Léto jako příležitost aneb co se děti mohly v létě naučit

1. Chodit na nočník

Děti mají dvě „nočníková období“. První etapa přichází kolem osmého a devátého měsíce, kdy se to dokážou doslova mechanicky naučit. Svěrače ještě neovládají, z mozku ještě neodcházejí ty správné signály, ale okoukají to, co po nich chcete.
Jen je třeba vědět, že i když se to párkrát povede, pouze málokdy to dítěti vydrží a vrátí se k počurávání a kakání, kdekoli se mu zamane. Mnohem lepší je proto počkat si na období kolem dvou let věku.

Vím, je to těžké, zvlášť když tchyně popichuje, že za nich děti neměly pleny už v roce ani v noci. Ale prostě počkejte, dva roky utečou a pak už na to vaše malé bude mít rozum. A co si budeme povídat, taky fyzické schopnosti. Zatímco v osmi měsících byste musela kojence neustále kontrolovat a stresovat vás oba, ve dvou letech, kdy už si batole uvědomí, že je čas, samo si dojde na nočník nebo venku na travičku. Musím říct, že geniální jsou pomocné schůdky k záchodu, které na sobě mají namontované i redukční prkénko.

Dcera se je naučila velmi brzy používat sama, takže si přinesla židličku, aby si rozsvítila, dala schůdky s prkýnkem k záchodu, utírat se byla vůbec největší zábava (protože toaleťákem může být všechno, prostě vděčná hračka…) a spláchnutí jakbysmet. Dokonce zábava tak velká, že nočník se u nás ohřál jen pár týdnů… Ale to už je jiná kapitola. Pojďme si spíš říct, jak správně začínat:

• Bez nátlaku. První, co se vám musí povést, je nechat dítě si nočník zamilovat. Ten mu samozřejmě vychvalujte. Jak je krásně modrý, červený, jaký má obrázek... Na některé děti zabírají nočníky hrací, které je melodií odmění za každé naplnění. Spousta dětí zase miluje, když si může svůj nočník vybrat sama. A také si můžete nějaký čas hrát na to, že na nočník chodí jen oblíbený plyšák (a třeba nafingovat malou loužičkou vody, že se i plyšák vyčural).

Moje kamarádka dokonce sama sedávala na druhý nočník sama, ale to už záleží čistě jen na vaší obětavosti. Možná postačí, když vy budete sedět na záchodě (v tomto období zapomeňte na nějaké soukromí). Jen prostě navádějte, lákejte, hledejte možnosti nápodoby, tak se děti učí nejsnáze. A dělejte z nočníku spíš něco výjimečného a vzácného než povinnost.

• Vyčkávejte. Správný čas začátku chození na nočník poznáte nejen tehdy, až k němu bude mít dítě kladný vztah, ale také až budete vědět, že váš potomek vydrží být nějakou dobu v suchu. Dvě hodiny? Super, začněte zkoušet! U některých dětí je to zpočátku velmi snadné aspoň s kakáním, protože se vyprazdňují v pravidelnou dobu. Ale i když ne, jako máma budete mít přehled o tom, kdy asi nastane ten čas.

A také to poznáte podle signálů. Děti, které potřebují na záchod, často jakoby zatuhnou, strnou, protože i na čurání do plenky chtějí mít klid. S postupujícím věkem se pak dožadují soukromí, takže vám mohou najednou zmizet a vrátí se s plnou plenou. Když tedy uvidíte, že se zase chystají odejít do ústraní, nabídněte variantu nočníku.

• Nesrovnávejte. Vykládat dítěti něco ve smyslu „Toník už chodí na nočník, a ty ne? To jsi ostuda!“ je demotivující. Zkuste říct něco takového sobě: „Iva už má vařeno, ty ještě ne? Ostudo!“ Schválně, jak nadšeně potom půjdete k plotně? A děti to vnímají ještě silněji. Pokud na ně nebudete tlačit, zmírní se i jistý nátlak, který můžete pociťovat vy od sebe samé i okolí. To totiž bude natěšeně sondovat, jestli už vám potomek sedí na nočníku.

• Chvalte. Třeba i za to, jak si vaše dítě s nočníkem hraje a posazuje na něj jen hračky. První skutečné úspěšné „sezení“ odměňte: tleskejte, smějte se, chvalte, buďte pyšná máma se vším všudy. Děti kolem druhého roku už se chtějí stávat středem pozornosti a chtějí samy říkat, že jsou velké, protože to umí… třeba právě s nočníkem. Motivovat můžete i dárečky. Znám maminky, které mají doma na lednici jakousi nástěnku. Tu zaplňují razítky/značkami za každé úspěšné sezení, dětem jejich nočníkové úspěchy připomínají, a když je příslušná kolonka plná, dostanou malý dárek.

• Jděte si vlastní cestou. Nechce se vám do systematického nácviku? Nepouštějte se do něj. Většina dětí potřebuje mít suchá kaťata až s nástupem do mateřské školy, do té doby je času dost. A když některé mohou ještě nosit dudlík, proč ne plenky? A proč vůbec šílet celý rok, když vy byste raději nechala věcem volný průběh? Sama mám někdy pocit, že v rámci očekávaných dětských pokroků děláváme těch „opiček“ kolem až příliš a málo toho necháváme na přirozeném tempu našich dětí. Tak uvidíte, co se bude chtít právě vám.

• Nechte kůži dýchat. V létě plenky odložte i z hygienických důvodů. Zapařené dítě rovná se smutné dítě. A uvidíte, jak se mu to zalíbí: když se počurá na travičku, bude to úplně jiné. Neberte to vážně, ale jako hru. Vím, doma po odložení pleny budete muset častěji uklízet, převlíkat, ale zase kdy jindy než v létě, kdy i my bychom nejraději chodili nazí?!

Mimochodem… „Nehody“ se budou sem tam vracet. Moje dcera například „zapomíná“, že je velká holka, která chodí na záchod, pokaždé když je nemocná. Vykolejit děti může i stěhování nebo třeba příchod mladšího sourozence. To pak starší děti občas zkoušejí takzvanou regresi: chovají se jako miminka, aby dostávaly stejnou pozornost jako čerstvě narozený sourozenec, tedy mohou znovu vyžadovat plenku nebo se počurávat. Všechny okolnosti přijímejte v klidu, v klidu je s nimi také proberte. Poddá se to.