reklama

Lucie Hadašová: Ze začátku jsem měla strach, jestli všechno zvládnu!

Sympatickému páru se před devíti měsíci narodila dcera Deniska. Nejen o ní se teď můžete dozvědět víc...

<<< První díl článku

Byl Jarda u porodu?

L.: Kvůli tomu se i vracel do Prahy. Dokonce spal dva dny s námi v nemocnici na lůžku, aby mi mohl být nablízku.
J.: Bylo to krásné. Dítě jsem si přál, a když mi Lucka řekla, že by chtěla miminko, neváhal jsem ani minutu. Jsem rád, že se nám to podařilo bez komplikací, že to vyšlo v podstatě hned. A že máme krásnou malou divošku.

Divošku? Klidnější miminko jsem snad ještě neviděla. Spokojeně si lebedí v kočárku a pozoruje nás, jako kdyby všemu rozuměla…

J.: To byste měla vidět, co dělá doma. Jak řádí v chodítku…
L.:Pan doktor nám ho sice zakázal, ale dáváme ji tam jen na 15 minut denně. Tak snad se nebude zlobit.
J: Mám kolem sebe samý krásný ženský. Co si víc přát?

Vy už máte z předchozího manželství jedenáctiletou dceru Natálku. Většina otců říká, že si své první dítě nějak nestačili užít. Jak to bylo u vás?

J.: Bohužel, tohle je přesně můj případ…
L.: Jardovi bylo tehdy dvaadvacet, což je asi brzy pro chlapa, nebo ne?
J.: Natálku jsem jako malou opravdu moc nevnímal. Že bych z toho byl nějak odvařený, tak to bohužel ne, přiznávám. Byl jsem mladý a nevyzrálý. Nátalka byla krásná, milá, ale užívat jsem si ji začal až od těch dvou let.
L.: Říká se, že tatínci vnímají dcery od čtyř let, ale chlapečky od narození…
J.: Tak to zatím nemůžu posoudit. Třeba časem.

A pomáhal jste s péčí o Natálku?

J.: Pomáhal, ale byl jsem mladé jelito, kterému to vůbec nic neříkalo, i když po ruce jsem byl, to zase jo. Nevěděl jsem ale, co všechno to obnáší, co se bude dít, a ani to, jak narození dítěte člověku změní život. U Denisky jsem už věděl přece jenom víc, o co jde, bylo to prostě jiné. A taky jsem o pár let starší.

Jak Natálka přijala, že bude mít sestřičku?

L.:Do médií se dostala zpráva o mém těhotenství bohužel ještě dřív, než jsme to stihli oznámit rodině, takže osobně jsme jí to řekli na společné dovolené. A Natálka? Prý ať je to hlavně ségra, aby jí mohla česat vlasy. Vzala to úžasně. J.: Natálka má malou hrozně ráda, pomáhá Lucce, je to fajn.
L.: Je především neuvěřitelně šikovná, umí ji přebalit, nakrmit, zabavit ji. Na to, kolik jí je let, je fakt šikulka. Denisce se vždycky rozzáří oči, když za ní přijde s nějakou hračkou. Ona vůbec miluje děti.

Co jí pořídit ještě brášku?

L.: No, zatím je čas.
J.: Souhlasím s Luckou. Já jsem si to i dokázal představit, ale myslím si, že by to dítě bylo hodně ochuzené.
L.:Denisku jsme si pořídili, abychom se jí věnovali naplno, a taky pro to děláme maximum.

Nejde si nevšimnout, že Deniska je podobou hlavně po tatínkovi.

L.: Pořád na ní hledám něco, čím by se podobala mně, ale ne a ne nic najít! Je pravda, že se to hodně rychle mění, když se narodila, vypadala úplně jinak.

Dáváte na svůj mateřský instinkt, nebo se striktně řídíte odbornými poučkami a radami třeba z knížek?

J.: Asi jako každá prvorodička, viď?
L.: Postupně mě ta úzkost ale opouští, to musíš uznat…
J.: To je pravda, ze začátku to byly jen obavy.

Asi je někdy lepší vědět míň…

L.: Já už pak radši přestala číst i veškeré knížky, které jsem si před porodem nakoupila. Nic nebylo stejné! Vidím to třeba teď s jídlem. Dřív jsem říkala: Rohlík? Nikdy! Teď už Deniska občas dostane kůrku chleba, nedávno jsme zkoušeli rýži. Některé věci už prostě tolik neřeším.

„Chlapům nikdy nevěřit.“ To si myslí maminka Lucky. Mámy mají vždycky pravdu, to je nepsané pravidlo...

L.: Ta to říkala vždycky, to je známá věc.
J.: Opravdu? To si teda vůbec nepamatuju.
L.:Prosím tě, chlapi když sedí u piva, taky o nás mají všelijaká mínění. Vím například, jak to chodí v různých pražských klubech, když se tam objeví nějací sportovci, co dokážou některé slečny... Nástrahy jsou nebezpečné. Snažím se důvěřovat, ale musím přiznat, že někdy žárlím.

Obzvlášť, když pomine zamilovanost a odhodí se růžové brýle…

J.: My jsme pořád zamilovaní!
L.: No, říká se, že vyprchá po dvou letech. U nás to bylo ale jinak – u nás se dlouho dobývalo.

Spousta vztahů v posledních letech končí už po pár letech rozchodem nebo rozvodem. Lidé nějak neumí překonávat krize a je pro ně pohodlnější vztah ukončit než o něj bojovat, prostě jim chybí snaha. Čím to podle vás je?

L.: Tohle je téma, které s kamarádkami probíráme dnes a denně, protože některé z nich tento problém momentálně řeší. Je to určitě tím, že je tak nějak všeobecně povolená morálka. Mnozí lidé mají milence a nemají vůbec žádné zábrany, že by to tomu druhému třeba mohlo ublížit. Je těžké udělat nějaký obecný závěr. Manželství dneska už ale nemá tak velkou hodnotu jako dřív, statut věrnosti a žití „až navěky“ už není, co býval…

A co vy? Věříte na tu „věčnost“?

L.: Určitě hraje velkou roli tolerance.
J.: A komunikace. Myslím, že ta je příčinou spousty rozchodů nebo rozvodů. Většinou se lidi rozcházejí, protože spolu nekomunikují. Nelíbí se ti něco? Trápí tě něco? Tak to tomu druhému řekni. Na tom přece není nic těžkého!
L.: Dnes už se bohužel na ty, co jsou spolu dlouho, dívá, že jsou spíš divní, než že je to plus. Každopádně já jsem optimista v každém případě a na šťastné konce rozhodně věřím!

<<< První díl článku

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dopoledne vám bude při práci příjemně, k večeru se ale vaše nálada spíš zhorší. Skrze Pluto vám může ublížit telefonát z ciziny nebo…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama