Maminka.czLáska a vztahy

Když jsou děti z domu, zmizí i partnerské spory: Proč tomu tak je?

Lenka Čopáková 21.  3.  2019
Taky jste si toho už všimla? Děti jsou na chvíli z domu a najednou jste to zase VY DVA. Jak je možné, že umíme jako partneři fungovat bez problémů, když jsou ratolesti z dohledu? Zjistili jsme, proč to tak je a jak si tenhle blažený stav udržet i s potomky pod střechou.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Průzkum v redakci i mimo ni jasně ukázal, že tomu tak je. Nevím, jak vy, ale my, matky z Matky, to tak všechny máme. Děti z domu rovná se partnerská harmonie. Najednou se dá na všem domluvit, nic není problém, ano, miláčku, já to udělám, odpočiň si, nezajdeme na večeři…?

Zmizí jakýsi podvědomý tlak na to, že něco musíme. Zmizí povinnosti. A padne logicky otázka, jak je to možné. Ano, asi namítnete, že valná většina sporů se týká výchovy, rozdílného přístupu k jednotlivým situacím v rámci každodenní rutiny s dětmi, a z toho plyne rovnice: Když nejsou děti doma, není vážnějších sporů.

Žijete spolu, nebo jen vedle sebe? I vztah je potřeba servisovat

Podle pedagoga a lektora osobního rozvoje Marka Hermana se v rodině obvykle hádáme o tři věci. O peníze, o to, co, kdo a kdy bude dělat, a o už zmíněnou výchovu dětí. „Takže ano, když děti odjedou, třetina problémů je pryč, najednou se atmosféra v rodině uvolní a jde to samo,“ vysvětluje. Podle Ivy Kyselé z Akademie rodičovství žijeme život v rolích. Nejen rodičovských, ale samozřejmě partnerských, sourozeneckých, pracovních… A s každou rolí jsou spojena velká očekávání. „Ve chvíli, kdy jsme bez dětí, někteří z nás dokážou přepnout pouze do role partnerské a skvěle si ji užijí. V této roli se umí lépe vyznat. Rodičovská role je náročná a nese s sebou velkou zodpovědnost. Vlastně dokud jsou děti malé, rodič je pořád ve střehu. A když v té roli chvíli naplno nemusí být, může pocítit volnost, a proto vzniká i jiné chování,“ říká psycholožka a terapeutka Iva Kyselá.

Proč, když děti milujeme

To je asi základní otázka. Děti přece zbožňujeme, partnera (zpravidla) taky, rodinu jsme chtěli… Tak proč pro vztah představuje běžný denní provoz s potomky spíš skrumáž povinností, mantinelů a žabomyších sporů o to, kdy, kdo a jak? Jednoduše se dá namítnout, že starost o děti je zátěž. Nápor. Proto jsme pořád ve střehu a v jakémsi napětí, často podvědomě. A přenášíme to do vztahu.

„Kromě toho, že se nám motá hlava ze spotřební vývrtky, také jsme za posledních sto let zrušili to, co nám odjakživa přirozeně pomáhalo ve výchově. Babi a děda jsou daleko, širší rodina se ztratila z obzoru – strýcové, tety, bratránci a sestřenice. Nežijí s námi zvířata v takové míře jako kdysi. A děti nemají povinnosti, to je asi největší hrůza dnešní doby. To všechno ale jsou staré osvědčené mechanismy, které nám tak nějak přirozeně pomáhaly s výchovou. Děti už nelítají od vidím do nevidím venku, ale v panelákovém bytě se ptají: Co budeme dělat? Já se nudím, mami!“

Proč a jak děti naučit, aby se zabavily samy? Vyplatí se to!

A pak tu jsou podle Marka Hermana rozvraceči vztahů: televize, počítače, chytré telefony, internet, sociální sítě. „Takže když se uprostřed tohoto chaosu najednou objeví třeba prázdniny a děti mají kam jet, působí to na rodinu jako balzám. Zkrátka jsme uvěřili, že k tomu, aby děti byly spokojené, jim musíme zajistit spoustu věcí a zábavy. Takže se štveme jako zvěř. Fungujeme a plníme povinnosti,“ popisuje Marek Herman to, proč se nám pak může na chvíli bez dětí partnersky „dýchat“ trochu líp.

Jenže potom přijde každodenní rutina a my v tom zase lítáme. Protože dopředu (tedy ještě než máme děti) rozhodně neřešíme, jak budeme vychovávat potomky, a netrénujeme, jak budeme reagovat na konkrétní rodičovské situace. Možná by ale takový trénink pomohl řešit pozdější situace s dětmi konstruktivně a bez konfliktů. „Dva lidé se potkají a vytvoří pár. Každý vyrůstal v jiném prostředí. Každý, ať vědomě či nevědomě, něco z toho praktikuje v nové rodině, ve vztahu k dětem a k partnerovi. Ještě předtím, než se děti narodí, si jen málokdy říkáme, k čemu je budeme vychovávat a jak. Logicky to vyvolává konflikty, až když se to děje. V emocích se nám nedaří využívat sebereflexe. Nikde jsme se neučili, že konflikt se dá řešit konstruktivně. Většinou jsme vztahovační nebo obviňujeme,“ doplňuje Iva Kyselá.

 

Bez dětí se mohou partneři dosytit, doplnit zásobníky něhy a vzájemné pozornosti...

 

Jak se na sebe díváme?

To je asi druhá základní otázka. Dokážeme se na sebe dívat alespoň občas stejnou optikou jako v období, kdy jsme ještě děti neměli? Zkuste si položit tuhle otázku: Vnímám svého muže jako muže (toho kluka, co mě poprvé pozval na rande, objal, koupil první kytku), nebo jenom jako tátu svých dětí? Volám na něj jménem, nebo ho oslovuju táto, i když to můj táta není? Taky se poznáváte? Proč je tak těžké vidět toho chlapa, kterého (doufejme) milujete, a vidíte jen tátu svých dětí, který často nedělá věci podle vašich představ, nechová se „tak, jak má“?

Příchod miminka = táta mimo ložnici. Je odloučení dobré? A na jak dlouho?

Protože je to v každodenním kolotoči s dětmi těžké. „Protože všechno, co má hodnotu, je těžké. Kdyby to bylo jednoduché, tak by to dělal každý moula. Mít hezký vztah je těžké. Dobře vychovat děti je těžké. Být zdravý je těžké. Mít hezkou postavu je těžké. Mít spokojený život je těžké. Takže na tom musíte pracovat. Neúnavně a dlouhodobě. Jeden z největších úkolů v našem životě je projít z milenecké lásky k lásce partnerské. A neztratit se při tom. Nezabloudit do stereotypu a nudy.

Protože od milenecké něhy, vůně, doteků a nadšení se musíte dopracovat k takovým ,fialovým hnusům‘, jako jsou tolerance, spolehlivost, zodpovědnost, schopnost odpustit nebo ustoupit. Jde o to, abychom uměli najít kouzlo ve zdánlivě obyčejných obdobích, kdy se jakoby nic neděje. Ale kdy pochopíte, že právě ta klidná spokojenost má daleko větší hodnotu než to, když vám z každé buňky stříkaly endorfiny. Chce to ovšem tu práci. Potřebujete objevit tajemství vzájemné důvěrnosti: K vůni a doteku potřebujete přidat spolehlivost a schopnost věci udělat, nejenom o nich žvanit,“ upozorňuje Marek Herman.

Marek Herman: Trvám na tom, aby až do roku a půl byla u dítěte hlavně maminka

Většina lidí podle něj svůj vztah pustí dolů vodou a pak se diví, že už to není jako kdysi. „Máme dva základní pilíře: skutečný zájem a něhu. Říká se tomu, že muž hraje své ženě královnu. Žena nemůže vejít do místnosti a vykřikovat kolem sebe: ,Já jsem královna!‘ Ale tím, jak se muž k ženě chová, z ní tu královnu dělá. Pustí ji automaticky první do dveří. Pomáhá jí. Nachystá snídani. Řekne: ,Tobě to dneska ale sluší… Vidíte? To je vaše máma.‘ A děti to pochopí. A taky naopak, samozřejmě. Král se nehraje. Žena hraje krále svému muži.“

A proč vlastně ztrácíme během let vztahu, a pak hlavně s dětmi, tu schopnost umět se vzájemně užít a nedívat se na sebe jen jako na rodiče? Podle Ivy Kyselé je to právě náročnost rodičovské role, únava z práce, doba zaměřená na výkon, potřeba mít věci hned a nečekat, touha po něčem, co nemám. To je přesně to, co vztah vyčerpává. „Lidé moc chtějí být šťastni ve vztazích, ale nevědí, jak na to. Očekávání, že to bude bez práce, nás ke spokojenosti nedovede,“ upozorňuje psycholožka.

Nemusíte stihnout všechno. Trendem poslední doby je pomalé rodičovství

Já na tom dělám

Asi vás taky napadne, jestli existuje nějaká metoda, mentální trénink, prostě cokoli, co by pomohlo přenést chvíle pohody a partnerského souznění do exponovaného období, kdy jsou děti doma. Říct si, že si vystavíte pomyslnou stopku v momentě, kdy budete zase vyčítat a vypouštět „jedovaté sliny“, je snadno plánovatelné, ale v aktuální emoci těžko realizovatelné. Jestli chcete mít rady sepsané na papíře, máte je mít (viz box).

Jak pracovat na vztahu?

Vztah je tvořen maličkostmi a to lze zvládnout i s dětmi a téměř denně. Tím dáváte potomkům hodně důležitý model, protože i oni budou jednou partnery. Co tedy dělat?
 

  • zajímat se o sebe navzájem, sdílet
  • všímat si drobností a ocenit partnera/ku
  • během dne vyslat signál, že na druhého myslím
  • dělat nějakou společnou činnost
  • udělat si čas na sebe
  • večer vymyslet nějakou legraci
  • obdarovat drobností: myslím na tebe (koupit k jídlu, co má druhý rád, připravit snídani…)
  • poděkovat i za drobnosti – všímám si, to, co pro mě děláš, není samozřejmost

Zkuste si je doma vyvěsit na ledničku nebo si třeba vymyslete „nástěnku lásky“ a proberte všechny body s partnerem. Možná díky nim přijdete na to, co děláte špatně a co byste mohli dělat líp pro to, aby harmonie bez dětí vydržela i s dětmi.

Jaké jsou největší mýty o manželství?

„Ve vztahu jde vždycky o míru intimity a spolehlivosti. Takže bez dětí se partneři skutečně mohou dosytit, doplnit svoje zásobníky něhy a vzájemné pozornosti, to určitě ano. A pak z toho můžou zase zpětně čerpat, to jde. Zvláště v rodinách, kde si rodiče posadili dítě na trůn a žijí podle zásady, že na světě není nic důležitějšího než to, aby jejich malý zázrak byl šťastný. Sami sebe pak uměle zaměstnávají, hlavně aby tomu malému proboha svatého náhodou na chvilku něco nechybělo. Když pak dítě odjede třeba na prázdniny, objeví se obrovský časový prostor a rodiče toho mohou dobře využít. Mohou dosytit svoje vlastní potřeby. Naplní si svoje vnitřní zásobárny a po návratu dětí z nich mohou čerpat,“ radí Marek Herman.

Chvalte ho a nechte se ovlivnit! Jen tak dokážete zlepšit partnerský vztah!

Text vyšel v časopise Maminka. Pro web byl redakčně zkrácen.

 

Témata: Láska a vztahy, Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Výchova, Rodina a vy, Nezapomínejte na sebe, partner, Marek Herman, Souznění, Akademie, Rutina, Par, Dom, Táta, Matka, Vztah, Maminka, Spor, Iva Kyselá, Něha, Internet, Děti, Návrat dětí, Potomek, TAK