Maminka.czVaše příběhy

Katarína: Jak se ze mě stala hokejová máma

Katarína Vítková 20.  1.  2015
Katarína vyměnila dobře rozjetou novinářskou kariéru za jinou roli. Je matkou na plný úvazek a vytváří zázemí svým synům - hokejistům.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Když jsem před 8 lety přebírala cenu za svoji poslední reportáž, měla jsem slibně rozběhnutou kariéru investigativní reportérky, těsně před svatbou s mým klukem a krásných 25 na krku. To jsem ještě netušila, jaká smršť se mým životem prožene. 

Měla jsem za sebou výběr svatebních šatů, zamluvený kostel a před sebou ještě jeden filmový projekt. Natočit zákulisí předvolební kampaně. Za režiséra mi můj tehdejší šéf vybral zkušeného českého novináře, jako záruku, že zmapujeme situaci kolem voleb na Slovensku s nadhledem. Tento pražský náfuka byl jeho plán, jak přinést co nejlepší materiál. Můj snoubenec doma už měl taky plány. 

Jak zůstanu po svatbě doma, protože novinařina není nic pro holky, jak se vrhneme hned na děti a že jich chce hodně! Vybafnul to na mně před odjezdem v domnění, že už je ruka v rukávu, protože z rozjetého vlaku se už nevyskakuje, že ano…

Ztroskotanci na šťastném ostrově

Měla jsem před sebou celý život a měla jsem ho ráda. Natáčení bylo tichým příslibem odstupu. Ten tlak a hrozby mi došly, až když jsem vyrazila na cesty. 

Odjela jsem a načas se uchýlila na malý pomyslný ostrov. Ostrov v podobě auta, které brázdilo mítinky, účastnilo se hospodských rvaček, montování pódií a všech těch taškařic, kterými nás politici před volbami krmí. Na ostrově se mnou ztroskotal i pražský náfuka. Vyklubal se z něho sečtělý a scestovalý sympaťák, co mě bavil. Choval se ke všem stejně. K Mečiarovi jako k maďarským vinařům, ke Slotovi jako k bezdomovcům. Byl chytrý a nesmírně vtipný. Netlačil na pilu, i když to, že se mu líbím, bylo víc než zřejmé.

 

"Při totálním zatmění smyslů neřešíte byty, jistoty, hmotné statky. Vystačíte si s motýly v břiše a intuicí, že je to muž vašeho života." 

 

Očekávaná bouře přišla

Představa, že se vdám za slovenského „utiskovatele v zárodku“, a tohoto skvělého chlapa nechám plavat, mně děsila. A s blížícím se koncem natáčení i rozesmutňovala. Jsem férový hráč a žena činu. Nehraju na dvě strany. Po návratu z natáčení, jsem snoubenci na rovinu řekla, že jsem se platonicky zamilovala a že si ho nevezmu. On nebrečel, jenom tiše pronesl, ať si to rozmyslím. Tak jsem si to šla rozmyslet do Prahy. Tam se začala lovestory velkého formátu, o jaké se mi ani nezdálo.

Samozřejmě mě neminula očekávaná bouře. Nejdřív máma, která mě málem vydědila za to, jaká nás čeká ostuda, co řekne tetičkám, strejdům a všem? Pak máma toho ubožáka, jak si to představuji? Chtělo to odvahu a asi i koule, ale to při zatmění smyslů, v kterém jsem žila, bylo jaksi automatické. Tehdy neřešíte byty, jistoty, hmotné statky… Vystačíte si s motýly v břichu a silnou intuicí, že to je ten muž mého života.

Bylo mi naprosto fuk, že se jedna i druhá rodina zlobí. Já tehdy dostávala kytky kurýrem a návštěvy uprostřed týdne přímo pod Děvínem, znala všechny víkendové vlakové průvodčí na trase Bratislava–Praha. Po příjezdu do stověžaté jsem snídala šampaňské a chodila se svým „klukem na furt“ koukat na žirafy do zoo i k Tygrovi na jedno. Prožili jsme spolu nádherné léto v Paříži, na festivalu ve Varech i v horňáckém amfi teátru. A pak léto skončilo a mně čekal krutý návrat do reality.

Programové prázdniny byly odžité bez chyby a bezezbytku a já po nich zůstala po uši zamilovaná. V duchu jsem potichu spřádala plán, jak se prohodit do Prahy. Čekala mně ale ještě jedna velká cesta. Vysněná měsíční stáž v Americe, kam mě můj předcházející snoubenec nechtěl pustit ani náhodou a nový dobyvatel naopak osměloval, že podobná příležitost se natrefí jednou za život! Bože, kdyby tak věděl, jakou má pravdu!

 Proč Američani vaří tak špatně?

V Pentagonu, ve Světové bance i Washington Post jsem ještě byla v plné kondici, v San Franciscu mi už nevonělo kafe, v Reuters jsem usínala v redakci a u Bloomberga i v New York Times mě museli budit vestoje. Nechápala jsem, proč Američani neumí vařit a proč jejich jídlo voní tak děsně. Neměla jsem srovnání, ba ani tušení, která bije.

Byla jsem těhotná! S mým klukem „na furt“, který byl na míle daleko! Po nesmělém oznámení po návratu, že bude táta, mně zulíbal. Takže já holka „na furt“, jsem nabrala odvahu podruhé zavolat svojí mámě Jobovku: „Budeš babička.“ Málem zkolabovala – podruhé za tři měsíce!

 
Po hlubokém nádechu a rozdýchání, vydechla pozvání na večeři. První večer můj nový milý opil tátu, druhý mámu a za měsíc byla svatba, kde mně poklepávali po rameni, jak bezvadného kluka jsem to přivedla. 

Do roka od našeho natáčení, jsme měli syna. A moje investigování se nadlouho smrsklo na bezpečnostní testy kočárků a atesty dětské biokosmetiky. 

Skok do vody s růžovými brýlemi

Byla jsem nadšenou mámou. Namísto točení rozhovorů jsem se točila kolem manžela a synka. Kupovala biozeleninu, vyvařovala dudlíky, četla pohádky před spaním. 

Dítko zářilo štěstím, já taky, a tak jsem bez námitek pouštěla muže natáčet do Afriky i do Afghánistánu. Když najednou přestalo synkovi chutnat mléko a mně zase přestalo vonět kafe, bylo jasné, jak se asi baby test obarví. 

Oznámení o druhém dítěti jsem si tentokrát nechala na nóbl večeři v nóbl restauraci, kde muž popíjel drahé víno a byl správně naladěn. Po zprávě, že bude podruhé tátou, se málem udusil. Věděl, že podzimní cesta do Iráku je v čudu. Doufal, že náš plán otěhotnět splníme v prosinci, ne že mu naklušu těhotná už v lednu. Zahodil noblesu a objednal slivovici.

 Nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě a až pak dítěti!

Je to základní pravidlo, které platí při poklesu tlaku v kabině letadla, je ale zásadní i pro život a vaši duševní rovnováhu. Vy jste ta, kdo musí být v pohodě, až pak ji dokážete přenášet na děti. Takže když druhé dítko jenom plánujete, a ptáte se, kdy je na něj ten ideální moment?

Když je první bez plín a ve školce!

To je ta základní podmínka pro to, aby se matka nezbláznila. Je to i dobrý předpoklad aby starší dítě nebralo sourozence jako vetřelce, který způsobil, že ho máma odkládá pryč, aby se věnovala tomu uřvanému škvrněti. Našeho „prvorozeňáčka“ jsme na příchod brášky dlouho připravovali a tak se žádné dušení sourozence ze žárlivosti nekonalo. Sem tam na sebe upozornil horolezectvím na komody a na skříně, ale byla to jen zkouška pro matku, jestli je schopna rychle vyhodnotit závažnost situace a zvolit správně, které dítě zachraňovat dříve.

Mít jedno nebo dvě děti je rozdíl!

A to hlavně mentální. Druhé dítě už berete více sportovně. Brečí? Přestane. Má hlad? Chvilku vydrží. Upadl dudlík? Nesterilizuji ho. Upadlo dítě? A zuby má? Dobré! 

Druhé dítě taky znamená zvýšené vstupní náklady na trpělivost, a ty jsou určitě vyšší než ty finanční. Pevné nervy je to, čím se pořádně zásobte. Ano, i druhé dítě něco stojí, ale kočárek, vaničky, oblečky, dudlíčky už máte. S čím určitě počítejte, je enormní citový vklad a pevné nervy v situacích jako dvojnásobný křik na chodníku, dvě rozbitá kolena najednou a dvě plné plíny (i proto je dobré se té u staršího zbavit co nejdříve).

Tramvaj nebo metro s dvěma dětmi zařaďte do kategorie dobrodružné cesty. 
Cesta MHD s malými dětmi ve větším počtu než jedno je totiž psychicky i fyzicky vyčerpávající. Dobře si rozmyslete, jestli kvalitní čas strávený spaním v postýlce vyměníte za prochrupnutí v kočárku někde mezi Karlákem a Palmovkou. Už se taky neženete za biozeleninou přes půl města, radši nakoupíte za rohem. Kroužky už taky volíte v dosahu a ideálně pro oba současně.

Mít dvě děti na takzvané řetězové mateřské ale také skýtá pár výhod. I když se to zpočátku nezdá, časem si začnout hrát sourozenci spolu. Jak říkává můj kamarád: „Vydrž první dva roky a pak máš to rodičovství zadarmo.“ Skutečně, dnes jsou již ve věku, kdy stačí zavřít děti s krabicí lega v pokojíku a nevím o nich. Naštěstí je už za mnou doba, když jedno brečelo na nočníku, druhé jsem kojila, do toho mi kypěl oběd, doprala pračka a zrovna zazvonil pošťák, že dorazil s balíkem pod barák a já nevěděla co dříve. Naštěstí amnézie je laskavá a dokáže některé infarktové situace zcela vymazat.

Nečekané mateřské řetězení

Když už bylo i poslednímu dítěti dva a něco, začínala jsem se právem těšit mezi lidi do práce, kde by konečně přišla řeč i na něco jiného než na plenky, dudlíky a modelínu. Díky pravidelným dýchánkům s bezdětnými kamarádkami jsem se udržovala v obraze, jaké podpatky a sáčka letí a psala si Ježíškovi o kabelky, aby mě nástup do pracovního procesu zastihl v co nejlepší kondici.

Jednou začas jsem absolvovala baby test v pokušení, jestli to nitroděložní tělísko skutečně zaručuje můj život v klidu a míru. Až jednoho dne HUP! Dvě čárky! Kolaps, infarkt, vyražený dech, to všechno se odehrálo v rychlém sledu. Já? Tři děti? Proč a hlavně jak?

Odpověď lékaře byla hodna titulky Ovšem bulvárních novin, něco mezi science fiction a tragikomedií. Tělísko prý bylo ze špatné šarže, stáhli ho z oběhu, a firma se zrušila. Zkrátka nefungovalo. Toto se už sportovně vzít nedalo, americky zažalovat však nebylo koho.

Pán Bůh chtěl, abych byla matka tří dětí!

Můj „kluk na furt“ zrovna koukal na hokej, když jsem mu sdělovala nečekanou novinu. „Neboj, Kačenko, to vychováme.“ Uklidňoval mě, i když zdaleka netušil, do čeho jdeme, a kolikrát ho třetí mimino počůrá na rozskákaném gauči, který jsme chtěli konečně vyměnit.

Jeho povzbuzení mně hřálo do momentu, dokud mne nezpražila moje máma, velice pohoršená mým přístupem k počtu dětí. Její představa o mé kariéře se neslučovala se třemi dětmi a 7 lety na mateřské. Byla jsem pro ni promrhaný talent v produktivním věku. No, neříkám, že jsem skákala metr dvacet, dokonce jsem první trimestr chodila lehce přinaštvaná, ale nikdy bych nevolila jinak.

Nutnost? Víc koupelen a toalet

Tchyně mě povzbuzovala tím, že chytří lidé mají mít více dětí. A my jsme konečně měli dobrý důvod předělat byt ve stylu lehkého punku starého mládence na byt hodný rodiny s třemi dětmi. Takže z terasy na grilování je dnes zimní zahrada, kam se krásně vploužil obrovský jídelní stůl, pro který nikde nebylo dost místa.

Koupelny jsou dvě, protože vyšší počet toalet a umyvadel při počtu 5 kusů osob po ránu je skutečně nutnost, pokud chce člověk žít s jistou noblesou. Úložné prostory se vnutily samy pod hrozbou, že to u nás bude vypadat jako na blešáku těsně po ranní otvíračce. V domácnosti s 5 lidmi platí pravidlo, že co je zavřené za dvířky, se jako bordel nepočítá. Jenom starý gauč zůstal.

 

Postavíme z nich hokejový útok: levé křídlo, pravé křídlo a centr, říkal manžel při cestě z porodnice.

 

Tři králové v hokejovém útoku

„Jednou to budou tři králové, co si vystačí na koledu sami, nebo z nich postavíme hokejový útok,“ říkal mi manžel, když si nás vezl z porodnice. Tázavé pozvednutí obočí si vynutilo odpověď: „No, přece pravé křídlo, levé křídlo a centr!“ Aha :-), už mám jasno. 

Děťátko jako důsledek špatné šarže tělíska se narodilo jako šarže úplně unikátní. Veselé, spavé, hodné a ještě přišlo v teplém září. To už jsme měli i větší auto, kde se vajíčko a sedačky krásně natěsnaly i s kočárkem a hokejovým báglem, střídáno podle potřeb pasažérů.

Počet tři, se najednou ukázal jako fantastický. Prostřední syn do té doby nemluvil. A najednou se osmělil. Frustrující pocit nejmladšího se rázem změnil na suverénnost šéfujícího prostředního bratra.

Koupání byla kovbojka. Poklidný večerní koupací režim miminka byl záměrně nastaven na dlouhý večerníčkový blok. Ti starší aspoň na chvilku neměli potřebu asistovat a kroužit jako planety kolem Slunce. Když kojenec zalehl do hajan, což bylo takřka okamžitě po masáži, přicházeli na řadu starší, kde koupání probíhalo většinou současně a za velkého povyku. Což mě přivedlo k myšlence nekoupat je až tak často. Popravdě nám ulevily hokejové tréninky, po kterých se nejstarší syn sprchoval v šatnách přímo na zimáku, takže na doma zbyly dva kusy.

Dvě mouchy jednou ranou

To každodenní čtení pohádek zůstávalo věčným dobrodružstvím – kdo usne dříve? Souboj děti vs. matka jsem dlouho vyhrávala já, s pohádkovou knížkou pod hlavou zalehlá přímo na koberci. Stejně vyčerpané matky teď vědí přesně, o čem mluvím. Když byl nejstarší syn v první třídě, svitlo nám na lepší časy. Pan učitel vysloveně požádal rodiče svých žáků, aby děti doma četly nahlas.

Takže brácha četl bráchovi a ten z t-o-h-o t-e-m-p-a usínal, jak když mečem švihne. Zabili jsme tím vlastně dvě mouchy jednou ranou. Starší se výrazně zlepšil ve čtení a mladší nedělal s usínáním potíže.

Jídlo a praní je neverending story

Každodenní provoz početné domácnosti vyžaduje plánování, rodinný kalendář s kolonkami pro každé dítě, promyšlenou logistiku a nákupy se seznamem a plánem stravovaní závodní jídelny. Vaří se více, a když vše hned nezmizí (což se fakt stává málokdy), zbytek se mrazí. Tchyně mně lituje už teď. Protože si zřejmě vzpomíná na pubertu svého syna a ví, že u nás bude vše na třetí.

Rána jsou na rovinu krutá. Vstávám o hodinu dříve a funguju jako robot. 
Svačiny, snídaně, vyndat myčku, nandat pračku, uklidit po smečce, pak věšení a skládaní prádla. Dala bych život za sušičku. Píšu si o ni Ježíškovi, protože když se poohlédnu, poslední dva roky žiju na půl cestě mezi pračkou, sušákem a košem na prádlo.

Návrat šampaňského k snídani?

Teda když nejsem zrovna na hokeji. Hrají už dva ze třech, a to má každý z nich třikrát až čtyřikrát týdně trénink. Naštěstí je to manželův rozmar, který si víceméně ošéfovává sám, ale ono stačí i když jednou dvakrát nemůže a už jsou toho plné kecky, protože to se pak můj prací a jídelní plán hroutí. Korunovací nedělních večerů je stříhaní 60 nehtíků, k tomu není co dodat. 

Věřím ale stále tomu, že jsem nevolila špatně, i když jsem ve finále vlastně skončila doma za plotnou s kupou dětí na krku, akorát že s tím správným mužem. Vím, že děti jednou odrostou a spousta povinností odpadne, nebo je zvládnou samy. Do vínku dostaly schopnost naučit se fungovat na malém hlučném prostoru efektivně, učí se vzájemnému respektu a vědí, že se musí umět prosadit, protože koho názor není slyšet, na toho se občas zapomene.

Teď vlastně ani nevím, co budu dělat, až jednou hokejky vylítnou z hnízda a doma se rozhostí ticho. Možná zase někdy posnídáme s mužem šampaňské a zajdeme na žirafy do zoo. Ale jak znám naše éra, brzy nám k žirafám přibalí tak 7 až 9 vnoučat :-) 

Katarína Vítková

slovenská novinářka a máma tří dětí 

  • Vystudovala v Košicích ekonomii, ale později jí učarovala novinařina.
  • V československé domácnosti spolu s manželem vychovávají tři malé hokejisty, kteří si jednou budou moci vybrat, jestli budou hrát pod vlajkou s modrým cípem, nebo modrými kopečky.
  • Do té doby si jejich máma bude krátit dlouhé noci výrobou „handmade bižu“ pro blízké a kamarády. A dny bude trávit psaním a vozením hokejistů na tréninky, když zrovna táta, který vozí na turnaje, bude psát. 

 

Témata: Vaše příběhy, Washington Post, Hokej, Mouchy, Snoubenec, Velká čest, Mama, Pán Bůh, Věšení, Kurýr, Jak, Katarína, Science Fiction, Máma, Svatební šaty, Devin, Afghánistán, Irák, Křídlo, Zákulisí, Reuters, Katar, Káťa, New York Times, Kat