[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Naše malá Johanka je „lékařka bez jakýchkoliv hranic“, opatrovnice bez zábran, něžná duše i tvrdá ruka, budoucí neohrožená bioložka a velká experimentátorka s bezbřehou fantazií, jejíž bezbřehost mě mnohdy doslova děsí.
Šílím kupříkladu, když u Johanky v posteli najdu v rádoby ztracené láhvi na pití vyčerpanou (ošklivou) žábu a v šuplíku na pastelky dvěstěhlavou armádu ploštic. Snadno dostupné šneky, pavouky, berušky a žížaly snad už ani nepočítám (což neznamená, že se jich neštítím!). Naše Johanka je zkrátka milovnice veškerého stvoření, živé a bohužel občas i mrtvé fauny.
„Konečně klidné večery! Chvála školkám v přírodě!“ říkala jsem si nadšeně, když se Johanka vrátila ze školky v přírodě. Moje malá láska se snad poprvé od klidného šestinedělí nedožadovala nekonečné pohádky a vyčerpávajícího písňového vystoupení. „Johanka nám zase o kousek vyspěla a perfektně zvládnutým odloučením nabyla sebevědomí!“ myslela jsem si naivně.
Johanka nám totiž toho večera dala jen letnou pusu a utíkala do postýlky. Dokonce přivřela i dveře! Když jsem se na ní šla pozdě večer dojatě podívat, svírala v náručí ušmudlanou láhev na pití, kterou jsem jí dala na školku v přírodě. „Fuj, musím to dát do myčky!“ láhev navíc nebyla prázdná, jenže nežbluňkala… Odšroubovala jsem široký uzávěr a zřetelně cítila, že se cosi uvnitř hýbe! Fuj, z listí a trávy na mě mžourala žába! Nejspíš skokan. Zmučený obojživelník k nám do paneláku doputoval pravděpodobně ze školky v přírodě ze Šumavy spolu s Johankou.
Láhev jsem ihned zavřela a utíkala za manželem, po krátkém hysterickém okénku jsme se s mužem dohodli, že skokana navlhčíme, pokusíme se mu do lahve hodit nějakou mouchu a druhý den ráno (byl naštěstí pátek) jej půjdeme spolu s malou bioložkou edukativně vypustit k nejbližšímu potoku. Johanka byla statečná, vše jsme jí vysvětlili, a tak milé Grétě, jak se žába jmenovala, smutně zamávala, a slíbila, že už si žádnou žabku domů nedonese.
Mezi další drobotinu naší milovnice zvěře patří jakýkoliv hmyz – mnou obzvláště nemilovaný. Už jsem našla v šuplíku nočního stolku armádu ploštic, kterou se Johanka snažila krmit starými rohlíky a chlebem. Do domečku pro barbínu se nám mnohokrát nastěhovali šneci, sekáči, housenka (nejoblíbenější je ta chlupatá, ale těch u nás moc není), slunéčka a mrtvý čmelák.
Kapitolou sama pro sebe byla nemocnice žížal, které Johy nosívala domů ze školkové zahrady. Žížalky se tam prý po dešti vždy trápí na chodníku a ostatní děti na ně šlapou. Jenže žížalám se v kelímku od jogurtu s trochou hlíny a léčivou mastičkou na atopický ekzém moc nelíbilo a odebraly se do žížalího nebe. To, co z nebohých žížalek zbylo, jsem hledala celé odpoledne. Pokojíkem se totiž jednoho rána šířil neuvěřitelně hnilobný puch a Johanka samozřejmě nechtěla „kápnout božskou“. Kelímek s ostatky jsme našli v krabici s legem.
Johanka je nejen nadšený biolog a ošetřovatel, ale je též neobyčejně kreativní. Málokterá maminka se může chlubit tím, že její dítko vymodelovalo hřbitov! Ano, Johanka využila kouzelných možností modelíny a vyrobila pro několik uhynulých „hmyzáků“ půvabný hřbitůvek, který s citem sobě vlastním ozdobila sponkami a gumičkami do vlasů (že by věnce a květiny?).
Samozřejmě s Johankou o jejich zálibách mluvíme, vysvětlujeme a promyšleně se snažíme o cílenou osvětu nasměrovanou tak, že se zvířátkům z přírody doma rozhodně líbit nebude, přesto stále nacházíme nejrůznější živočichy v různých stádiích vývoje (nebo i po něm). Bohužel v přesvědčování nejsme příliš úspěšní, a tak začínáme s manželem vážně uvažovat o tom, že Johance pořídíme nějaké „legální“ zvířecí kamarády.
(Lenka, 30)