Maminka.czSlavní rodiče

Klára Doležalová: Jen šťastná matka může mít šťastné děti!

Klára Kotábová 15.  3.  2014
Klára Doležalová působí jako velmi křehká žena, ale přitom má velmi silnou osobnost. Je úspěšná ve své práci, ale stíhá přitom i svou rodinu. Jak se dají náročné profese - herečka a moderátorka - skloubit s rodinným životem?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

V krvi jejích dcer se mísí česká krev (po mamince) s chorvatskou (po tatínkovi). Která strana zvítězila? A jak Klára Doležalová své dvě dcery vychovává?

Jak se máte?

Teď docela dobře, ale trošku uhoněně. Začal nám zase běžný režim po zimních prázdninách (rozhovor jsme dělaly v lednu – pozn. red.) a já doháním všechno, co jsem během těch dní volna neudělala.

Co přesně Klára Doležalová nestihla během prázdnin?

Dávno vím, že všechno jde zvládnout, jen musíte mít přesný „letový plán“. Když mi zavolá kamarádka, ať s ní jdu na kafe, musím otevřít diář a naplánuji si s ní schůzku za čtrnáct dní. Bizarní, že? Jinak před sebou všechny povinnosti, které úplně nehoří, sunu na později a jednou je zkrátka musím splnit. Taky v tom běhu přemýšlím o prioritách. Moje máma mi vždycky říká: Potřebuješ hodit prádlo do pračky, zaplatit fakturu, zavolat do banky, vypnout jídlo na sporáku a do toho přijde dítě, že se právě chce pomazlit? Všeho nech a mazli se. A o tom to je. Prioritou jsou vždycky děti. Momentálně jsou to Natálčiny blížící se přijímačky na gymnázium.

V práci na Primě běží naštěstí všechno v pohodě, vedle ní mám ale spoustu povinností, které se k ní vážou – natáčení identů (předělové znělky během vysílání), rozhovory do časopisů, focení, moderování různých akcí (teď třeba mám pár reprezentačních plesů na Žofíně) a práce pro charitu. Máme také s manželem nějaké soukromé projekty… Mám toho celkem obstojně, ale pořád mne to těší.

Vy se zabýváte i charitou?

Už pár let jsem patronkou programu Pět P sdružení Hestia. Pomáháme dětem z otřesných sociálních poměrů, které se ne vlastní vinou ocitly v těžkých životních situacích. Jsou to velmi smutné příběhy, ale se světlem na konci tunelu. To je můj motor.

A co vaše holčičky, nezlobí?

Myslím, že jsou v tomto směru úplně normální. Takže občas zlobí, což je v pořádku. (smích) Starší Natálka už jde pomalu do puberty, což mne nepřestává udivovat. Také máte pocit, že za nás to bylo všechno později? No a ta mladší je neuvěřitelně temperamentní. Nezapře jižanský původ. Je veselá a upovídaná.

A křičíte občas na své děti?

No jistě, když mne vytočí. (smích)

Nevypadáte na to…

V zásadě jsem velmi mírumilovný člověk. Nesnáším křik, bouchání dveřmi a jakékoli konflikty. Ovšem říkat něco po stopadesátéprvní a stále toho jaksi nedocilovat prostě naštve i úplného míliuse, že. Nejvíc se vztekám kvůli nepořádku a zapomenutým úkolům. Také musíte prohlížet svým školákům tašku? To je někdy až neuvěřitelné, co v ní ty děti nosí, a pak se diví, jak je těžká. Nejvýstižněji a nejvtipněji to pojmenovává ředitel naší základní školy. Napíše nám třeba mail: Milí rodiče, posílám vám po dětech důležitý dokument. Naleznete ho jejich v taškách, někde mezi rozpatlanou shnilou svačinou a cvičkami.

Jste přísná máma?

Nijak to nepřeháním, jen se snažím dodržovat řád a být důsledná. Mám trochu ztíženou situaci tím, že můj muž je nesmírně liberální, a já to musím vyvažovat. Jistě, podpoří mě, ale jsem to vždycky já, kdo nějaký ten systém musí nastolit.

Máte tedy s manželem shodný názor na výchovu vašich dcer?

Jsou pochopitelně i věci, ve kterých se neshodneme, a tam potom nastupuje kompromis. Musím ale uznat, že mne manžel většinou zcela podpoří. On je zkrátka typický tatínek, zamilovaný do svých princezen a schopný splnit jim jakékoli přání. Rád třeba holkám nakupuje dárky i mimo narozeniny a svátky, čímž je z mého úhlu pohledu rozmazluje. Na druhou stranu u nich má autoritu, a když už i on zvedne hlas, je „vymalováno“.

Faktem je, že děti na Balkáně mají trochu volnější režim, ale nemám pocit, že by to na naše holky mělo nějaký negativní dopad. Definitivně jsou ale jižní geny mého muže dominantní, takže holky jsou celé po něm. Například to vede k tomu, že některé moje „výchovné metody“ na ně až tak nefungují. Pak prostě pochopím, že se vlastně snažím uplatňovat na svého „zmenšeného muže“ – tedy dcery – český styl výchovy, a to zkrátka nikam nevede. (smích) K mému údivu pak jeho rozmazlovací metoda dokáže víc než můj středoevropský řád. (smích)

Je hezké, že se nesnažíte manžela převychovat k obrazu svému. Ale hodně žen se o to snaží, mnohdy i celý život...

To by bylo přece úplně zbytečné! Pak žijí v iluzích. Holky, to je ztráta času!

Trávíte s manželovou rodinou hodně času?

Moc ne. Když mají holky prázdniny, tak se snažíme jezdit na čerstvý vzduch, na hory, k moři a Bělehrad je velké město plné aut a smogu. Zajímavé je ovšem jeho specifikum – takzvaná „košava“. Je to silný vítr, který prohvízdne bělehradskými ulicemi a během chvilky ve městě vymění vzduch. Takový dobrý čistič smogu. Jinak bělehradskou babičku a dědu vídáme teď tak asi dvakrát za rok. Často to řešíme Skypem.

Po čem se vám stýská, když jste tam, a co vám naopak z Balkánu chybí tady?

Hned po Praze se dá říct, že nejvíce času trávíme v Chorvatsku. A co tam postrádám? Třeba to, jak se u nás celkem můžeme spolehnout na nejrůznější instituce a úřady. Lidé sice nadávají, ale přála bych vám zkusit něco zařizovat na Balkáně. To, na co si v Praze vyčlením hodinu a půl, zvládnu dole za dva tři dny a ještě potřebuji fůru místních pomocníků.

A co bych si od nich naopak půjčila domů? Kromě neustále přítomného slunce tu občas postrádám srdečnost a vřelost tamních lidí, jejich veselost, každodenní přátelení se, kvalitní a čerstvé potraviny od místních farmářů… a modrou barvu. To je zvláštní úkaz. Ještě než jsem nastoupila na Primu, trávila jsem v Chorvatsku s dětmi celé léto. A když jsem po té době přijela do Prahy, první, co mi vytanulo na mysli, že postrádám modrou barvu. Modrá, to je klid v duši, smíření, rovnováha… A Praha byla šedivá – nebe, budovy i nálada Pražanů… To mi tady chybí.

Cítíte se být spíš herečkou, nebo více moderátorkou?

Už dávno výhradně moderátorkou. Sice jsem vystudovala herectví a určitou dobu jsem i měla angažmá v divadlech, pak ale převážila ta práce moderátorská. Nijak jsem to vlastně ani nevyhledávala, přišlo to ke mně tak nějak samo. (smích)

K vaší práci: Jak se vám třeba uvádí zpráva o tom, že někdo unesl dítě?

Hrozně. Neubráním se tomu, aby se mne to nedotklo. Jako každá máma tyhle věci prožívám, a abych byla schopná zachovat profesionální nadhled, nesmím se moc na takové reportáže před svým výstupem ve studiu dívat. Nejsem malá holka, vím, co se v každém okamžiku na světě děje, ale trápí mne ta bezmoc, že s tím nic nenadělám. S Karlem se občas neubráníme nějaké té poznámce, samozřejmě mimo kamery. Ubližování dětem považuji za největší zvrhlost, srabáctví a ubohost, a být zákonodárcem, zavedla bych pro tyto pachatele ty nejtvrdší tresty.

Ale vy máte zprávy děleny tak, že vy uvádíte politiku, zahraniční novinky apod. a pak v dalším bloku se vysílají Krimi zprávy.

To ano, naštěstí. Pokud jde ale o velký případ, odvysílá se i v hlavních Zprávách. Často s informací, že podrobnosti uvidíte právě v Krimi zprávách. Kolegy z Krimi také často v newsroomu slyším, jak podobné události komentují. Občas jim není lehko.

A když už se bavíme o práci, nabízí se otázka, jak zvládáte rodinu i kariéru?

Všechno jde. Vlastně na to nejsem sama. Ten recept je jednoduchý, musíte zkrátka zapojit rodinu. Nemá smysl si myslet, že sama zvládnete všechno. Že budete nejlepší manželka, máma, kamarádka a ještě uděláte kariéru v práci. Řekla bych, že jsou dvě slova, kterými lze vysvětlit úspěšné vybalancování rodiny a kariéry. Organizace a kompromis. Že už vám týden jde prádlo z koše tzv. „naproti“? No a co? Děti projevily touhu jít do kina, tak se jde.

Manžel pomáhá?

Rozhodně a jsem mu za to vděčná. Taky mi pomáhá moje mamka. Hlídá holky odpoledne, v době, kdy už musím odejít do práce a manžel ještě není z práce doma. Já většinou odcházím v době, kdy děti přicházejí ze škol a kroužků, takže stihnu připomenout Natálce, aby udělala úkoly, a večer je pak kontroluji. Ale tak to také není každý den. Střídáme se ve Zprávách ještě s jednou moderátorskou dvojicí, takže tam nejsem stále, půlku měsíce patřím jen rodině. V zásadě jde moje práce skloubit s dětmi docela dobře. Zase musím zmínit, že je to hodně o prioritách. Mnoho nabídek na moderování akcí i odmítám, vybírám si jen některé. Holky mne potřebují a jsou pro mne tím nejdůležitějším na světě.

Takže je vaše práce lepší než sedět na úřadě od devíti do pěti?

To si netroufám tvrdit, nedá se to moc srovnávat. Některým ženám by třeba mohl vadit fakt, že odcházejí do práce v době, kdy jiní z ní přicházejí… Také by třeba nechtěly mít to neustálé vypětí, maximální koncentraci, stres z živých přenosů… Nevím, nemohu to hodnotit. Mně to takhle vyhovuje, mám tu práci moc ráda a naplňuje jednu část mého já.

Co nejčastěji vaříte?

V naší rodině je to se stravováním trochu složité. Manžel přes týden absolvuje mnoho pracovních obědů, takže večer už chce jen něco lehkého. Natálka je zase hodně vybíravá, nemá ráda maso a chutná jí jen máloco. Jen mladší Mia jí úplně všechno. Navíc jsme s manželem na částečné bezlepkové dietě, takže vymyslet a uvařit jídlo, kterým se zavděčím všem, je skoro nemožné. Čas od času udělám řízečky z vepřové panenky, houbové rizoto nebo rajčatovou polévku. Večeře jsou ale u nás převážně o vajíčkách na milion způsobů, těstovinách nebo palačinkách. S manželem také milujeme zeleninové saláty. Jen o víkendech se občas pouštím do složitějších věcí nebo vyrazíme na nějaký dobrý brunch, nejlépe s dětským programem.

Kdy vám dcera oznámila, že nejí maso?

Ona mi to neoznámila, jen se s tím nad talířem pere hodinu a okrajuje různé „slizké a tlusté okraje“. Tváří se u toho tak šíleně, že okamžitě ztratíte nejen chuť k jídlu, ale i chuť cokoli vařit. Myslím si, že děti se zkrátka dělí na masové a těstové. Mladší Mia je vysloveně masová, Natálka je těstová. Já byla taky dlouho těstová a maso jsem si dávala jen občas a z povinnosti. Jenže hned po prvním těhotenství se mi změnily chutě a dnes se rozplývám nad hovězími steaky i roštěnkou. Bezmasý jídelníček si neumím představit.

Také jsem byla vegetariánka, ale když jsem potkala manžela, pochopila jsem, že buď budu vegetariánka, nebo s ním…

Chápu. Taky jsem se postupem času manželovi v jídle hodně přizpůsobila. Milovala jsem například zeleninová jídla jako smažený lilek v těstíčku s kaší nebo dušené kapustičky na olivovém oleji a česneku… Jenže můj muž se v Srbsku v dětství zeleninou přejídal, a tak o ni už tolik nestojí. Větší radost mu udělá hrnec srbské fazolové polévky s uzenými žebry. Natálka zase miluje sýry a jogurty.

Alespoň něco zdravého. (smích) U nás doma to prostě není ani tak o vaření jako o nákupu a přípravě jídel, která mají nějakou výživovou hodnotu. Třeba vím, že obě holky jedí červenou papriku a mrkev, tak je nakrájím na talíře a nechám je zobat.
S manželem si je pak třeba namáčíme do bílého jogurtu smíchaného s trochou balkánského sýra a česneku.

Jako malá jste se věnovala baletu. Baví dnes i vaše dcery?

Natálka chodila na balet, když byla mladší, ale moc ji to nebavilo. Teď chodí na hip hop a to ji baví hodně. Mia nám zatím předvádí spíš medvědí tanečky, ale uvidíme, je ještě malá. Když nic jiného, naučí se aspoň nevytáčet špičky dovnitř a nehrbit se.

Máte nějaké rodinné rituály?

Určitě jich máme spoustu, jen si to člověk v tom denním tempu moc neuvědomuje. Mia třeba musí mít ráno své kakao ve speciálním hrníčku, jinak protestuje. Holky se taky rozhodly spát spolu, což je velká úleva, neboť odpadl každonoční Miin rituál přicházet k nám ve tři ráno do postele. Natálka také občas Mie večer čte, do postele si berou oblíbené plyšáky apod.

Co byste svým dětem nikdy neodpustila?

Neexistuje nic, o čem bych řekla, že bych svým dětem nikdy neodpustila. A víte proč? Protože se vyvíjejí. A když k něčemu přistupují špatně, je na mně, abych to změnila. Je fakt, že když mě Natálka něčím naštve, tak jí vynadám, ale potom si s ní sednu a vše jí vysvětlím. Věřím, že to pochopí a příště už nic podobného neudělá. Snažím se vést obě holky k tomu, aby věděly, jak důležitá je rodina, jak důležité jsou jedna pro druhou a že se celý život budou potřebovat. Ale to všechno je teď na mně. Musím je k takovému přesvědčení soustavně vést, a když to přece jen nezvládnou, můžu to pak vyčítat hlavně sama sobě.

To je hezké.

A taky je to velká odpovědnost. Existuje něco těžšího než být rodičem?

A mohou vás vaše holčičky vůbec ještě někdy něčím překvapit?

Jéje, pořád! Jsem úplně naměkko z jejich něžného vztahu. Samozřejmě že se občas zhádají a někdy i trochu poperou. Ale za chvilku už o tom nevědí a mazlí se spolu. Je to kouzelné. Já byla jedináček a přesně po tomhle vztahu jsem vždycky toužila. Překvapují mne i svým pokrokem, jak se něco naučí, něco najednou ovládají nebo si pamatují něco z dávné minulosti, což u malých dětí zkrátka nečekáte.

Čím by vaše dcery chtěly být, až vyrostou? Mají už jasno?

Malá Mia mi sdělila, že bude zubařkou a bude se celé rodině starat o zuby. Na to jí Natálka odpověděla, že ona k ní tedy zcela určitě chodit nebude. Pak navrhla, že bude moderátorka, a že tedy bude chodit do práce se mnou. To jsem jí nadšeně odsouhlasila a ona řekla: Tak už jdeme, maminko? Natálka zase tak jasno nemá. Nejradši by byla někde u koní. Pro mne je důležité, aby měly vzdělání. Jinak ať dělají cokoli, co je bude především bavit a uživí je.

Začínala jste jako moderátorka pořadu O poklad Anežky České – pamatujete si ještě něco z dějepisu?

Na gymplu jsme se v době totality učili historii jako papouškové, kteří se jen učí zpaměti fakta. Je pravda, že Anežka byla velmi atraktivní způsob, jak ta historická fakta ukázat v obraze. Když se je dozvídáte v krásných starých kamenných zdech a kolem vás hrají kostýmovaní herci historické postavy, je to velmi zábavné. Něco si ještě z Anežky pamatuji, ale spíš mne napadají jen ty bizarní věci, které se vázaly k nějakému místu – jako například… Ale ne, to asi není vhodné pro váš časopis. (smích)

Ale určitě ano. Když už jste to tak pěkně nakousla…

Pamatuju si, že jsme se procházeli v brněnských kasematech a tam se k tomu váže pověst, kdy jedna vězeňkyně se svým spolutrestancem otěhotněla skrz mříže. On prý roznášel jídlo. Chápete to? To mě zaujalo a budu si to pamatovat asi celý život. (smích)

Občas obdivuju známé lidi, kteří musejí při změně barvy vlasů či střihu snést komentáře na internetu a v novinách. Všímáte si jich ještě?

Jedna má kolegyně nedávno v rozhovoru řekla: Nechápu, jakým právem vám někdo kritizuje oblečení, které máte na sobě. Je to přece jen a jen vaše věc! Já se dnes už dokážu na spoustu těchto drbů podívat s nadhledem. Vím, že určité články budou vycházet, dokud budu na obrazovce. Jen mne občas překvapí, jakou hroší kůži mají někteří autoři těchto článků. Oni přece vědí, že lžou a že danému člověku i jeho rodině ublíží. A je jim to jedno! Musí to být v zásadě asi nešťastní a nespokojení lidé. Je mi jich občas i líto, protože vím, že každá vydaná negativní energie se ke svému autorovi vrací. Vysvětlujte to pak blízkým lidem. Bulvární novináři se brání, že píšou to, co lidé chtějí číst. Nevěřím ale, že jsou Češi tak škodolibí.

Plánujete už s rodinou letní prázdniny?

My na léto neplánujeme. V létě děti stěhuju do Chorvatska, máme tam druhý domov.

Takže na chalupu u moře…

Tak nějak. (smích) Máme tam povinnosti okolo olivového háje, který jsme koupili. Je to hodně starostí, ale je to nádhera.

Považujete se za celebritu?

Občas se mě někdo zeptá, co dělám, a když řeknu, že moderátorku v televizi, začne se mi ten dotyčný hned omlouvat, že mě nepoznal. Já mu ale říkám, ať se neomlouvá. Já přece tu práci nedělám proto, aby mne lidé poznávali. Celý život ke své profesi přistupuji tak, že mne nesmírně baví, naplňuje a dodává mi potřebný adrenalin. Sama sebe za celebritu nepovažuju. Jsem Klára, a když se podívám do zrcadla, vidím Kláru, ne celebritu.

Takže není váš sen být VIP…

Ne, sen to není. Když mě ale někdo pozná, samozřejmě pak mám radost, protože je to zpětná vazba. Lidé nás opravdu sledují.

Můžete porovnat dětství vaše a vašich dcer? V čem se lišilo a v čem bylo stejné?

Vyrůstala jsem v komunismu a tím je řečeno asi vše. Totální nesvoboda, arogantní prodavačky, nic nebylo k dostání. Měla jsem štěstí jedině v tom, že tatínek jakožto umělec (sólista opery ND) jezdil po světě, takže občas dovezl prací prášek, pastu na zuby, šampon a další věci, jež nám občas zkvalitňovaly ten šedý svět. Cestovali jsme jen minimálně, když jsme dostali tzv. příslib a výjezdní doložku do Jugoslávie. V Natálčině věku jsme se začali učit ve škole rusky, zatímco ona se už teď domluví dvěma cizími jazyky…

I přístup k výchově byl jiný. Já byla jedináček, to moje dětství hodně ovlivnilo. Na druhou stranu jsem vyrůstala na divadelních jevištích a v koncertních sálech, kam mne rodiče-muzikanti brali stále s sebou. Mělo to své kouzlo a měli jsme se rádi, to jediné máme společné a cítí to ve svém dětství i moje děti.

Jsou holčičky podobné spíš vám?

Manželův balkánský gen porazil ten můj na celé čáře. Manžel má syna z prvního manželství a ten je podobný mým dcerám, protože všechny manželovy děti jsou po něm. A když jsem to svému vyvdanému synovi říkala, opravil mě s tím, že se mýlím. Že oni všichni nejsou po tátovi, ale po babičce, manželově mamince. A je to tak, tchyně má opravdu ten nosný gen.

Máte zážitky s dcerami, které si budete pamatovat do konce života?

To nepochybně mám. Nikdy nezapomenu na pocity v porodnici, holky se totiž obě narodily předčasně. Každý jejich drobný krůček vpřed mne naplňoval obrovskou radostí. První kroky také nezapomenu. Zoubky, ale i nemoci, Natálčin výraz, když poprvé uviděla svou sestřičku, vtipné hlášky, první den na lyžích, první tempa bez kruhu, naše daleké cesty s miminkem v letadle…

Co byste popřála všem maminkám?

Ať zkusí brát vše s humorem a nadhledem, řídí se jen svými pocity a láskou a ať také trochu myslí na sebe. Jen šťastná máma přece může mít šťastné děti!

(Rozhovor vyšel v časopise Maminka 3/2014)

Témata: Děti, Slavní rodiče, Časopis Maminka, Matka, Chorvatsko, Dějepis, Silný vítr, Palačinka, Máť, Rusky, Jugoslávie, Přijímačky, Zpětná vazba, Smog, Přísná máma, Prací prášek, Běžný režim, Šťastná máma, Lilek, Muž, Žofín, Dětský program, Těžký život, Velká úleva, Pachatel

Video