[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S Lucií jsme se potkaly těsně před focením a všechny ty mateřské věci jsme probíraly, když se líčila a česala. K tomu kolem pobíhal Davídek a staral se o sestřičku ve „vajíčku“.
Natahoval hrajícího plyšáka, podával hračky, houpal. A Lola? Spokojená princezna. To si musí Lucka připadat jako v ráji, říkala jsem si. Tak neuvěřitelně hodné děti, to se jen tak nevidí. A když mi ještě prozradila, že i dobře spinkají, připadalo mi to jako idylka z reklamy na krásu a štěstí.
Pak jsme se nořily hloub a hloub do hovoru a mně došlo, jak silná a vyrovnaná je Lucka osobnost. Chce se mi napsat „na svůj věk“, ale ono to s věkem vůbec nesouvisí. Spíš s prožitky a emocemi kolem nich.
Většina maminek si teď asi řekne: „Ta má ale štěstí, že jí to spí!“ Opravdu žádná únava? Kdybych si chodila včas lehnout, měla bych relativně dobrou šanci se vyspat. Lola usne v sedm, Davídek někdy až v devět, ale než udělám, co potřebuju, dřív než v jedenáct se do postele nedostanu. Lola se budí v noci kolem třetí na kojení a kolem čtvrté většinou přijde Davídek a chce jít na záchod – takže vlastně vstávám dvakrát za noc.
Lola má budíček v šest, tak se dá říct, že nejsem úplně vyspalá, ale ani extrémně unavená. Navíc mám i štěstí, že děti nejsou nijak uplakané, to by možná bylo o něco těžší. Podle toho, co říkáte, mají děti určitý režim, alespoň v tom usínání a buzení… Vždycky jsem říkala, že dítě prostě nebude spát u nás v posteli. Ale protože manžel je často pryč, bylo mi trochu smutno a když byly Davídkovi tři, zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl spinkat u mě. Takže tenhle záměr s nespaním v naší posteli mi moc nevyšel. (smích) A teď už spí Davídek sice u sebe v pokojíčku, ale k ránu je zase u mě. Byla jsem taky přesvědčená, že dítě nesmím rozmazlit ukolébáváním, musí usínat samo a musí mít režim a že musím kojit každé tři hodiny.
U Davídka jsem si dokonce zapisovala, jak dlouho spal a kolikrát, a vážila jsem ho i v noci. Od třetího měsíce byl u sebe v pokojíčku a já jsem za ním chodila na kojení… A Lola? Spinká osm hodin v kuse, tak proč bych ji budila, když přibývá? S druhým dítětem jsem asi trochu větší flink, ale určitě ne na úkor dítěte.
Lola není úplně obvyklé jméno. Jak jste ho vybírali? Davídek je asi jasný – po tatínkovi. Ano, Davídek se jmenuje po tatínkovi. Kdyby se nám tenkrát narodila holčička, byla by to Ivanka, po mé mamince. Během druhého těhotenství se mi líbila myšlenka, že by se holčička jmenovala od písmene L, abychom měly stejné iniciály.
O žádném jménu, které nabízí český kalendář, jsem nebyla přesvědčená, že je tím pravým. Pak jsem jednou při brouzdání na internetu narazila na jméno Lola a hned jsem cítila, že je to ono, a držela jsem si pěsti, aby se líbilo i manželovi. Naštěstí nebyl proti.
Když srovnáte porody, byl ten druhý rychlejší, jak se většinou tvrdí? Teď to bylo krásné v tom, že jsme nevěděli, co to bude. Já jsem si to tak moc přála a manžel mě podpořil. Říkala jsem si, že mi to pomůže třeba ten porod líp přestát, když se budu těšit na to překvapení.
A taky jsem se opravdu těšila, že bude rychlejší. Lola měla o 600 gramů míň než Davídek, ale nemyslím si, že to hrálo roli. Bolelo to naprosto stejně. A dokonce oba porody trvaly osm hodin. A první pocity? Samozřejmě jsem podruhé věděla, co mě čeká. Zároveň jsem byla vděčnější za to, že se to povedlo, že máme zdravé dítě. Byla jsem nadšená, že je to holčička, takže ten příval emocí byl teď asi větší. Vůbec nechci říct, že bych Davídka nějak odbývala, ale celkově si asi Lolu víc užívám.
Vychutnávám si ty chvilky s ní intenzivněji. Nevím, čím to je. Možná proto, že si člověk myslí, že už je to třeba naposled…
A chtěli byste třetí, když vám to tak hezky spí? Já bych chtěla. Když si představím, že už to bylo naposledy, co jsem rodila, je mi až do breku. Samozřejmě se to těžko plánuje, ale byla bych ráda, kdyby to šlo. Manželovi bylo v červnu pětačtyřicet a říkal mi, že přece nepůjde třetímu dítěti v šedesáti na maturák.
Tak mu povídám: Spočítej si to – v šedesáti půjdeš na maturák Davídkovi. (smích) Manžel to řeší z hlediska věku, protože je samozřejmě zodpovědný. Ale já jsem se v těch dětech tak našla, že by mi bylo líto, kdybychom zůstali jen u dvou. Mezi dětmi je rozdíl pěti let. Plánovali jste to tak? Určitě je to fajn. Davídek už se sám obleče, nají se, pohraje si… Vlastně jsme chtěli, aby mezi sebou děti měly tři roky, ale nějak se nám dlouho nedařilo. Když o tom člověk mluví, musí si dát trochu pozor na to slovíčko „chci“. Dvakrát jsem potratila.
Chcete prozradit víc? Poprvé to bylo v šestém týdnu, podruhé v desátém… Podruhé to bylo samozřejmě o něco horší. Šla jsem na kontrolu a říkala jsem si, že to už bude dobré, desátý týden už by měl být v pořádku. Ale gynekolog mi řekl: „Plodu nebije srdíčko, musíte na revizi dělohy.“ Byl to šok.
Muselo být těžké to zvládnout… Teď, když už vím, že to nakonec dopadlo dobře, se mi o tom nemluví nijak zvlášť těžce. Dá se s tím nějak srovnat, samozřejmě… Ale tehdy přicházely z okolí ty poznámky typu: „Příště to vyjde, neboj!“ A všichni vám předhazují příběhy, které vám mají naznačit, že někdo je na tom mnohem hůř než vy.
Že někdo potratil šestkrát, někdo byl desetkrát na umělém oplodnění… Jenže když se to stane vám, tak tohle slyšet nepotřebujete. Ani rady typu: „Nemysli na to, jeď na dovolenou, kup si psa…“ Co vám v tomhle smutném období nejvíc pomáhalo? Největší strach jsem samozřejmě měla z toho, jestli se to vůbec někdy podaří a budeme mít opravdu druhé dítě. Dokonce mi doktor radil, ať se pokoušíme hned, jenže já jsem na to opravdu neměla. Ale člověk musí asi na všem hledat pozitiva.
Nejvíc mi pomohla vlastně psycholožka, se kterou jsem dělala rozhovor v pořadu Sama doma. Ptala jsem se jí na ideální věkový rozdíl mezi dětmi a ona mi řekla, že je to tak pět let. A to jsem zrovna v tu chvíli potřebovala slyšet. Nakonec se to podařilo a Lola je na světě. Ale strach byl asi veliký… To víte, že byl. Hlavně pokaždé u lékaře, aby to všechno bylo v pořádku. Nejhorší chvíle asi byly, když jsem si lehla v ordinaci a čekala, co mi doktor řekne. Strach byl a je vlastně pořád, nikdy nemáte nic jistého. Je jedno, jestli zrovna čekáte miminko nebo už máte pětileté dítě. Jste úzkostlivá máma? Možná někdy něco víc hrotím. Nevím, jestli jsem úzkostlivá, ale třeba když Davídek běží přede mnou a blíží se k přechodu, pořád si neodpustím, abych na něj nezavolala, ať před přechodem zastaví a počká. A jemu už je to samozřejmě protivné a volá na mě:
„Já přece vím!“ Stále řeším, jestli už mu dát větší volnost a zodpovědnost, anebo je na to ještě brzo. Ale kdybych mu víc věřila, byl by asi rád. Takže se snažím na něj tu zodpovědnost přenášet. Třeba ví, kdy je malá ručička na hodinách na osmičce a musíme jít do školky. A je na něm, abychom v těch osm odcházeli. Ale tu zodpovědnost mu zatím umím dát jen v situaci, kdy nehrozí nebezpečí. Takže na přechodu to se mnou musí ještě chvíli vydržet. (smích)
Jak vlastně David zvládl příchod Loly na svět? Nežárlí? Neobešlo se to bez menší žárlivosti, i když jsem ho na to připravovala docela dlouho před porodem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že miminko se samo nenají, nic si samo neudělá. Třeba situace, kdy kojím a Davídek chce s něčím pomoct nebo si chce hrát a já mu řeknu, že nemůžu.
Pak je to takové to navztekané: „Ale já chci!“ A když Lola usne, jdu za ním, že si můžeme pohrát, a Davídek řekne: „Teď se mi nechce, já si hraju.“ Pak se Lola vzbudí – a už by si chtěl hrát. Ale to je asi všude stejné, neznám rodinu, kde by sourozenecká žárlivost nebyla. Byl s vámi Davídek doma, když se Lola narodila? Měla jsem ho šest týdnů doma, a to nejen z toho pohledu, že mi hodně lidí radilo, že je to lepší, ale i proto, že ve školce byly zrovna neštovice. Ale stejně to přišlo, chytil je nakonec v čekárně u doktora a od něj ve třech měsících i Lola.
Snažíme se však s manželem nějak to Davídkovi kompenzovat, chci mu dopřát ty chvilky, kdy spolu budeme jen my dva a to se naštěstí daří.
Lolu pořád kojíte a kojila jste i Davida. Snažíte se nějak upravovat jídelníček? Mně se to změnilo už s Davídkem. Uvědomila jsem si, že tím, co jím, huntuju zdraví nejen sobě, ale i dítěti. Začala jsem řešit denní režim a to, co tělo potřebuje. Snažím se víc jíst zeleninu a ovoce a víc se dívám na to, odkud potraviny jsou.
V těhotenství s Lolou jsem začala pít Sunar gravimilk, abych měla vitaminy a minerály nejen pro sebe, ale hlavně pro miminko. A pokračuju v tom dál během kojení – a je to znát. Lola opravdu hodně jí, tak jsem musela zvýšit příjem živin, protože jsem rychle hubla.
Když jsme u toho kojení – jaké byly začátky? Nerada vzpomínám třeba na to, když se mi spustila laktace. U Davídka jsem říkala, že nevím, co bylo horší – jestli porod, nebo nalévání prsů. Narostly mi do obrovských rozměrů a tak mě bolely, že jsem nemohla ani chodit, ani ležet.
U obou dětí to bylo naprosto stejné. Ale za týden, dva se to srovnalo. Kolikrát jsem i teď měla slzy na krajíčku, než se Lola přisála a než trochu odpila. Zkomplikovalo vám to pocitově nějak šestinedělí? To asi vůbec ne. Komplikované období po porodu jsem měla v tom smyslu, že jsem se tři týdny po narození Loly dozvěděla, že mi brzy zemře tatínek. Byl vážně nemocný. Takže v tomto směru to bylo hodně těžké. Jinak když děti docela dobře spí, tak se to zvládnout dá.
Než se narodil Davídek, přečetla jsem si, jak je šestinedělí náročné a že nic nebudu stíhat, ale spal hodně i přes den. Nakojila jsem, přebalila a on zase usnul, tak jsem se dokonce i nudila a četla knížky. Teď podruhé už samozřejmě ne, protože jakmile Lola usne, tak se věnuju Davídkovi.
Pro mě jsou stresující spíš situace, kdy dítě pláče, a to se naštěstí moc nestává. Ale že bych si někdy v šestinedělí řekla „to nedám“, tak to se mi naštěstí nestalo. Nudu v šestinedělí, tak to by chtěla zažít asi každá čerstvá maminka. Nějaký recept by nebyl? Nevím, čím to je a jestli se dá něčím ovlivnit to, že budete mít spavé dítě. Často se říká, že je to v genech. Kamarádky se mě ptají: „Ty máš tak hodný miminko – co jsi dělala v těhotenství?“ Třeba co jsem jedla, jestli jsem hodně odpočívala… Recept bych dala ráda, ale nemám. (smích)
Možná děti podvědomě cítí, že péče je hodně na vás, tak jsou prostě zlaté! Zrovna nedávno jsem psala kamarádce, jak obdivuju každou mámu, která je na děti sama. Já sama nejsem, ale samozřejmě je to složitější v tom, že manžel je profesionální jachtař (David Křížek, pozn. red.), což znamená, že má volno od půlky listopadu do konce ledna, jindy je hodně často pryč.
Třeba za poslední tři týdny byl doma dva dny, teď je zase pryč. Nejvypjatější je to tehdy, když vám jedno dítě onemocní a máte tam samozřejmě to druhé a ještě do toho máte nějaké závazky. A když je špatně vám a jedno dítě je nemocné, tak to druhé už je na vás prostě moc. Jinak máme spolu s dětmi určitý režim, dá se to zvládnout, vůbec si nestěžuju.
Moc bych si samozřejmě přála, aby byl manžel víc doma, ale kdyby on omezil práci nebo šel kvůli nám dělat něco, co by ho nenaplňovalo, tak by nebyl spokojený. Asi je lepší mít spokojeného manžela než mít zpruzeného chlapa, který dělá něco, co ho nebaví.
Určitě to umí potom dětem vynahradit, když je doma… To určitě umí! Davida jsem si samozřejmě brala s tím, že jsem věděla, co dělá. Přiznám se, že si častokrát říkám, jestli to mám zapotřebí, a je mi to tak trochu líto kvůli dětem. Když je manžel doma a já třeba řeknu Davídkovi, ať si jde vyčistit zuby s tatínkem, tak mi řekne: „Ne, mami, pojď ty!“ Ale asi se není čemu divit, je víc se mnou… Co si dohromady jako rodina nejvíc užíváte? Určitě to, že jsme spolu. Jsou to vzácné chvíle. Rádi společně jezdíme na Lipno a čeká nás to i letos. Máme tam krásné zázemí, ať už v apartmánu nebo přes léto v obytném autě. Rádi tam chodíme na procházky, jezdíme na kole…
Úžasná byla taky loňská dovolená, kdy jsme poprvé vyrazili i se synem na týdenní plavbu po chorvatských ostrovech. Až bude Lola větší, plavbu určitě zopakujeme a doufám, že ji budeme opakovat každý rok. Už teď se na to těším! A máte ve všem tom shonu vůbec někdy čas i sama na sebe? Mám, i když málo. Luxusem je pro mě pravidelná měsíční návštěva kadeřnice a kosmetičky. Ráda si také dopřávám oblíbené thajské masáže. Baterky dobíjím i večerní koupelí a dobrým jídlem. Volný čas v rozumné míře trávím i na sociálních sítích. Baví mě předávat dál své mateřské postřehy, zkušenosti a tipy.