paměti veškeré společné chvíle a žít tady a teď, aby vám neunikl žádný dětský úsměv. „Ráda si prohlížím fotky a nahrávky svých dětí, zároveň ale nenávidím ten stres a tlak, který cítím pokaždé, když se ze všech sil snažím zachytit každý detail a pořídit co možná nejlepší snímek. Dostanu se pak do stavu, kdy mi připadá, že si přeci nemůžu nechat ujít ten nejdokonalejší záběr a namísto, abych v konkrétním okamžiku věnovala pozornost svým dětem, pokouším se tu chvíli zachytit navždy a prožitek z aktuální přítomnosti mi uniká,“ uzavírá Daniela.