Maminka.czChování a vztahy

Kdo nežárlí, nemiluje?

Linda Zikmundová 16.  4.  2011
Tak nazývá v jedné ze svých her dramatik William Shakespeare nepříjemnou vlastnost či spíše pocit, jehož zárodky v sobě nese každý z nás. Kde je ale hranice mezi zdravým žárlením a chorobnou tyranií?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Při svých úvahách o tom, co to žárlivost je, jsem si vytvořila jakousi teorii, ve které tato lidská úzkost velmi úzce souvisela se závistí a nedostatečnou sebeúctou. Brzy se však ukázalo, že pravda je trochu jiná.

Psycholožka Mgr. Tereza Beníšková mě vyvedla z omylu: „Žárlivost a závist nejsou úplně přesně to samé. Žárlivost je spíš obava, že o někoho či něco přijdeme, nebo pocit, že už o něj přicházíme. Žárlí se kvůli vztahu (k partnerovi, rodičům a podobně). Vadí nám, že dotyčný má k někomu blíže než k nám a my tak ztrácíme své výsadní postavení. Závist může být v žárlivosti také přítomna, ale závidět lze něco i úplně cizímu člověku, kdežto žárlíme jen na ty, kteří jsou pro nás důležití. Tento druh úzkosti je propojen s nízkým sebevědomím. Čím méně si věříme, tím víc jsme náchylní k obavám o vztah a tím snáze nás žárlivost dostihne.“

Tak alespoň v něčem jsem měla pravdu. Se žárlivostí se během svého života setká asi každý z nás. Sami můžete být tím, kdo žárlí, nebo se stanete objektem cizí úzkosti. Potkat ji je navíc možné v každém věku i v každé podobě mezilidského vztahu.

Od kolébky…

V roce 2002 uveřejnily Sybil Hart a Heather Carrington výsledky svého zajímavého výzkumu, ve kterém pozorovaly reakce skupiny šestiměsíčních kojenců na to, že jejich matky věnovaly ve sledovaném období svou pozornost kromě svých potomků také velmi realisticky vypadajícím panenkám.

Ukázalo se, že tato činnost vyvolávala u zkoumaných dětí chování značně podobné žárlivosti, což vedlo obě badatelky k závěru, že už takto malí kojenci jsou schopni jakési první formy této emoce. Tereza Beníšková k tomu říká: „V šesti měsících je dítě již specificky citově připoutáno ke své pečující osobě. Není mu jedno, kdo se o něj stará, preferuje toho nebo ty, na které je zvyklé. V případě, že by tato pečující osoba nereagovala na nešťastný pláč miminka a v jeho zorném poli se například spokojeně mazlila s jiným miminkem, asi by pocítilo něco jako žárlivost. Emoce však u takto malých dětí nejsou tolik diferencované jako u starších dětí a dospělých a často se střídají, proto by nejspíš toto plačící miminko necítilo přesně to, co pociťujeme my, když na někoho žárlíme.“

Čtěte také: (Ne)vhodná pro manželství?!

Já na bráchu, brácha na mě

„Když jsem čekala druhého syna, tak se můj nejstarší na brášku moc těšil, v porodnici z něj byl nadšený, ale jen dokud nezjistil, že si ho bereme domů. Od toho okamžiku se strašně změnil, byl vzteklý, zlý, a když jsem malého kojila, chtěl dokonce vědět, jestli je to opravdu jen mlíčko, nebo něco lepšího.

Vysvětlovala jsem mu, že musí malého brášku chránit, po čase ho to sice přešlo a byl klid, jen k malému se nikdo cizí nesměl přiblížit, protože on byl jeho rytíř a ochránce,“ vzpomíná dnes už s úsměvem třicetiletá Jana z Pardubic a za pravdu jí dává i sedmadvacetiletá Milena z Berouna: „Naše starší dcera taky žárlila na svou mladší sestřičku. Neustále plakala, že ji už nemáme rádi. Tak jsme jí dlouze vysvětlovali, že miminko je nutné chovat a ona je moc šikovná velká starší sestra, která ho musí časem naučit plno věcí. Taky to pomohlo, ale naše nejmladší už od útlého věku nesnáší hru,na školu‘.“

V této podobě se se žárlivostí potkal asi každý, kdo má sourozence. A je jedno, zda se touto úzkostí trápil sám, nebo byl spíše tím, na koho je žárleno.

Co s tím

Neznám nikoho, kdo by měl rád domácí rozbroje. Je velice těžké zabránit tomu, aby s příchodem nového miminka neměly starší děti pocit, že už je rodiče nemají rádi. Nebo aby se za to v horších případech mstili mladšímu sourozenci. Tyto dětské pocity není možné brát na lehkou váhu, vždyť v některých jedincích mohou zanechat stopy na celý život a nevratně poškodit vztahy jak mezi sourozenci, tak v celé rodině.

Psycholožka proto rodičům doporučuje: „Jako prevence takové žárlivosti nebo jako její zmírnění pomůže neporovnávat děti mezi sebou. Nedávat jedno druhému za příklad, nechtít po něm přesně stejné výkony jako po jeho sourozenci (např.,podívej, jak se Karolínka pěkně sama oblékla a tobě to tak dlouho trvá‘,,kdyby ses snažil jako Marek, tak bys měl taky tak dobré známky‘ atd.).

Každé dítě je originál, svébytná osobnost, něco mu jde lépe a něco hůře. Sourozenci nikdy nebudou úplně stejní, a to ani jestliže se jedná o jednovaječná dvojčata. Když už se neudržíte a děti přece jen srovnáváte, mělo by z porovnání vyjít každé z nich občas jako vítěz. Rozhodně by se nemělo dít, že je jedno vždycky dáváno za příklad a druhé je neustále napomínáno a kritizováno. Dále by rodiče neměli upřednostňovat jednu ratolest před druhou. Všechny by měly mít pocit, že jsou pro vás důležité a že je máte moc rádi. Rodiče by neměli jednomu dítěti dávat okatě najevo lásku a zájem a druhému nic. Někdy je to těžké, třeba když je jedno dítě snadno vychovatelné, milé a mazlivé a druhé vzpurný zlobič, který nemá příliš rád tělesný kontakt. Pak se lehko stane, že rodiče dávají lásku najevo prvnímu a druhé spíš nechávají být.

Je jasné, že rodič nemůže mít své děti rád úplně stejně. To není ani možné. Bude je mít rád každé jinak a za něco jiného, ale všechny by měly cítit, že jsou milovány. Důležité je také, aby jedno z dětí nebylo neustále nuceno druhému stále ustupovat (např. kvůli tomu, že je starší, rozumnější, nebo naopak mladší, tolik toho nepotřebuje atd.). Priority by se měly střídat. Jednou počká jedno, příště zase to druhé. A když je možné vyhovět oběma, pak raději zvolit tuto variantu i za cenu, že to bude pro rodiče trochu náročnější.

Rodiče by si také měli někdy udělat čas pro každého potomka zvlášť. Trávit pravidelně volné chvíle jen s jedním z dětí je velmi užitečné pro obě strany. Dítě si užije tátu či mámu výlučně pro sebe, nikdo mu je nebere… Rodič může bezprostředněji reagovat na potřeby ratolesti a více se s ní sblížit. V takových chvílích chce dítko často mluvit i o věcech, které si jindy nechává pro sebe. Společné trávení času se také dá spojit s běžným provozem domácnosti, pospolu vykonávané činnosti sbližují a děti se navíc budou cítit důležité.“

Roste to s námi

I když jste se s žádnou formou žárlivosti v rodině nesetkali, není vyloučeno, že jí nestanete tváří v tvář o něco později, například mezi spolužáky nebo během dospívání. Může to být třeba strach, že má kamarád/ka najednou mnohem radši někoho jiného, a že se proto s vámi už nebude bavit, nebo že se dokonce z ničeho nic začne zajímat o opačné pohlaví (o sporech, které vznikají mezi dívkami kvůli tomu, že jedna dá přednost pouhému „klukovi“ před kamarádkou na život a na smrt, by se dala napsat rozsáhlá kniha). A čím více postupujeme směrem k prvním nesmělým pokusům o sbližování se děvčat a chlapců, tím více se před námi otevírá kapitola žárlivosti partnerské…

Kdo nežárlí, nemiluje?

Přesně tak zní jeden z nejčastějších argumentů žárlivých lidí, jímž ospravedlňují své jednání. Zní to sice logicky, ale je tomu skutečně tak? Pravda je opět někde na pomezí. „Pokud někomu na vztahu nezáleží, tak skutečně nežárlí, nemá proč. Tento druh strachu o partnera se objevuje jen tam, kde jsme emočně angažováni.
Ale samozřejmě může existovat i velká láska bez žárlivosti. Záleží na osobnosti partnerů a také na situačním kontextu,“ říká k tomu psycholožka.

Jak už tedy bylo řečeno, určitá míra žárlivost je normální, běžná a pochopitelná, jenže u některých jedinců jejich chování vůči partnerovi přesahuje meze únosnosti. V takových případech hovoříme o tzv. chorobné nebo patologické žárlivosti.

Rozdíl mezi nimi je podle Terezy Beníškové následující: „Chorobná žárlivost se vyskytuje tam, kde toto chování není situační, tj. vyvolané skutečnými událostmi (např. manželova nová kamarádka a podobně), zatímco patologická žárlivost čili Othellův syndrom je blud, kdy je žárlící přesvědčen, že mu je jeho protějšek nevěrný, ačkoli ten k takovému podezření nedává žádné příčiny.

Blud se však nedá vyvrátit. Patologický žárlivec neustále myslí na možnou nevěru druhého. Navíc věrnost se na rozdíl od nevěry nedá dokázat. Když ani po důkladném pátrání nenajde žádné důkazy, není to pro něj známka toho, že protějšek je věrný, ale jen toho, že pátral málo. Druhý den proto bude s ještě větší vervou pokračovat. Takový člověk často slibuje, že se změní, a pár dní či týdnů se skutečně chová lépe, ale pak vše začne nanovo, nemůže si pomoci. Scény vnímá jako projev lásky. Přitom takové neustálé podezírání může způsobit, že tím partnera k nevěře vlastně dotlačí.“

S Othellem po boku

Dá se vůbec žít se žárlivým partnerem? Podle slov Terezy Beníškové ano, ale těžko. Opět záleží na tom, jak moc se tato jeho vlastnost projevuje. „Mírná žárlivost (a zvlášť na počátku vztahu) může být i příjemná. Ale žít s příliš žárlivým partnerem je peklo,“ říká. Chorobného žárlivce prostě není možné přesvědčit o vlastní „nevině“, a je tedy jen otázkou času, kdy se neustále naleptávaný vztah definitivně rozpadne. Podezíraného trpělivost a ochota pořád vyvracet neopodstatněná obvinění jednou jednoduše skončí. Z téhle cesty zkrátka není úniku. Patologickou žárlivost nedokáže odstranit ani dlouhodobá psychoterapie. Tímto způsobem je možné ji pouze zmírnit, ale nemusí se to povést u každého. Pokud však váš partner žárlí jen mírně, s tím se něco dělat dá. „Pomůže zvýšení sebeúcty a vědomí vlastní hodnoty, tolik o sobě nepochybovat, mít svoje zájmy, vlastní okruh přátel, hledat svou hodnotu sám v sobě, a ne jen skrze partnera. Také samozřejmě záleží na chování protějšku. Jsou lidé, kteří poskytují příčiny k žárlení téměř neustále a pak se diví, že jejich partner žárlí,“ doporučuje Tereza Beníšková.

Kruh se uzavírá

Jakýmsi přirozeným vyústěním vztahu muže a ženy je obvykle narození společného potomka. Tím se opět vracíme na začátek. Často se totiž stává, že novopečení otcové začnou z ničeho nic žárlit na své ratolesti, protože už najednou nejsou středem pozornosti své partnerky. „Ano, a stává se to běžně, zvlášť tam, kde je maminka pohlcena péčí o miminko a partnera do těchto aktivit nezapojí.

Muž může mít pocit, že je odstaven na vedlejší koleji, a nechápe, jak péče o dítě vyčerpává. Lékem na tuto žárlivost je určitě více tatínka vtáhnout do činností kolem dítka. Oba si tak rychleji vybudují vzájemný vztah. Časem se pak třeba může stát, že bude žárlit zase maminka, například když přijde tatínek z práce, děti ho budou vítat a jí si v tu chvíli ani nevšimnou,“ uzavírá psycholožka.

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

SLEVÍN.CZ - Každý den nové slevy na jednom místě!

Témata: Časopis Maminka, Chování a vztahy, Velká láska, Nová kamarádka, Společné trávení, Výsadní postavení, Pečující osoba, KDO, Nejčastější argument, Trávení času, Žárlivec, Určitá míra