[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Možná vás to pobaví, ale já jsem vás viděla poprvé asi tak v roce 1993 na fotkách, které přinesl můj kolega do časopisu, kde jsem pracovala. Říkala jsem si: To je tak krásná holka, ta v modelingu udělá díru do světa…
To byl nejspíš můj táta a mně bylo v té době asi čtrnáct. Letěla jsem tenkrát do Bratislavy točit pohádku Žabí princ a v letadle mě potkali nějací Francouzi a pořád do mě hučeli, abych poslala svoje fotky do Paříže do nějaké modelingové agentury. Tak jsem něco nafotila, ale nikdy jsme ty snímky nikam neposlali.
* Proč? Taková příležitost…
Protože jsem nechtěla nikam jezdit. Pokaždé, když se objevila nějaká možnost, že bych mohla někam vycestovat jen tak sama, bez rodiny, zařídila jsem to tak, abych nikam nejela.
* Vás ve čtrnácti letech nelákalo stát se modelkou?
Ne. Tím jsem hluboce pohrdala, protože živit se něčím takovým mi přišlo hrozně jednoduché.
* Nevyčítáte si to dneska?
Modelingu nelituju, ale občas si zpětně vyčítám, že jsem třeba nezůstala rok v Americe, když jsem měla tu možnost. Jenže já jsem nechtěla odjet někam sama, bez rodiny. Když mi bylo třináct, to bylo těsně před revolucí, chtěla jsem dokonce emigrovat. Poslouchala jsem pořád dokola Hutku a přemýšlela, že bych s sebou ale stejně nemohla vzít celou rodinu, a bez ní bych to nevydržela.
* Modeling a emigraci jste „zabalila“, protože jste nechtěla opustit svoji rodinu. Jste na své blízké takhle fixovaná i dnes?
Určitě. Mám tři děti, rodiče, babičku, rodinu z Davidovy strany, moje sestra Dominika má čtyři děti, je nás hodně a jsme spolu docela často.
* Znám hodně komplikovaných sesterských vztahů, vy jste měly se sestrou odjakživa takhle blízký vztah?
Pamatuji si okamžik z dětství, kdy mi mohly být tak čtyři roky. Začala jsem brečet a přišel táta a dal sestře pohlavek. Chvíli jsem koukala a pak jsem zkusila zařvat znova, jen tak, abych viděla, co se stane. A zase přišel táta a všechno se opakovalo. A mně došlo, že jsem udělala něco špatného a že Dominice ublížili kvůli mně. Od té doby se tak nějak datuje moje velká láska k ní. Moje největší újma v dětství byla, když nám rodiče zrušili společný gauč a koupili nám samostatné postele.
* Využívala jste někdy vědomě fakt, že jste krásná?
Když se dívám na staré fotky nebo probírám časopisy, tak si občas řeknu: Jé, já jsem byla krásná. Ale v té době jsem si často připadala jako malej tlustej kluk. Ale rozhodně si nemyslím, že krása jakkoli souvisí se štěstím.
* Takže vám vůbec nezáleží na tom, jak vypadáte?
Tak to mi samozřejmě záleží a často koukám do zrcadla a říkám si: Nééé! Vtipný je ten začátek stárnutí, když se člověk snaží vypadat tak, jak vypadal dřív. Nejdřív se to nepodaří jedno ráno z týdne, pak dvě, pak čtyři dny v týdnu, a pak zjistí, že vypadá prostě jinak, a musí se s tím vyrovnat a přijmout to.
* Jak se vyrovnáváte s blížící se čtyřicítkou?
No, to číslo je trochu divný. Ale problém není v čísle, ale v takové mojí vnitřní hranici, kdy vím, že pro okolí už jsem žena, ale já uvnitř pořád osciluju mezi holkou a ženou. Uvnitř mě je pořád víc z té holky, ale navenek to tak nevypadá a bude to tak vypadat čím dál méně.
* A kolik vám je tedy „uvnitř“?
To se různí, ale točí se to tak kolem šestnácti a pětadvaceti, i když mám občas pocit, že je mi tisíc. Ale ono to možná souvisí ještě s tím, že jsem vždycky měla trochu problém cítit se jako žena. Myslím jako dospělá žena. Neumím nosit vyloženě ženské oblečení, a když už si něco takového náhodou vezmu, musím to něčím „shodit“. Vždycky jsem byla spíš něco mezi klukem a holkou.
* Takže na jehlových podpatcích vás nepotkáme…
No tak to vůbec.
* Souvisí ten zastavený vnitřní stroj času nějak s tím, že je váš partner herec David Prachař o šestnáct let starší?
To vůbec nedokážu říct. Je pravda, že jsem od svých šestnácti vždycky chodila s muži, kteří byli o něco starší. O dvanáct let, o osm, o devět…
* Ten věkový rozdíl pořád stoupal?
To ne, kolísalo to, ale je pravda, že to nakonec dostoupalo poměrně vysoko.
* Má podle vás soužití se starším, tedy zkušenějším, partnerem své výhody?
Já nevím, jestli to úplně souvisí s nějakým věkovým rozdílem. Všechno je individuální. David je navíc speciální případ. Když slyším od kamarádek, co dělají jejich manželé, kteří jsou stejně staří jako já, tak mi proti nim David připadá mladší. A já se zase někdy cítím starší, tak se to možná vyrovnává. Ale je asi pravda, že vedle sebe potřebuji mít někoho klidného, mít svůj pevný bod, a to on je, i když je to zároveň kluk.
* Znamená to, že vy zrovna úplný kliďas nejste?
Mává se mnou spousta takových těch „holčičích“ emocí. Když se je snažím popřít, tak to zase nejsem já. Jsem prostě větrník. Teď je třeba podzim, tak jsem smutná a melancholická. Ale co se týče mých nálad a melancholií, spíš si je užívám. Jsem v jádru optimista, ale kolem to vlaje.
* Před pár lety jste se s partnerem odstěhovali z Prahy na samotu. Čí to byl nápad?
Asi víc můj. Vždycky jsem chtěla mít dům někde na samotě, mít svoji tajemnou zahradu, podobnou té, jako byla v pohádce Panna a netvor od Juraje Herze.
* Jak se takový sen hledá?
Projížděla jsem inzeráty, a když tam bylo napsáno třeba „dům má vlastní pec“, tak mě to zaujalo. A u „našeho“ domu bylo napsáno: „Bývalý mlýn, vhodný pro uměleckou tvorbu.“ Dodnes máme ten inzerát schovaný.
* Věděla jste hned, že je to ono?
Pamatuji si, jak jsme přijížděli. K mlýnu vedla úvozová cesta celá zarostlá křovím a kopřivami, a kdesi uprostřed těch kopřiv stály zbytky domu. Byl květen, svítilo slunce, nikde nikdo… Vlezla jsem do domu oknem a věděla, že tohle je to hnízdo.
* Vybudovat ze zbytků domu hnízdo muselo dát práci…
Bylo to šest let úporné dřiny. Navíc když jsme se přestěhovali, byl Róze rok a za tři měsíce se narodila Pepinka. Bylo to všechno strašně těžké, ale ta doba byla těžká vším, celou naší situací. David měl spoustu práce a býval často pryč, neměli jsme plot, dům byl opravený jen zčásti uvnitř, a byla tam špatná voda. Vždycky jsem vzala jedno dítě na záda, druhé dala do kočáru a šla s kanystrem pro vodu. Vodu jsem ohřála, vykoupala děti a pak tou vodou vytřela podlahu.
* To nezní zrovna romanticky…
Romantické to rozhodně bylo! Bylo to těžké, ale zároveň krásné, plné a živé. Ta doba byla šťastná naším vztahem a dětmi. V noci jsem na Davida vždycky čekala, uklidila všechny hračky, uvařila na druhý den a pak žehlila a čekala, až přijde domů, a bylo to prostě krásné. Nedám na ty časy dopustit.
Pokračování >>>