Když hlídají tátové...

Vladimír Stránský 

39 let, pedagog volného času u Vězeňské služby 

(dcera Sofie, 2,5 roku) 

Když jsem nastupoval na rodičovskou, moje představy se celkem shodovaly s pozdější realitou: těžká, nedoceněná, nekončící činnost, která nemá nic společného s dovolenou. Naštěstí převládají pozitivní zážitky nad těmi negativními.

Měl jsem samozřejmě pochybnosti o svých schopnostech a dovednostech (praní, přebalování, venčení, koupání). Zároveň mám rád nové výzvy, tak jsem se i těšil. A po několika dnech „maminkovského“ zápřahu ze mě tréma spadla. Nemám úplně talent na praní, věšení a skládání prádla, a tak se tohle snažím nechávat na své drahé a krásné polovičce, která to chápe…

Nejvíc mě dostává, jak mě ta malá slečna má naprosto zmáklého. Jsem celkem vznětlivý člověk, ale když ji začnu za něco hubovat a tvářím se přísně, udělá na mě svůj kukuč číslo tři a já se začnu smát a veškeré výchovné působení je pryč.

O co jsem přišel? O neomezenou zábavu a možnost dlouhého spánku. Dále postrádám bezstarostnost: pocit strachu o toho malého tvorečka je nepopsatelný. I když to bude znít jako klišé, rodičovství mi dalo pokoru, lásku a pocit rodinného štěstí. 

Foto: Ivy E. Morwen