Když se dítě bojí: 2. část

Strach má mnoho podob - některé jsou jasné na první pohled. Jiné můžou pohledu dospělého člověka zůstat utajeny...

<<< První díl článku

Objevují se nové zdroje strachu, ale některé starší přetrvávají. I když se už možná jako předci neobáváme, že nám nebe spadne na hlavu, většina z nás se stále bojí hadů, i když máme mizivou šanci je potkat.“ Strach tedy sám o sobě není a priori špatný, nýbrž hraje svou úlohu při tom, jak se přizpůsobujeme okolí. Tím, že nás chrání před nebezpečím, se stává základem pocitu bezpečí. Právě vzhledem ke své užitečnosti se udržuje napříč evolucí. „Strach nám může zachránit život, je proto velmi cenný. Ale nesmí nás zaplavit.“

Formy strachu

Z výše uvedeného vyplývá, že strach je nedílnou součástí normálního vývoje všech zdravých dětí. Jinými slovy, všechny děti mají někdy z něčeho strach. Mezi všemi emocemi, které jsou součástí obecného procesu psychického zrání a vývoje dítěte, je strach jedním z jeho nejranějších pocitů - od prvních týdnů, kdy se projevuje postupně jako libost a nelibost, hněv, odmítání a vzrušení.

Mnohé strachy jsou instinktivní a přítomné od narození - třeba strach ze ztráty rovnováhy nebo z prudkých zvuků. K dalším „klasickým“ formám strachu patří strach z cizích osob, z brouků a pavouků, ze tmy, z psího štěkotu nebo z odloučení od matky. „Strach se mění rok co rok, někdy měsíc co měsíc,“ vysvětluje. „Některé formy strachu mizí, nové se objevují. Dítě zraje a brání se stále účinněji. V každém stadiu získává trochu nezávislosti. Většina těchto forem strachu je běžná, v každém věku trochu jiná a se zráním sama odezní. Nesmíme však nikdy zapomínat, že dětský strach, který je většinou normální a mají ho všechny děti, není o nic méně skutečný a bolestný. Dítě není malý dospělý, který by události, bolest a emoce prožíval v menším měřítku. Přesně naopak. Dítě si připadá malé a bezbranné. Nechápe, jaký má jeho děs původ a důvod, ví jen, že není schopné mu odolat. Svět je v jeho očích plný obrů, strašidel, divokých zvířat a nevýslovného nebezpečí.“

Strašidla, rozvod, šikana

Není nic divného na tom, když se batolata bojí strašidel, o kterých se dozvídají z pohádek. Pro malé děti tvoří pohádky do značné míry skutečný svět, protože ještě neumějí rozlišovat mezi fantazií a realitou. Postupně však pochopí, že strašidla neexistují doopravdy, ale „jen jako“ a přestanou se jich děsit. Osmileté dítě by už ale mělo mít tyto podoby strachů zvládnuté, a pokud přetrvávají v silné míře, znamená to, že je něco špatně.

Osmileté děti mají jiné strachy než batolata a předškolní děti. Například podstatně citlivěji vnímají napětí v rodině a objevuje se u nich strach z rozvodu rodičů, když není v rodině něco v pořádku. Vzhledem k tomu, kolik manželství se rozvádí, trápil alespoň někdy strach z rozvodu přes polovinu dětí. Spousta rodičů zná otázku: „Vy se s tatínkem taky rozvedete jako rodiče dětí ze školy?“ Pokud nic takového nemáte v plánu, nikdy dítě neodbývejte, ale vysvětlete mu, že jste si jen vysvětlovali názory, ale že se nemá čeho bát. Jestli je rozvod na spadnutí, je důležité, abyste dítě opakovaně ujišťovali, že ve vašem vztahu k němu se nic nemění a že oba rodiče ho mají rádi.

Děti mají někdy tendenci brát vinu za rozvod na sebe a je důležité, abyste v nich tyto pocity rozehnali. S rostoucím věkem také přichází strach z toho, že dítě nezapadne mezi vrstevníky a nebude jimi přijímáno takové, jaké je. Objevuje se spousta komplexů, děti se často bojí posměchu vrstevníků, uštěpačných poznámek i šikany. Psycholožka Jane Goldman v knize „Jak přežít doma, ve škole a mezi kamarády“ ke strachu z šikany píše: „Šikana je jednou z nejohavnějších věcí, které vás ve škole můžou potkat. Fyzická bolest, když vás někdo zbije, pocit ponížení, když se vám vysmívá, a strach, co vám provede příště, jsou samy o sobě dost hrozné, ale to není ještě všechno. Děti, které jsou obětí šikany, mívají taky často pocit, že jsou samy něčím divné, že s nimi není něco v pořádku. Dítě se tak ocitá v opravdu nezáviděníhodné situaci, která se řeší o to hůř, čím déle se táhne.“

Běžné dětské rozmíšky si děti obvykle vyřeší, ale šikana není žádná běžná rozmíška a řešit ji musíte vy. Pokud dítě nechce chodit s kamarády ven, vymýšlí si výmluvy, aby nemuselo do školy, vrací se často domů umazané nebo s natrženým oblečením, zbystřete. Všechno totiž poukazuje na to, že má z něčeho strach. Spousta školních dětí má dále strach ze školních neúspěchů - především děti přehnaně ambiciózních rodičů. Prioritou rodičů by nikdy neměl být školní úspěch, ale spokojené a vyrovnané dítě.

Na zubařském křesle

Mezi velmi časté a velmi rozšířené strachy patří podle psychologů strach z lékaře a především pak ze zubaře. Psycholog Jan Vymětal v knize „Úzkost a strach u dětí“ uvádí, že obava z lékaře a zvláště stomatologa patří mezi vůbec nejzřetelnější strachy dětského věku. „Děti se bojí nejen bílého pláště, ale i injekce, že to bude bolet čili procesuální bolesti, že maminka odejde atd. Budiž řečeno, že obavy z lékaře a ošetření jsou svým způsobem něčím přirozeným, pokud se samozřejmě nejedná o extrém, kdy je pro dítě návštěva u lékaře silným stresem.“

A jak to udělat, abychom dítě nevystavovali přílišnému stresu a strach z lékařského ošetření zmírnili? Jan Vymětal radí dva následující kroky: „Dítěti uklidňujícím a zásadně pravdivým způsobem vysvětlíme důvod návštěvy lékaře a předpokládaný způsob průběhu kontaktu s lékařem. Dítě zná zpravidla svou paní doktorku a můžeme se tak opřít o jeho předchozí zkušenost. Vysvětlení podáme s přihlédnutím k jeho věku - u předškoláků lze sdělovat formou pohádkového příběhu a pozitivního působení na jejich obrazotvornost a pocity - ,paní doktorka je hodná‘, dítě je ,už velké‘, ke slovu může přijít i ,doktor zvířátek‘, přislíbíme drobný dárek, protože vidina odměny dítě obvykle příznivě nalaďuje.

U školáků počítáme s jejich rozumovou stránkou a vývojovou úrovní, zajímáme se o jejich obavy, případnou předchozí negativní zkušenost s nimi probereme a přineseme jim reálné uklidnění, obavy rozptylujeme ,po pravdě‘, lze mírně apelovat na jejich odvahu a pochopitelně i zde působí příznivě příslib drobného dárku. V přípravě dítěte nesmíme jejich eventuální obavy zlehčovat, zesměšňovat a celou situaci výrazněji bagatelizovat, stejně tak si musíme dát pozor, abychom vlastní obavy a úzkosti na dítě nepřenášeli, jako tomu bývá u úzkostnějších rodičů, kteří by za své děti i ,dýchali‘.

Největším ,antifobikem‘ je pro dítě přítomnost rodiče v ordinaci, což by u dětí do sedmi až osmi let mělo být naprostou samozřejmostí.“ Druhým krokem v odstraňování strachu by pak vždy měla být pochvala a odměna za statečnost. Spíš než „tak vidíš, nebylo to tak hrozné“ řekněte „tak vidíš, jak jsi to pěkně zvládnul, jsem na tebe pyšná“.

Stopy v dospělosti

Jak jsme uvedli, některé formy strachu zmizí úplně, jiné, jako je například strach z pavouků, z nových situací, ze tmy nebo úzkost z odloučení, pouze zvolní, ale provázejí dítě dál a někdy v mnohých z nás zanechají stopy do dospělosti. Ani to nemusí být špatně. Děti by se neměly bát usínat samy v pokoji, kde je tma, když jsou za dveřmi rodiče, ale měly by vědět, že venku není radno toulat se ve tmě, protože jim hrozí nebezpečí. Neměly by se bát smočit nohu ve vodě, ale měly by vědět, že voda může být velmi nebezpečná.

Neměly by se bát lidí v běžných situacích, ale měly by vědět, že ne všichni na světě jsou hodní a že nesmí nasedat k cizím lidem do aut, brát si od nich věci a podobně. Ani v těchto případech by však rodiče neměli v dětech budovat panickou hrůzu, ale měli by spíše vysvětlovat, aby si děti uvědomovaly nebezpečí, avšak zároveň aby se v nich strach neměnil v úzkost.

Každý strach, i ten nejběžnější, se může stát nezvladatelnou úzkostí, pokud s ním dítě zůstane samo nebo pokud ho rodiče špatně usměrní. Pojem úzkost přinesl do psychologie poprvé Sigmund Freud v roce 1894. Úzkost tehdy popsal jako výsledek potlačených tělesných impulzů, později termín rozšířil na úzkost objektivní, která může přijít z vnějšího světa, a neurotickou, jejíž příčinou jsou právě potlačené tělesné impulzy.
V současné době se úzkost nejčastěji definuje jako strach bez konkrétního předmětu, čímž se liší od strachu, který konkrétní příčiny má.

Hranice mezi úzkostí a strachem však není zcela zřetelná. Úzkost může mít mnoho podob a má také své příčiny, přestože ty nemusejí být na první pohled zřejmé. K rozlišení mezi strachem a úzkostí a k lepšímu pochopení těchto stavů se někdy používá časová dimenze. Strach je záležitost epizodická a úzkost chronická, tedy opakovaná a má pro psychiku dítěte i dospělého závažnější důsledky, jestliže se opakuje často a po dlouhou dobu. Úzkostné děti nejsou šťastné děti. Pomozte jim zvládat strach tak, aby se v úzkost neproměnil.

SLEVÍN.CZ - Každý den nové slevy na jednom místě!

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Jako asistentky, sociální pracovnice nebo recepční se uplatníte kvalitně. Díky Jupiteru máte totiž smysl pro zdvořilé chování a…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci