[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Nebojte se porodu!“ vzkazuje Lenka. Očekávání bylo horší než skutečnost.
Tak strašně jsem se bála a tak strašně byla překvapená, že už je po všem! Myslela jsem, že to bude mnohem horší. A to rozhodně nejsem žádná citlivka! Už léta běhám maratony – běh je můj velký koníček, a tak jsem navyklá na fyzickou námahu i bolest. Mám výdrž a umím dobře pracovat s dechem. Také jsem díky sportu zvyklá posouvat své hranice, překonávat je, nevzdávat se a bojovat do posledních sil – to vše se u porodu hodí!
Jenže místo abych si na začátku těhotenství začala důvěřovat a spoléhala na to, že jsem ve výborné fyzické i duševní kondici, znám své tělo a rozumím mu, podlehla jsem strachu. Strachu s neobyčejně velkým „S“!
Svůj díl viny paradoxně nesou i mí nejbližší; má maminka, sestra a kamarádky. Jakoby se domluvily, všechny do jedné totiž líčily své porody jako děsuplné zážitky na tenké hranici života a smrti. Pak již stačilo několik diskusí na internetu, zhlédnutí pár porodních videí a prohlídka porodnice, při které jsme měli s mužem smůlu, neboť jsme natrefili na porodní asistentku s vizáží i chováním dozorkyně věznice (či zaměstnankyně jatek).
Pomyslnou tečku za mým strachem udělala poslední kontrola v porodnici, kdy jsem připojená na monitor poslouchala z druhé místnosti (za tenkými posuvnými dveřmi) hlasité sténání jakési rodící maminky. Tehdy jsem byla rozhodnutá, že udělám cokoliv, klidně dám i úplatek, jen aby mě uspali a miminko přišlo na svět císařským řezem.
„Ok, to dám!“ pomyslela jsem si a přepnula se do závodního módu
Na cestu do porodnice jsem si tehdy opravdu do tašky přibalila i pořádně tlustou obálku, i když jsem naprosto nevěděla, jak vše zorganizuji – nikdy jsem úplatek nedala a nikdy jsem s takovým chováním nesouhlasila. V porodnici se zdálo, že se na mě usmálo štěstí, doktora na příjmu jsem totiž znala ze závodů a z jednoho běžeckého workshopu, kde jsme společně trénovali. Vůbec jsem ale netušila, že je tenhle sympatický běžec porodníkem.
„Okamžitě ty peníze strčte zpátky, nejlíp manželovi do kasičky, ať je nerozfofrujete za blbiny. Počkejte, jak se vám budou za chvíli hodit na kvalitní sportovní kočárek na běhání! A teď, dušičko, utíkejte do sprchy, nebude to dlouho trvat a budeme finišovat. A garantuji vám, že vy porod zvládnete levou zadní!“ Musím říct, že mi tehdy z jeho suverénního chování spadla čelist, ale důvěra „kolegy sportovce“ a porodníka v jednom mi dodala kuráž. „Ok, to dám!“ pomyslela jsem si a přepnula se do závodního módu.
„Tak maminko, myslím, že půjdeme na to,“ řekla mi porodní asistentka potom, co jsem vylezla ze sprchy a ona mne vyšetřila. „Ale vždyť ještě nemám pořádné kontrakce,“ blekotala jsem. Stále jsem podvědomě čekala šílenou a naprosto nezvladatelnou bolest – tedy ne, že by kontrakce po 2 minutách byly procházka růžovým sadem, ale očekávala jsem něco mnohem horšího.
Samotný porod miminka pak trval prý asi čtvrt hodiny, ale to už jsem byla v „jiném vesmíru, v jiné dimenzi“, což jsem vlastně trochu znala ze závodění – najednou jste jen vy a vaše tělo. Vše se děje jakoby automaticky v jakési uzavřené bublině, do které z dálky doléhají zvuky z vnějšího světa. Má bublina praskla ve chvíli, kdy mi porodník oznamoval, že ten sportovní kočárek rozhodně neměl být růžový. V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, proč to sem ten chlap teď motá, vždyť proboha rodím!
Jenže za chvíli mi „přistál“ na břiše maličký uzlíček. „Bože, já to fakt zvládla? To je můj syn?“ ptala jsem se zmateně. Celý porodní sál ze mě měl legraci, nemohla jsem uvěřit, že už mám porod za sebou!
10 hodin od začátku kontrakcí a samotný porod miminka utekl strašně rychle. „Druhý porod si musím víc užít!“ řekla jsem manželovi, který si evidentně musel myslet, že jsem se pomátla. Místo abych plakala dojetím, jsem se smála jako blázen a musím říct, že jsem to asi přenesla i na Adámka, ten je od narození sluníčko, které zapláče jen tehdy, když má opravdu hlad.
Milé maminky, nebojte se porodu! Věřte si, vaše tělo vše zvládne, nekažte si podobně jako já krásné dny těhotenství strachem. A kdyby se náhodou něco nedařilo, nejste na to sami, armáda „bílých“ plášťů je připravená vyřešit takřka každý váš problém.
(Lenka S. a Adámek, 33 let a 3 měsíce)