Maminka.czChování a vztahy

Láska na celý život. Existuje?

Marta Fenclová 10.  3.  2013
Láska na celý život. Existuje?
Koho by nedojal pohled na dva staroušky držící se za ruce, jejichž láska překonala všechny nástrahy a vydržela celý život. Při bližším pohledu ale nejspíš zjistíte, že se ti dva drží za ruku, protože pán špatně drží rovnováhu, a že romantika a horoucí cit jsou na žebříčku hodnot, které vztah udržely tak dlouho, až někde na jeho samotném konci.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Když se psychologové zaměřili na skupinu partnerů, kteří spolu vydrželi šedesát a více let, zjistili, že se jejich vztah oproti běžné populaci v ničem výjimečném neliší. Mnohé z nich poznamenala nevěra, rozchody a usmiřování, menší i větší konflikty, ale jejich společným rysem bylo cosi, co by se dalo pojmenovat jako fakt, že si dokázali nevadit a neubližovat. „Když se takzvaně eroticko-emoční vztah postupem času vyčerpá, pak záleží, jak jsou partneři schopni spolu dobře kooperovat, čerpat podněty i z externích zdrojů (mít svoje různé koníčky, záliby a tak dále) a také zda jsou schopni si vytvořit poklidné společné zázemí. Jistý náboj a jiskření, které bylo na počátku, si může vztah zachovat, ale bude se chovat trochu jako lochnesská příšera; na chvíli se objeví a pak zas kamsi zmizí. Jak říkal doktor Plzák: Permanentně šťastný může být pouze idiot,“ říká psycholog a vztahový poradce Petr Šmolka.

Příliš intenzivní emoce jsou podle něj pro každý vztah spíše rizikové a manželství s výrazně emocionálním člověkem bude jen těžko poklidné, protože takový člověk k životu silné emoční vzruchy prostě potřebuje. „Takovýto vztah může být pro partnery jistě zajímavý, nikoli bezdůvodně se mu ale říká kalamitní. Intenzivní projevy lásky se střídají s akty nenávisti, chudáci děti, které v takovém prostředí musí vyrůstat. Za dobré manželství bych považoval dokonce i takové, v němž si každý den můžeme říct alespoň na chviličku, že je fajn být spolu,“ dodává.

Základním kamenem dlouhodobého vztahu podle něj vždy zůstává bazální úcta k druhému. A základním klíčem k jeho udržování v chodu jsou pak mimo jiné i dostatečně flexibilní očekávání. Do každého vztahu s nějakými očekáváními vstupujeme; zda v něm setrváme a zda v něm jsme spokojeni, záleží na tom, do jaké míry budou naplněna. Pokud jsou příliš vysoká, je pravděpodobné, že nás to dříve nebo později přestane bavit. „Můžu mít o své budoucí partnerce představu, že to bude dlouhonohá blondýna se sklony k nymfomanii, ale jestliže pak budu žít s brunetou, kterou často místo sexu,bolí hlava‘, je dobré dokázat původní očekávání opustit, případně k nim přistupovat pružně. Třeba ocenit, že mě moje bruneta alespoň nechá volně dýchat a dokáže na mě být někdy milá,“ zní lakonická rada Petra Šmolky. Což podle něj platí i v případě touhy po lásce na celý život: „Manželství není instituce, která má zajišťovat lásku a libé pocity; primárně vzniklo jako instituce pro ochranu majetku a jako nejlepší možné prostředí pro vývoj dětí. Samozřejmě mohu jít do vztahu s očekáváním, že to bude láska na celý život, ale v průběhu času bych měl být s to své představy reálně modifikovat.“

Na druhou stranu setrvávat dlouhodobě ve formálním manželství čistě z ekonomických důvodů nebo jen kvůli dětem podle něj také není zrovna moudrým rozhodnutím. „Pokud má dítě například před maturitou a nechci ho v takové chvíli zbytečně deptat rozpadem rodiny, tak je to pochopitelné, ale zůstávat ve vztahu, který mě nenaplňuje již v době, kdy je dětem pět sedm let, je podle mého názoru přílišná oběť,“ domnívá se Petr Šmolka a jako jeden z důvodů uvádí výzkum profesora Zdeňka Matějčka, který se ptal již dospělých dětí z rozvedených rodin a dětí z konfliktních rodin, ve kterých se rodiče kvůli dětem nerozvedli, jak hodnotí rozhodnutí svých rodičů. Ve většině případů děti jednoznačně považovaly za lepší krok přesný opak toho, co jejich rodiče udělali. „Takže z pohledu dětí je to vlastně úplně jedno,“ shrnuje Petr Šmolka.

Tvá bolest je má bolest

„Dá se to vydržet,“ shrnuje odpověď na otázku, zda existuje láska na celý život, psycholog a vztahový poradce Jeroným Klimeš. Podle jeho poznatků je každý dlouhodobý vztah založen na takzvané vztahové kázni. Sem patří kromě základních věcí, jako je důvěra a věrnost, také to, že se ke svým nejbližším chováme lépe než k lidem cizím. Na první poslech to zní jako samozřejmost, ale často to bývá právě naopak. „Vzpomeňte si, jak to bylo třeba v pohádce o Popelce, kdy se macecha s dcerou k blízkým, tedy své nevlastní dceři a manželovi, chovaly ošklivě a před cizími se navenek úlisně tvářily jako nejlepší přátelé,“ říká Jeroným Klimeš a dodává: „Vztahová kázeň ale znamená především slyšet, když vedle mě někdo trpí. Znamená, že má bolest je tvá bolest a tvá touha je má touha. Žena s mužem musejí myslet jeden na druhého a vytvářet jeden metaorganismus. To je stará manželská morálka, která dnes už neplatí, protože dnes všude čteme, že máme právo na své tělo a dělat si, co chceme.“ Vztahová kázeň znamená také nepouštět se do vztahů na dálku, vážit si své rodiny, být jí věrný a být přesvědčen, že s ní chci být na celý život. Důležitou roli hraje i určitá míra bohatství, kdy se nedostatek peněz stává příčinou hádek a příliš velké jmění zase nabízí příliš nebezpečných lákadel. Každý extrém je nebezpečný.

Všichni jsme ego

Na dlouhodobé vztahy se lze podívat ještě z jiného úhlu. Německý zakladatel sociální psychologie Kurt Lewin sestavil takzvanou teorii pole, která zkoumá vzorce vzájemného působení mezi jedincem a okolím, což lze aplikovat i na vztah. V každém vztahu jsou síly posilující, dostředivé, které ho drží pohromadě, přičemž stejným dostředivým směrem působí i strach z vnějšího okolí. Proti tomu působí síly, které nás ze vztahu vypuzují. Například když se partner chová jako vztahový ignorant, a navíc vás „venku“ přitahuje někdo jiný, ať už je to nový partner, nebo volnost, táhne vás to ze vztahu ven. Poměr těchto sil je rozhodující, jestli ve vztahu setrváte, nebo z něj odejdete.

Psycholog a vztahový poradce Jeroným Klimeš přirovnává také vztah k pavučině, kdy každý vztah drží pohromadě řada vláken, a když se jedno přetrhne, ostatní ho podrží. Jako zásadní problém ale vidí to, že se v dnešní době morálka uvolnila natolik, že se vztahům nedostává to, co potřebují, a vláken ubývá. „Například rozchod je nesrovnatelně snazší záležižena tost, než byla dřív. Vztahy dnes potřebují mnohem větší vztahovou kázeň, ale ta chybí, protože hesly dnešní doby je,žijte si, jak chcete‘,,nevaž se, odvaž se‘ a společnosti vládne egocentrická morálka,“ tvrdí. Současnou chabou trvanlivost vztahů dokazuje na tom, že se polovina nesezdaných vztahů s dětmi po čtyřech letech rozpadá.

Časy, kdy bylo manželství samo o sobě vnímáno jako hodnota, jsou dávno pryč a hodnotou je fakt, jestli manželství něco přináší. Nepatříme ani mezi země, ve kterých patří žití ve spořádaném manželství k dobrému tónu nebo kde by byl manželský svazek předpokladem kariérního postupu. A v neposlední řadě jistě hraje roli i fakt, že to, co u nás projde vysoce postaveným politikům, by je jinde ve světě znemožnilo. „Jako příklad bych uvedl klienta, který si stěžoval, že mu jeho žena zazlívá, že chce mít kromě ní a jejich dětí také legální vztah a děti s milenkou. A jako příklad toho, že je to dnes zcela běžné, uváděl dvě rodiny tehdejšího hejtmana Ratha,“ uvádí Petr Šmolka.

Myslete na důchod

Někteří vědci tvrdí, že člověku je vývojově vlastní sukcesivní neboli seriálová monogamie, tedy na sebe navazující série monogamních vztahů, a že není zcela běžné, aby člověk zůstal celoživotně s jedním partnerem. Zároveň však připouštějí, že i tato teorie má svá slabá místa. Zaprvé takové „nastavení“ neřeší otázku co s dětmi a zadruhé by se podle takové teorie někde hromadily osamělé stárnoucí ženy, protože muži si většinou hledají mladší partnerku, zatímco ženy si s přibývajícím věkem hledají nového partnera obtížněji než muži, jelikož mužská populace vymírá rychleji. Pro zajímavost, na 1000 dívek se sice rodí 1036 chlapců, ale už kolem dvacátého roku se počet dívek a chlapců v populaci srovná a kolem padesáti let tvoří ženy zhruba 60 % populace. Faktem zůstává, že dlouhodobým vztahům se podle uváděných statistik nedaří. Každé druhé manželství skončí údajně rozvodem, sňatečnost a porodnost klesá.

Jeroným Klimeš se nízkou porodnost nebojí přirovnat ke středověkému moru. „Aby se společnost reprodukovala, připadá na jednu ženu 2,1 dítěte, přičemž dnešní stav je 1,4 dítěte. Za jednu generaci žen vymizí třetina populace,“ varuje, zatímco Petr Šmolka nevidí situaci současných vztahů tak kriticky. „V poslední třetině dvacátého století a na počátku století jednadvacátého je rozvodový index hodně ovlivněný tím, že klesá počet sňatků. Počet rozvodů se počítá na sto sňatků, a protože sňatečnost klesá, index rozvodů letí nahoru, i když to tak ve skutečnosti vlastně není. Zhruba 80 % párů generace, která jde teď do důchodu, žije stále ve svém prvním manželství,“ uklidňuje a přidává ještě jeden relativně pozitivní výhled do budoucnosti: „Být v dnešní době osamělý důchodce často znamená život na hranici existenčního minima, zatímco ze dvou důchodů se dá vyžít už podstatně lépe. Dříve ekonomické důvody až takovou roli nehrály, protože energie a bydlení nebyly tak drahé jako dnes. Věřím, že na zkušenosti našich rodičů uvidíme, že je dobré žít v páru, a očekával bych, že tento trend brzy přijde.“

Nezhasnout!

Pokud chcete na závěr jednoduché kouzlo, které dokáže udržet lásku na celý život, Jeroným Klimeš ho do jisté míry nabízí. Podle něho si každá zamilovaná žena obalí svého vyvoleného muže do svatozáře, jakéhosi kokonu, který vidí jen ona. Tento obal výjimečnosti propůjčuje muži nadlidské vlastnosti i schopnosti. Muže chrání a zároveň ho žena potřebuje, aby svého vyvoleného viděla jako zcela výjimečného muže. „Muž často svého kokonu zneužívá a má mnohdy pocit, že je žena na gumičce, kterou může neustále natahovat, a ona se trápí, rozčiluje, ale nakonec se vždycky vrátí do původní polohy. Jenže když se jednoho dne stane, že to udělá CVAK a muž svůj kokon ztratí, je to průšvih. To jsou ty okamžiky, kdy žena říká:,Já už si tě nevážím,‘ podává žádost o rozvod a muži nechápou, co se to najednou stalo. Když kokon zhasne, je prostě konec.“

Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Příšera, Jeroným, Celý, Jmění, Celý život, Vzájemné působení, Macecha, Dlouhodobý vztah, Láska, Šťastný muž, Určitá míra, Jeroným Klimeš, Živo, Rozpad rodiny, Ekonomické důvody, Zamilovaná žena, Petr Šmolka, Život, Důchodce, Přesný opak