[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V první řadě je potřeba zmínit, že je naprosto přirozené a normální, když občas vypadnete z role za každou cenu vyrovnané, všeobjímající, tolerantní, chápající, vstřícné a milé maminky, která se rozčílí, zvedne hlas, bouchne do stolu nebo zakáže televizi.
Chcete křičet? Křičte! Máte zlost? Dejte jí průchod! A netrapte se kvůli tomu výčitkami svědomí. Rozčílit se nebo pořádně zařvat rozhodně neznamená, že jste mizerná máma. „Právě naopak. V mnoha situacích jsou vztek a naštvání vůči vlastnímu dítěti nejen normální, ale i zdravé. Dobrá výchova je totiž výchova autentická, tedy s autentickými emocemi. Dát dítěti najevo svůj vztek proto není rodičovské selhání ani výchovná prohra. Je to opravdovost,“ říká speciální pedagožka Mgr. Ivana Procházková. Vyjadřujte tedy své emoce bez masek a přetvářky. Pojmenujte je a srozumitelně okomentujte.
Buďte spontánní, lehce šílené nápady jsou povoleny! Prší? Nesledujte déšť jen za oknem, zkuste pro jednou zavelet: „Pláštěnky na sebe, holínky na nohy a jdeme ven.“ Taková procházka v lijáku vykouzlí na tvářích spolehlivé dolíčky a v očích jiskřičky. Skákání do kaluží, tanec s deštníkem, kapičky rozpláclé na čele, to bude smíchu! Vraťte se ve vzpomínkách do vlastního dětství a berte své ratolesti jako vzácnou příležitost zažít a vyzkoušet věci, po kterých se vám stýská nebo jste je sami jako malí zkrátka „nestihli“. Stavte bunkry z dek, kam se schováte celá rodina, snídejte všichni spolu v jedné posteli, vztyčte na zahradě indiánský totem, vybudujte chaloupku ve větvích staré třešně, uspořádejte doma diskotéku nebo dinosauří bitvu, vyhlaste soutěž o nejlépe vyčištěné boty, zkrátka se nechte unést…
Říkejte svým dětem (klidně i partnerovi) zdrobnělinami a přezdívkami. Dodáte jim pocit jedinečnosti a výjimečnosti a také pochopení, že pro vás znamenají opravdu hodně a jsou prostě úžasné. Počítejte ale zároveň s tím, že jednoho dne s tím budete muset přestat. Kdy? Až ratolesti odrostou a samotné vám dají (většinou dost jasně) najevo, že už se pomalu loučí se svou „dětskou“ podobou. Pak ocení, když je začnete nazývat dospěláckým jménem a na „mazlivé“ přezdívky a něžné zkomoleniny jmen raději zapomenete. Odhadnout ten správný okamžik ale není vždy snadné.
Zní vám to divně? Přeci je samozřejmé, že si přejete, aby bylo vaše dítě spokojené a mělo rádo samo sebe. Možná si ale občas ani neuvědomujete, že děláte a říkáte věci, které mohou zraňovat sebevědomí, urážet nebo zesměšňovat. Zdravá sebedůvěra se musí budovat a opatrně podporovat. „Jakou informaci například posíláme dítěti, pokud se samo obleče a nadšeně nám to přijde ukázat? Má však oranžové kalhoty, křiklavé triko a ponožku každou jinou. Naše možná reakce? „Jdi se převléct, vypadáš jako kašpar.“ Informace, jakou dítě dostává, může být něco takového: Nejsem dost dobrý na to, abych se sám oblékl způsobem, který by se mámě líbil. Nedokážu se ani vhodně obléct. Jaký odraz to má na sebehodnocení?“ vysvětlují Ivana Procházková, Jitka Ševčíková a Michaela Tilton ve své knize „S láskou i rozumem“ (CPress, 2015).
Tak často, jak jen to bude možné, uvidíte, jak zázračnou moc získáte. Všichni víme, jak kouzelně na děti působí slovíčko „ne“. Občas se nestačíme divit. Co se jim asi odehrává v hlavičce? Možná něco ve smyslu: „Jasně, rozumím, že si nepřejete, abych to dělal. Jenže co se stane, když neposlechnu? Mám chuť to otestovat. Co uděláte? Potrestáte mě? Nebo to nakonec projde, jako vždycky?“ Pro dítě není lehké vyznat se ve významech našich slov. Slovíčko „ano“ ale chápe jako potvrzení, že je všechno v pořádku, že dělá správnou věc, že má vaši podporu. Zkuste proto formulovat vaše přání, pokyny a očekávání trochu jinak. Neříkejte „nesmíš“ nebo „nedělej to,“ ale přeformulujte slova na: „zkus to jinak“ či „udělej to raději takhle.“ To je právě to „ano“, které děti chtějí a potřebují slyšet. „Ne“ říkejte skutečně jen v případě, kdy je to nezbytně nutné. Zbytečně totiž brzdí a limituje, zatímco „ano“ otevírá nové výzvy a ukazuje možnosti.
Umíte se bez okolků omluvit a uznat chybu, když se dopustíte omylu? Po ratolestech chceme omluvu velmi často, ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak často ji slyší od vás? V některých případech dokonce téměř nikdy. Pokud přeženete svou reakci nebo špatně vyhodnotíte situaci a rozhodnete se špatně, říct „promiň“ je zcela na místě. Nenechte děti, aby se cítily ukřivděně, odstrčeně nebo nepochopené, že byly potrestány nespravedlivě nebo že jim nedůvěřujete. Mají na omluvu právo, navíc se s ní díky tomu učí „pracovat,“ což se jinak než v reálném životě nenaučí. Ratolesti vám každý den nastavují zrcadlo vašeho přístupu k nim. Tím, že se do tohoto zrcadla díváte, se vzájemně obohacujete a inspirujete k tomu, jak být lepší a méně chybovat.