Kluci nejsou rozmazlení. Jsem celkem přísná máma, říká Lucie Vondráčková

Když jsme před pár měsíci plánovali focení a rozhovor s Luckou, ani ve snu nás nenapadlo, jaký mediální humbuk se o pár týdnů později kolem ní a jejího manžela spustí. Všechny jsme mámy, proto si umíme představit, jak nelehké období teď prožívá... (Rozhovor vyšel v říjnovém vydání časopisu Maminka)

Povězte, kde se cítíte víc doma. Tady, nebo v Kanadě? 

Českou republiku mám spojenou s milionem vzpomínek. S natáčením všech možných filmů a pohádek v různých částech země, se všemi školami, na které jsem chodila, s divadlem, s dětmi…

Těch momentů je moc a každý se odehrával jinde a zanechal tam pro mě stopu. A mám tu hodně přátel a kamarádů. Ovšem teď, když už jsem v Kanadě začala i pracovat, se podobné vzpomínkové stopy utvářejí i tam. A kluci mají spoustu kamarádů a vzpomínek právě v Montrealu.

Musela jste si na Kanadu hodně dlouho zvykat? 

Ne. Bylo mi tam od začátku hezky. Teda hned první zimu jsem chytla naprosto brutální kanadskou chřipku, při které si chcete vyrvat ohryzek z těla, jak šíleně vás bolí, ale po takovém prvním zimním křtu ohněm už to bylo fajn. 

Maty s Adym se v Kanadě narodili. Jak vzpomínáte na tamější péči v porodnici a jak vůbec obecně nahlížíte na zdravotnictví ve srovnání s tím naším? 

Tady jsem nikdy nerodila, tak nemůžu porovnávat. Ale z toho, co slýchám, to je skvělé tam i tady. Můj pan doktor zrovna oba mé porody prošvihl, ale stejně o mě bylo hezky postaráno. Říkal mi pak, že to snad vyjde do třetice. (smích) 

Když se podíváme ještě dál do minulosti, jak vzpomínáte na svá těhotenství? Pociťovala jste nějaké rozdíly? 

Diametrální! U Matyho mi bylo fajn. A bříško nebylo skoro vidět. U Adama jsem strávila první tři měsíce u záchodové mísy a na konci těhotenství jsem měla břicho, jako bych čekala dvojčata. 

Kolik jste přibrala? 

U Matyho asi jedenáct kilo a u Adama taky. Nechápu to, protože během druhého čekání na miminko jsem se v noci ládovala chlebem namazaným čokoládou! Snědla jsem třeba osm krajíců za patnáct minut! A vůbec jsem nepřibírala… Pak se mi narodilo miminko celé vyrobené z čokolády. (smích) Od porodu chleba ani čokoládu nejím. Mám, myslím, vybráno do konce života! 

A jak jste se dostávala zpátky do formy? 

První těhotenství jsem hodně chodila na běhacím pásu a při druhém zase plavala, takže jsem v tom pak co nejdřív pokračovala. Chůze je pro tělo velký zázrak. Ujdu denně minimálně třicet kilometrů a vedu k chůzi i kluky. Nechci, aby byli zhýčkaní autem. Metro, tramvaj, autobus… Ať si zvykaj. 

Po vzoru maminky to jde určitě snadno. A jak kluci vlastně zvládali přechod z češtiny na angličtinu? 

Nasávali oba jazyky hned a najednou. Tam, kde žijeme, vládne francouzština a angličtina, a to je pro mě jazykový ráj na zemi. A úžasná jazyková příležitost pro všechny děti. 

A v jakém jazyce si čtete pohádky a pouštíte filmy? 

Kluci mají rádi S čerty nejsou žerty a Pány kluky. A když pouštíme disneyovky, tak ty zas jedou v angličtině. 

Co vám v Kanadě nejvíc chybí? Jestli tedy vůbec něco… 

Nemyslím, že mi tam cokoli chybí. Možná babičky, ale za těmi jezdíme a někdy přijedou ony za námi. V Česku mi chybí javorový sirup. (smích) 

Povězte, jaký máte recept na dobrou náladu? 

Tanec, děti, práci, dabing, natáčení nové filmové pohádky, lechtání kluků, házení podzimního listí, utíkání v dešti, zachraňování zvířat, stavění bunkru… Cokoli. Jsem taková prdlá maminka. (smích) 

A co vám nejvíc pomáhá, když vám není úplně do tance a do zpěvu? 

Moji kamarádi a přátelé. Teď poprvé jsem si uvědomila, jak je neuvěřitelně důležité nebýt sám. Myslím ve chvíli, kdy máte dojem, že situaci sama neunesete. 

Myslíte, že je pro vás celá situace jednodušší v tom, že jste máma? Že kvůli dětem unesete i to, co se zdá chvílemi neúnosné? 

Ano. To stoprocentně. Tam, kde byste jako žena sklopila uši a podřídila se, jdete najednou do protiútoku. Protože chráníte děti. Dávají nám sílu, o které ani nevíme, že v nás je. 

Naprosto souhlasím. Povězte, jak si kluci navzájem rozumí? Neperou se? Ti mí poslední dobou dost často! 

Perou, jako všichni kluci. Ale v boji proti společnému nepříteli na písku, na vodě nebo v parku se stmelej a jsou jako nedobytná láskopevnost! 

Vměšujete se do jejich konfliktů, nebo je necháváte, aby si to vyřešili mezi sebou? 

Jak kdy. Někdy to nevydržím, ale jindy jim řeknu, ať si to laskavě vyřídí, domluví se a přijdou mi oznámit výsledek debaty. 

Inspirujete se i v knížkách o výchově? 

Ano. Mám moc ráda knížku Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti z nebe. Ta mi mockrát pomohla. 

A co rady babiček? Máte třeba hodně rozdílné názory na výchovu než vaši rodiče? 

Docela ano. Na nočník podle mě děti nemusí už v roce jako dřív, nevadí mi, když spinkají se mnou v posteli… Myslím, že se vnímání výchovy celkem proměnilo. Četla jsem si pro zajímavost bibli 70. a 80. let Naše dítě a dost věcí se mi tam hodně nezdálo. Ale jinak jsem, myslím, celkem přísná máma. Kluci nejsou rozmazlení. 

Jaká myslíte, že budete tchyně? Ty od samých synů prý bývají nesnesitelné! 

Já měla tchyni moc hodnou. Maminka Tomáše mi vždycky hodně pomáhala a jezdila za námi. Navíc je to skvělá kuchařka a pár věcí mě snad i naučila. Jaká budu já, nevím. Ale to teď nejspíš pár let ještě řešit nebudu. 

Jak vzpomínáte na své vlastní dětství? 

Bylo skvělé. Brzy jsem přišla na to, co mě baví. To je velký štěstí. Nemusíte jít na gympl a čekat. Šla jsem rovnou na hereckou konzervatoř. V dětství jsem jela Vitacit po kilech a závodně tancovala. Bavila mě škola a po škole jsme trávili odpoledne na klepadlech. Jezdili jsme na tábory a čekali na poštu, jestli přijde pohled. Nebo třeba balíček! Měli jsme s bráchou krásné dětství. 

Nemyslíte, že dnešní děti mají tuhle dobu takovou odkouzlenou? Tím, že o všechno tohle přicházejí? 

Zase mají jiná kouzla. Řekněme si to upřímně: Odpoledne na klepadlech je fajn, ale zároveň docela pekelná ztráta času, ne? Vždycky se na všechno dá dívat z více úhlů. 

To každopádně. A z jakého úhlu se díváte jako máma na elektroniku, mají kluci dovoleno trávit čas třeba u tabletu? 

Se mnou ne. Pořád s nimi chodím ven nebo je tam aspoň dokopu. (smích) Tablety nemám ráda. 

Pouštěla jste už klukům Marmeládu? 

Ne! (smích) Pouštíme si Inside Out a všechno o dinosaurech. Tuhle se mě Maty zeptal: „Mami, a když jsi byla malá, žili tu dinosauři?“ A já mu říkám: „No, Maty, skoro jo!“ (smích) A do toho prehistorického období pro mě spadá i Marmeláda. 

Třeba by ale Matyho bavila stejně jako dinosauři! 

No, na dinosaury nemám. To je neoddiskutovatelná věc! (smích) 

Dinosaura Maty doma v Kanadě asi jen tak nepotká, ale mývala by mohl! Viděli kluci už nějakého? 

Zrovna nedávno jeden seděl u nás na zahradě na stromě a koukal na nás. Jsou to neuvěřitelně roztomilí tvorové, velmi rodinně založení, ale taky pěkně oprsklí… Klidně vám vlezou do bytu a snědí před vašima očima jídlo pro vaši kočku. A zase pěkně odkráčej. 

A kočku jste chtěla vy, nebo si ji spíš vyprosili kluci? 

Mají rádi zvířata stejně jako já, k tomu je cíleně vedu opravdu odmalička. Vzali jsme si kocourka z útulku, toho nám před dvěma lety zabili. Bylo to šílený a zlomilo nám to všem srdce. Musela jsem hned znovu do útulku a vybrali jsme tentokrát kočičku. Má černou barvu a paní útulkářka mi řekla, že černé kočičky chce málokdo a že tam pravděpodobně zůstane hodně dlouho. Tak jsme ji hned vzali domů a je naše. Ovšem po předchozí zkušenosti s Bartem jsem úplně vynervovaná vždycky, když v noci nepřijde domů. Je to síla, jak vás může předchozí zkušenost poznamenat… Je zajímavé, že v Montrealu se děti často bojí psů a ještě víc koček. Přijdou k nám na návštěvu, uvidí naši krásnou Pusinku a jejich reakce je podobná vyděšení při pohledu na šavlozubého tygra! Tak to jsem věděla, že u kluků nesmí nastat. 

Čím to je? 

Kočky tam v domácnostech s dětmi moc nejsou. Nevím, jestli za to může nějaká „chytrá“ kampaň přesvědčující matky, že je kočka pro děti nevhodná, ale prostě je nevídají každodenně. Pak jsou tam všichni rádoby alergičtí. No a pejsci, ti jsou totálně nesvobodní. Můžou běhat jen ve speciálních výbězích. A v New Yorku jim dokonce vyoperovávají hlasivky, aby nemohli štěkat a nerušili sousedy! Katastrofa… 

To mě tedy upřímně šokuje. Jak je možné, že se v západním světě ještě něco takového může dít? 

Je jich plný New York. Ve jménu svobody se dějí šílené věci… V Montrealu ve většině útulků nechají kočičky naživu pět a pejsky osm dní. Pak je nekompromisně utratí. Nemají šanci. Točíme teď o tom film. Jmenuje se Hotel Limbo a jedna příběhová linka se týká právě dvou krásných pejsků, kteří z takového útulku utíkají. A zachrání je holka, co jim dá lásku a nový domov. 

Asi se nemusím ptát, jestli ji hrajete vy… Prozraďte nám, jak trávíte v Montrealu takový běžný den? 

Jedeme na kolech do školy, pak ještě s Adym do parku a do školky a po škole buď park, nebo gymnastika, anebo nějaký jiný dobrodružství, plavání, trampolína, večeře, pohádka, knížka a spát. To úplně stačí. (smích) 

Lucie Vondráčková si zahrála v romantické komedii Léto s gentlemanem. Podívejte se na ukázku:

Jak se dají skloubit dvě časově náročné kariéry se dvěma malými dětmi? 

Já moc časově vytížená v Kanadě nejsem. Jednou za čas si tu natočím film, a když mi hodně teče do bot, tak mi vždycky pomohla Tomášova maminka. Tom je naopak vytížený hodně. Mají ten hokejový rok opravdu natřískaný zápasy, takže jsem docela zvyklá být s klukama jen ve třech. Ale jsem docela akční, myslím, tak jim pořád vymýšlím nějaký bláznivý program. Jsem celkem logisticky zdatná a baví mě to, takže většinu práce zvládnu, když jsou děti ve škole a školce. Trochu jako Michelle Pfeiffer ve filmu One Fine Day. (smích) 

Té ale tak trošku vytrhl trn z paty George Clooney… Vážně to zvládáte všechno sama, když i babičky jsou za oceánem? 

Máme tam jednu hodnou paní a ta mi vždycky pomůže, když už bych se musela rozkrájet, abych všechno stihla. Je velká pomoc mít někoho v záloze, bez toho by to asi nešlo. 

Máte nějakou metu? Něco, co byste ještě ráda dokázala? 

Chtěla bych jít klukům příkladem v tom, že když děláte to, co máte rádi, je to veliké životní plus, a i jako máma tak máte právo pracovat a je to v pořádku. Aby pak po své vyvolené nechtěli, aby všeho nechala a dělala jim full servis. 

Povězte, co byste si přála ze všeho nejvíc? 

Aby byli kluci zdraví, to je nejdůležitější. Když máte tohle, máte všechno.