Ahoj, poslední odstavec je přímo o mě a mé starší sestře. Určitě jsem svému otci neudělala žádnou ostudu, když jsem si nechala jeho příjmení a manžel si ke svému dosavadnímu přibral ještě to naše! Nehledě na to, že jsem měla být podle přání tatínka třetí holčička do rodiny a přání se mu vyplnilo. Starší sestra má taky své příjmení za svobodna a manžel si vzal rovnou její příjmení. Každý jejich příjmení bere a jen hlupáci nedokážou pochopit!

My čekáme druhého chlapečka a všichni kromě nás s manželem to vidí jako totální fiasko. Nechápu to, když nic jiného, tak takové reakce ubližují nám i ještě nenarozenému miminku, které už je předem „odmítáno“. Všichni nám říkají, že to ještě jednou můžem zkusit, ale co když nechceme? Je to zvláštní....málem jsme o mimčo přišli, ale stejně všichni řeší pohlaví, jako kdyby nebylo důležité, že bude (snad) zdravé. My už se moc těšíme a když vidím staršího chlapečka (má rok a půl) tak se nemůžu dočkat na druhého kuliferdu .

Já jsem ze 3 dětí, pak nám táta ještě vyženil 2 sourozence. Nejstarší z nás je kluk, jinak jsme samé holky, takže to 1:4 ve prospěch holek. Táta nám důvěrně říká moje malá slepičárna. Niky jsme od něj neslyšeli (ani brácha ani my holky) jediné slovo, že by chtěl ještě kluka. A je fakt, že pro nás holky je táta vzor, myslím, že i pro ty vyženěné. Teď mají naši od nás už 7 vnoučat a díky našemu klučinovi už to není napůl. Uvidíme, jakého sourozence mu pořídíme. Já se přiznám, že když jsem plánovala rodinu, chtěla jsem napře holčičku, ale od početí jsem tušila, že budeme mít kluka. Ale bylo nám to jedno, ani jsme si pohlaví nenechali říct a nenecháme si to říct ani až budeme čekat druhé dítko. Hlavně, ať s zadaří a je zdravé. V rodině máme spoustu kluků i holek, takže vím, že to je úplně jedno. I kluci můžou být spíš klidní a radši doma s knížkou a holky umí být divoké jako draci.

No, je pravdou, že moderní otec by měl být rád za každé zdravé dítě, které se svojí ženou má, ale většina mužů upřímně někde ve skrytu duše doufá, že alespoň jednoho syna mít budou. Smířil bych se s dcerami, ale přeci jen asi ve mně žije duch minulosti, neboť bych rád také alespoň jednoho syna měl. Postav dům, zasaď strom a měj syna. Můj strýc nikdy dům nepostavil, zdědil ho po babičce a můj otec mu jej nechal a postavil si vlastní, stromy můj otec vysázel na celé zahradě, zatímco můj strýc je spíše kácel, ale protože pocházeli oba z vesnice, tak dodnes můj strýc nemůže rozchodit, že můj otec syna má, zatímco on ne, jen dvě holky. A dodnes jsem pro něj milejší, než jeho vlastní dcery. Takže je pravdou, že dmes se od nutnosti mít syna ustupuje, ale jsou muži a hlavně vychovaní v tradici na venkově, kteří po synovi touží.