Lenčin povzdech: Mě miluje, mé děti nesnáší

az vyprcha pevni zamilovanosz a okouzleni..nebude hodny a milujici ani na vas....tady neco "smrdi"..rychle od nej pryc.. >

děti máte jen jednou,jak sama říkáte jednou odejdou ale než odejdou jste tu pro ně!! měla byste si vychutnávat všechny okamžiky jejich dětství!! a vědět že oni tady pro Vás budou!! chcete to zahodit s mužem ktery muže kdykoliv odejít a promarnit tak čas kdy děti jsou u Vás? a kdy si pak uvědomíte že jsou velký a ani si nevzpomínáte jak se to stalo? chlapů na světě líta hodně! a co s chlapem co nemá rad vaše děti! trpí te tim všichni a nejvíc ty děti!! chlap ktery jde do vztahu kde ty děti už jsou musí milovat nejen Vás ale i Vaše děti!! Pak to není láska!!!!

já osobně bych dlouho milovat někoho,s kým nemůžu prožívat i tu radost a výchovu dětí,nemohla... život je o sdílení a pár ,,znechucených,,dovolených nebo víkendů by mě asi z lásky vyléčily... neříkám hned,ale časem ... je to těžké,ale já osobně raději obětuju celý svůj život,který si řídím sama,než ho nějak pokřivit dětem,které jsou na mě závislé,důvěřují jim a já je mám formovat na zbytek života... takže takový chlap by mohl být i pozlacený a stejně bych ho nechtěla....

Chápu,že je to pro Vás těžké...sama jsem zažila podobnou lásku jako vy...jde o chemii, kdy je pro Vás partner něčím jako "drogou". Bohužel takové lásky většinou opravdu asi čeká osud pouhých románků.Pro vztah a rodinný život je potřeba opravdu něco víc... Také si jako matka myslím, že děti by měly být pro rodiče na prvním místě...chtěli jsme je a jsme za jejich osudy zodpovědní. Oni jsou na nás zcela závislé, nemohou se rozhodovat sami za sebe, alespoň pokud jsou malé, nemohou si najít jiné rodiče... sama vím, jaké to je, když matka dává přednost spíše partnerům . Nedělejte to, zanechá to ve vašich dětech hluboké šrámy a nepřinese to ve finále ani nic dobrého Vám, protože to pošramoti Váš vztah. Děti máme celý život, ale partner nás může z jakéhokoliv vrtochy kdykoliv opustit. Škoda že člověk, nemůže mít vše, ale věřím, že zase někoho potkáte...třeba to nebude mezi vámi tak jiskřit, ale budete si zase važit jiných věcí . A připojuji se též k názoru, že je divné, jaký má postoj k dětem a dokonce i k těm vlastním.....pochopila bych jeho názory, kdyby děti neměl a to že není schopen akceptovat ty Vaše taky o něčem svědčí...není to sebestředný sobec?Nechápu proč tedy do takového vztahu šel?

Žádný chlap,který by neměl rád mé děti by mi nestál ani za pohled...vykopla bych je okamžitě.....děti dospějí a vzpomínky na dětství je provází celý život..vzpomente si na své dětství..kdo vás neměl rád?

Mám to samé také za sebou, já narozdíl od Vás ale s tímto partnerem okamžitě pochopila, že zatěžovat ho nějakými rodinnými akcemi nemá smysl, tak jsem si to upravila tak abych mohla být s dcerou a zároveň s ním... v týdnu jsem byla s dcerou a jednou za 14 dní o víkendu s přítelem... Byla jsem zamilovaná ale po pár měsících mě to přešlo. Zjistila jsem, že to, co mám s ním, můžu mít s jakýmkoli chlapem, zamilovat se je opravdu jednoduché, pro nás matky, které opustil přítel nebo manžel ještě více, stačí když se k nám někdo chová hezky a projeví zájem a sám nás miluje... Pokud tohle čtete, tak si říkáte, že s Jarkem je to jiné, ale věřte mi, není. Pokud jste teď ve fázi, kdy ho nechcete opustit, tak s ním buďte, ale netahejte k němu děti. Věnujte se s vým dětem a k němu si choďte od nich odpočinout a relaxovat, udělá Vám to dobře na duši. Sama si později uvědomíte, že láska je ta tam, že Vaše děti jsou důležitější než sobeckej chlap, kterej miluje jen Vás a ne Vaše děti. Poté bude jednoduché ho opustit a najít si partnera, který Vás bude mít rád se vším všudy, tedy i s Vašimi dětmi.

Nebudu Vám říkat co máte dělat, to mi nepřísluší. Já jsem ze 3 sester. Táta se na mámu vykašlal, když čekala třetí dítě. Přeze všechno si máma našla hned po narození nejmladší sestry přítele, který ji zbožňoval. Nás ovšem ne. Měl své děti z předchozích manželství, kterým nevěnoval nijakou extra lásky, tak se to od něj nedalo čekat ani u nás. Máma byla ráda, že na nás nebude sama. Po zbytek našeho života jsme s ním bojovali. Chodil na nás žalovat, popichoval mámu proti nám tak, že se sestra hned v 19 letech vdala do Itálie. Dodnes, když přijede, musí její děti chodit po špičkách a mají z něj velký respekt......shrnutím - nebylo to pro nás žádné medové dětství. Věčné přesvědčování mámy, že něco není tak jak jí navykládal, věčné domácí vězení, prostě boje . Nakonec to neměla mám lehké ani s ním. Ale kdo ví, co by bylo, kdyby tenkrát zůstala sama ? !!

Můj názor je že pokud Vás miluje, tak Vás má milovat celou a děti jsou vaše součást toho celku.