reklama

Kdyby nemluvňata mohla mluvit...

Právě přišel na svět a je naprosto dokonalý – váš jedinečný novorozenec. Má jenom jednu maličkou chybičku – neumí se (zatím) slovně vyjadřovat. Co by vám asi tak pověděl, kdyby to dokázal?

Nešišlej na mě!

Ano, jsem táááák maličký a rozkošňoučký, přesto není nutné, abyste na mě šišlali. Významu vašich slov nerozumím, zato moc dobře poznám, když se zlobíte nebo smějete. Jazyk se vlastně učím už teď právě tím, že vás poslouchám, tak na mě mluvte hezky česky (nebo jinak, pokud vaší mateřštinou není zrovna čeština) a pokuste se k tomu přimět i ostatní.

Za pár měsíců po vás začnu opakovat a určitě by vás nepotěšilo, kdybych vám hned napoprvé řekl, že šem še klášně vyšpinkal. Co ale můžete dělat v neomezené míře, je vykládání všemožných nesmyslů s přehnanou mimikou a gesty. Zcela ostře vás vidím jen asi na vzdálenost 20 až 25 cm, ostatní mám tak trochu v mlze. Takže pokud se nakloníte a budete dělat veselé obličeje, budu vás milovat ještě víc.

Proč už neplavu?

V soukromém bazénku v břiše to bylo prostě dokonalé. Voda teplá tak akorát, příjemné houpavé pohyby, tlumené zvuky… Ale kde to všechno je? Neustálé svlékání, oblékání, sotva se člověk trochu zahřeje, už je zase nutné ho přebalit. K tomu ty trhavé pohyby, které vlastně vůbec dělat nechci, o nějakém nadnášení nemůže být řeč, ruce i nohy jsou těžké jako kameny a hlava? Ta snad váží metrák! Když k tomu připočtu všechny ty zvuky kolem a světlo a různé další vymoženosti, jsem z toho všeho vlastně docela dost vyděšený… Tak honem ke mně a noste mě, houpejte a mluvte na mě klidným tichým hlasem, to mi dělá moc dobře – většinou se tak uklidním, že blaženě usnu. A když všechno selže, dejte mi prs nebo láhev!

Čtěte také: První vycházka: Pravidla v kostce

Co s tím vzduchem?

V pohodlí dělohy jsem neměl ani ponětí o tom, že těsně nad mým bříškem čeká na svou chvíli malý aparát, který se hned po příchodu na svět pustí do práce a už s ní nikdy nepřestane. Tomu perpetuu mobile se prý říká plíce.

Už na porodním sále s nimi ale byl malý problém, když je v porodních cestách neopustila všechna voda, která v nich zbyla, a musel jsem jí trochu vykašlat.
To ovšem nebylo nic proti tomu, co se stalo potom – první vzduch, který mi vnikl do plic, totiž ukrutně štípal! Pokud jste nevěděli, proč jsem hned po prvním nádechu začal tak řvát, tak proto. Tím ale potíže neskončily. V plicích mě to sice přestalo pálit, zato bříško mám teď jako balon. Ať piju z láhve nebo prsu, vždycky nějaký ten vzduch spolykám.

A když si k tomu dá máma zelňačku, pupík mě bolí jako čert. Takže prosím, zkuste vypozorovat, po čem mám bříško jako z betonu, a tím se nekrmte. A když to na mě přijde, masírujte mi pupík teplou rukou nebo mi cvičte s nožičkama. A mějte trpělivost – ještě nevím, že to určitě přejde, a tak jsem trochu nevrlý.

Kdo to tluče?

Ať chci, nebo ne, někdo tady pořád tluče. Všiml jsem si toho už v děloze, ale teď to cítím silněji. Když jsem se narodil, běželo mé srdce jako splašený kůň, pak se trochu zklidnilo a teď ťuká pravidelně jako hodinový strojek. Stačí ale, abych se něčeho lekl, a rozběhne se zase jako olympijský šampion. Někdy mě to i vyděsí. Slyším ale i jiné věci a občas je toho opravdu příliš. Když někdo vykřikne nebo kousek od mého kočárku zatroubí auto, opravdu se vylekám. To pak rozhodím ručičky doširoka, aniž bych to chtěl. Když se mi to stane, rychle mě uklidněte, nebo budu plakat. Postupem času si na ohlušující svět kolem zvyknu a nevyděsí mě ani křik mých sourozenců.

Teď chci spát!

Co jsem se narodil, mám opravdu moc práce. Občas bych proto chtěl jenom spát – jenže buď přijde návštěva, musíme k paní doktorce anebo prostě nepoznáte, že jsem unavený a snažíte se mě zabavit. A já nemůžu říct, že chci mít svatý pokoj. Proto zkuste alespoň na pár týdnů či měsíců podřídit svůj program mému, abych měl taky trochu klidu. A když jsem přebalený, najedený a vyspinkaný, nemusíte mě bavit, klidně mě nechte sledovat stíny na stropě nebo listí na stromě. Za pár měsíců budete ještě rádi, když se na chvíli zabavím sám.

Pomoc, ježibaba!

Nejradši na světě mám mámu. Její hlas i vůni znám už hodně dlouho, dokonce už dávno předtím, než jsem se narodil. Docela rád mám i tátu, i když ze začátku jsem si tím nebyl úplně jistý. Teď už jsme ale kámoši. Snesu i vřeštící sourozence – jejich neohrabané péči jsem přivykl během pár dní. Přesto to neznamená, že si kdokoli může strčit hlavu až k mému obličeji a začít na mě mluvit! Řekněte všem, ať se ke mně nevrhají, i kdyby měli na jazyku, že jsem nejroztomilejší na světě. Jsem ještě citlivka, musím si osvojit důvěru k cizím i ke světu, a to mi potrvá. Když mě chcete někomu ukázat, vezměte mě do náruče a dotyčného mi představte. Až budu chtít pochovat někým jiným než vámi, určitě se sám přihlásím.

Nejsem opožděný!

Ano, už jsem slyšel sedmkrát, že sousedovic Mařenka je o dva týdny mladší než já a už krásně pase koníčky, zatímco já při pozici na bříšku okamžitě položím hlavu na podložku a začnu ječet. To ale nutně neznamená, že jsem opožděný. Umím zase jiné věci a vy sami moc dobře víte, které to jsou. Tak mě netrapte a nesledujte mě pořád. Přestaňte číst tabulky, ve kterých se píše, co dítě v kterém věku musí umět. Neposlouchejte ostatní ambiciózní rodiče, kteří mají jediný cíl: dokázat vám, že jejich ratolest toho umí podstatně víc než já. Věřte v mé schopnosti tak jako já v ty vaše, tedy úplně a bezvýhradně. Pomozte mi motivací či klidnou hrou, zapomeňte na trénink a drezuru. A pokud budete mít přesto pochybnosti, poraďte se s odborníkem.

K čemu tolik věcí?

Někdy mám pocit, že jsem se narodil, aby si dospělí kolem mě mohli pořídit spoustu pestrobarevných hraček. Mně by přitom stačilo jedno chrastítko – stejně mi bude trvat několik dlouhých týdnů, než se je naučím chytit do prstíků a zatřást s ním. Takhle si ale nestačím jedno ani pořádně prohlédnout a už mi strkají něco jiného.

Někteří dospělí mají navíc jasnou představu o tom, jak si mám s hračkou, kterou mi podávají, hrát, a když to dělám nějak jinak, rychle mi předvedou, jak je to správně. Chci si na věci přijít sám a dělat je tak, jak se mi to líbí. Proč bych měl mačkat prasátko, aby zachrochtalo, když mu ze všeho nejradši žužlám ouško?

Ovšem nejvíc zkoušejí mou trpělivost lidé, kteří mi něco přinesou, ukážou mi to, ale pak si s tím hrají sami – to bych opravdu vyletěl z kůže. Navíc je to nejlepší cesta k tomu, abych se za rok dva nedokázal zabavit sám. Nepotřebuju desítky hraček, nejlepší je stejně váš mobil, ani značkové oblečení, stejně ho poblinkám, nebo v pondělí plavat, v úterý cvičit, ve středu na masáž a ve čtvrtek na kurzy znakování. Potřebuju jen vaši lásku.

Z deníčku kojence

Po pravdě řečeno, ještě mámu moc neznám. Co byste taky chtěli, vždyť jsou mi sotva tři měsíce. Za tu dobu jsem docela dobře poznal hlavně její prsa, i když vlastně pořádně ani nevím, jak vypadají, protože vždycky, když mi je půjčí, přisaju se a – nevím proč – zavřu oči. Asi bych poznal i její obličej, hlavně když se směje. Ona se na mě totiž usmívá prakticky pořád a já už přišel na to, proč to dělá. Z nějakého nepochopitelného důvodu předpokládá, že když se na mě bude dostatečně dlouho křenit, udělám to taky, a to se jí asi líbí.

Pokud mě přitom nenutí ležet na břiše, tak se i zakřením – co bych pro mámu neudělal. Naprosto bezpečně bych ji ale poznal mezi tisíci ženskými podle vůně.
Ona sice kamarádkám tvrdí, že nejkrásněji na světě voním já, ale není to pravda, a to ani nemusím mít v kalhotách. Nejkrásnější vůně ve vesmíru je ta mojí mámy. Rád bych vám ji popsal trochu víc, ale sebekriticky musím přiznat, že jsem trochu sebestředný a v podstatě mě zajímá jen to, jestli jsem najedený a přebalený.

Vím, že má vlasy, protože když si je zapomene stáhnout, což se jí stává trestuhodně málokdy, dá se za ně bezvadně tahat. Taky má nos, na můj vkus trochu moc krátký, ale jen co se trochu vytáhnu, podívám se mu na zoubek. Nosila taky řetízek, ale když jsem jí ho podruhé roztrhl, řekla, že s opravou počká, až dostanu rozum. To se načeká… Asi bych ji poznal i po hlase, i když… řeknu vám, někdy dokáže vydávat neskutečné zvuky.

Možná si myslí, že mě rozesměje, nebo má nějaké mateřské delirium či co, ale občas mám pocit, že se snad úplně zbláznila. Co ta ženská dokáže vyluzovat – vrká, syčí, houká, a jak se u toho šklebí! No, nevědět, že je to moje maminka, na mou duši bych se rozeřval jako tur. Má i lepší chvilky, třeba když na chvíli zapomene, že jsem kojenec, a vykládá mi o životě. To mám ze všeho nejradši. Plká sice samozřejmě úplné nesmysly, ale mluví na mě jako na člověka, a to se mi bohužel moc často nestává.

Mezi vším tím ňuňáním je pak kupříkladu životopis nejstaršího bratra manželky bývalého přítele sestřenice sousedky vítaným osvěžením. Absolutní bomba jsou ovšem mámina soukromá karaoke. Slušné grády má takový koncert reprodukované hudby, když má splín, třeba protože hodně dlouho řvu a odmítám se nechat jakkoli utišit. (Ještě totiž nepochopila, že to občas dělám prostě jen tak, a bere si to osobně.) To si pak pustí šanson nebo operu a kvílí do nich jako meluzína.

Fantastické ale je, když ji přepadne chuť se opít, a protože nechce, aby se alkohol dostal do mléka (mimochodem nechápu proč, docela rád bych ochutnal), rozhodne se vybít tyhle choutky rockem na plné pecky. Obvykle mě vezme do náruče, abych se nebál (je vidět, že mě taky ještě moc nezná) a trsá se mnou ve zběsilém rytmu po obýváku. Většinou skončí teprve, až když ji pozvracím.

Co se týče povahových vlastností, mám v tom tak trochu chaos. Usilovným a soustavným studiem jsem vysledoval, že v tomto směru je moje matka učiněná měňavka. Poslední dobou začínám mít neodbytný pocit, že se její charakter mění v přímé závislosti na tom, jak proběhla předešlá noc. Pokud přijmu tu potupnou teorii, kterou mě spolu s otcem krmí již od mého příchodu na svět, podle níž se v noci spí, čeká mě ráno vyhlazený obličej s líbezným úsměvem, za nímž se skrývá rozechvělé očekávání, jak si ten krásný den spolu užijeme.

A skutečně je pak samé miláčku sem, bobečku tam (mnohokrát jsem jí naznačoval, že dávám přednost prostému oslovení jménem, ale zřejmě nemám šanci, dokud nezačnu mluvit jejím jazykem). Návštěvám vykládá, jaké jsem hodňoučké miminko a tváří se přitom tak, že by mohla sloužit jako reklama na antikoncepci. Když ovšem odmítnu přijmout zapšklé konvence starých rodičů a řvu pokaždé, když zhasnou, dokud nerezignují a minimálně jeden z nich se mnou nevstane, bojím se poté, co po vyhraném boji vysílením usnu, znovu otevřít oči.

Nejenže je má mléčná barmanka odporně odulá, ale navíc stráví půl dne telefonováním podobně postiženým matkám, přičemž s nimi donekonečna rozebírá můj prenatální vývoj a průběh porodu. V obojím hledá příčinu mé nespavosti, která podle ní rozhodně není normální, a kdybych prý byl jen trochu schopen spolupracovat, okamžitě by mě vzala k psychologovi. Už jsem uvažoval o tom, že bych se k té spolupráci přihlásil, konečně by se přišlo na to, že já jsem na rozdíl od ní úplně normální.

Představte si, že po jedné prima bouřlivé noci umístila pod moji matraci dva kaštany a tátovi zcela vážně oznámila, že to úplně vyruší negativní působení případného magnetického pole a já budu konečně spát. Tak mě to pobavilo, že jsem tři noci skutečně spal a pak jsem se do toho teprve pořádně opřel. O půl třetí ráno nelenila a rozsvítila, aby se podívala, zda kaštany někdo nevyndal… Možná by spíš psycholog nebyl schopen spolupracovat s ní. Zkrátka si zvykám od prvních dnů na fakt, že moje máti je bytost značně rozporuplná.

Na jednu stranu tvrdí, že jsem to nejlepší, co se jí v životě povedlo, a na straně druhé ale nehodlá ustoupit ze svých, skoro bych řekl, postpubertálních zvyků. Chce chodit na kávu s kamarádkami, ke kadeřnici, či dokonce – ale to jsem jí ještě nedovolil – na rande s tátou! Chápete to? Jednou jsem tady, tak jaképak večeře o samotě při svíčkách…

Když tak někdy pozoruji, a bohužel jsem nucen i poslouchat její přítelkyně, začínám být toho názoru, že jakási absolutní rozpolcenost a neschopnost dobrat se toho, co v životě opravdu chci, je znakem každé matky. Nebo že by nedej bože šlo o charakterovou vadu všech žen?! No, potěš pánbůh – to se mám na co těšit!

Čtěte také: První vycházka: Pravidla v kostce

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Když rychle reagujete na přání šéfa, později se vám to dobře vyplatí. Odpoledne proto musíte více pracovat na své kariéře a přitom se…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama