[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Toničce byly na jaře tři roky a v září po prázdninách nastoupí do školky. Do úplně normální školky, bez asistenta, bez problémů s přijetím do školičky, a navíc se Tonča už moc těší! To jsem však ještě před rokem, na základě neodborných odhadů naší pediatričky, považovala za nemožné. Paní doktorka mi totiž na dvouleté prohlídce sdělila, že se domnívá, že má naše dcera „našlápnuto k autismu“ – ano, přesně tak to řekla! Nepopírám, že Tonča byla zvláštní dítě; do dvou let prakticky nemluvila, byla hodně stydlivá, málokomu se podívala do očí a na cizí lidi se usmála jen málokdy. Přes svou uzavřenost však dokázala čas od času ztropit hrozný „bugr“, kdy se kvůli hlouposti a nějakému drobnému nedorozumění válela po zemi a ječela a ječela. A právě s tím jsem se lékařce na preventivní prohlídce svěřila. No, a pak jsme pochopitelně řešili i Toniččino nemluvení…
Lékařka se koukala do karty a ihned se začala vyptávat. Některé otázky byly vcelku jasné a pro mne pochopitelné, ale pak začaly padat pro mne zvláštní dotazy typu: „Jak si vlastně Tonička nejradši hraje? Používá ke hře hračky normálním způsobem? Nestaví hračky nebo jiné věci třeba do řad? Nemá oblíbený rituál, který by vykonávala stále dokola? Mává na rozloučenou? Dělá paci-paci a podobně?“ vyptávala se pediatrička a já naprosto netušila, co tím sleduje. Na dotazy jsem jí ale po pravdě odpověděla. Naše „odbornice“ mi asi po 3 až 4 minutách rozhovoru sdělila diagnózu: „Tonička má tvrdě „našlápnuto“ k autismu!“ řekla bez obalu a dala mi kontakt na nějaké specializované pracoviště, kde je ale objednací doba několik měsíců. Pak mi doktorka, jako by se nechumelilo, začala vyprávět, co vše s sebou různé formy autismu přinášejí. V hlavě jsem měla pořádný průvan, možná snad vánici. Domů jsem odcházela s pláčem.
Doma se ke mně přidal manžel, plakali jsme oba. Já i muž jsme věděli, jak může být situace do budoucna složitá. Manželův bratranec je autista, bohužel s těžkou formou postižení, jeho stárnoucí rodiče už domácí péči nezvládají… „To přeci nemůže být pravda!“ pomyslela jsem si a šla se vyplakat ke kamarádce, která bydlí vedle v domě. A dobře jsem udělala! Maruška měla sice na návštěvě tchyni, ale i tak mě uvítala, když viděla, jak jsem zoufalá. Úplně jsem se u ní rozložila. Po chvíli mého zmateného vyprávění mě přerušila Maruščina tchyně: „Ivetko, prosím vás, a dělali malé vyšetření sluchu? Víte, už třicet let pracuji jako sestra na ORL, pár podobných případů pamatuji! Ono, když děti špatně slyší, tak se pochopitelně naučí později mluvit anebo mluví hodně špatně a také se mohou podivně chovat, což je pochopitelné, když vás okolí špatně slyší, špatně vám rozumí a vy zatím neumíte komunikovat jinak…“ vysvětlovala mi paní Jiřinka a mně svitla naděje.
Už nazítří jsem s malou a manželem – trochu protekčně – seděla u Jiřinky na ORL a napjatě čekala na výsledek vyšetření, který nás potěšil i trochu vylekal zároveň. Tonička na obě ouška skutečně slyšela velmi špatně, nicméně vše mohla výrazně zlepšit operace. Po dlouhé diskusi s úžasným lékařem jsme neváhali ani minutu. Měsíc na to šla dcera na operaci, hospitalizace ani pooperační doba nebyly lehké, kdo to s batoletem zažil, ví, o čem mluvím. Naštěstí se operace povedla na jedničku a dcerky ouška se velmi rychle a bez komplikací hojila. Panebože, to byla radost, když Tonča začala slyšet snad o 50 % lépe, než slyšela před tím!
Měli jsme s mužem pocit, že nám vyměnili holčičku. Dcera jen kvetla, ze dne na den přibývalo další a další poupě a Tonička během necelého roku ve všem dohnala vrstevníky. Rozmluvila se, zklidnila, užívala si společnosti dětí i dospělých, a dokonce začala chodit na jeden den do miniškoličky, kde byla moc spokojená. Nyní se již naše zlatíčko těší do „velké“ školky. Jsem velmi vděčná všem úžasným lidem, kteří nám pomohli, a obdivuji svou Tonču, jak vše s lehkostí motýlka a pílí včeličky zvládá.
Iveta, 36 let
Proč dětem tak dlouho trvá, než zareagují na pokyn rodiče?
Zdraví Autismus: Vše, co jste chtěli vědět a báli se zeptat