[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tuhle sympatickou, věčně usměvavou a optimistickou a zároveň po čertech chytrou maminku (Lucie je vystudovaná kulturoložka a doktorka filozofie) jsme chtěli mít na obálce Maminky už dávno. Jenže „odchyťte“ někoho, kdo se dostane do Prahy jednou za rok, a tudíž je pak pokaždé na roztrhání! Tím větší máme radost, že tentokrát Lucka kývla a že to vyšlo zrovna na vánoční číslo.
Lucie Plekancová Vondráčková (tak zní její celé jméno) navíc symbolicky pózovala s miminkem; Adam se narodil 23. června. Jeho „velký bráška“ Matyáš, který teď v prosinci oslaví čtvrté narozeniny, tentokrát zůstal v Kanadě. „Stará se o něj táta a babička, takže je v těch nejlepších rukou,“ říká Lucie a vypadá nadmíru spokojeně. Ostatně řekněte sami, znáte ji snad jinou…? Jste známá coby vášnivá chodkyně. I se dvěma dětmi se obejdete bez auta?
Obejdu. Všude se dá dojít nebo si počkat na autobus. Řidičák mám, ale řídím nerada.
Co Kanada a ekologie, vaše velké „téma“?
Myslíte výfuky aut? Evropa je sevřenější, tak je tu nedýchatelnost víc znatelná. Ale řekla bych, že devastace prostředí probíhá všude bez výjimky.
Kde se teď vlastně cítíte doma: v Kanadě, nebo v Praze?
Samozřejmě u nás.
Jak často se tedy domů dostanete a na jak dlouho?
Většinou jednou do roka, v létě. S výjimkou toho letošního. Měla jsem těsně po porodu, tak jsem se do letadla moc nehnala. Párkrát jsem to už dala i dvakrát za rok, když jsem přiletěla na Slavíky. Ale to bylo jen na otočku. Je fakt, že vzhledem k časovému posunu jste pak celou dobu v takové příjemné mlze…
Dovedete si ještě představit, že se vrátíte napořád? A plánujete to vůbec?
Co bude, bude. Ale rádi bychom.
Je něco, na co jste si v Kanadě dlouho nemohla zvyknout?
Na to, že voda v rychlovarné konvici se vaří dvakrát déle než u nás. Tady máte čaj hned, tam čekáte a čekáte.
Vážně? Čím to je?
Míň voltů v zásuvce.
Co doma takhle s odstupem nejvíc oceňujete?
V České republice jsou lidé neuvěřitelně kreativní. Vidíte to nejlíp právě při procházkách Prahou. Vtipné názvy všeho možného, vtipné reklamy, úžasně plné nábřeží stánkařů, pod Železničním mostem létající sochy… Krása!
A je naopak něco, co vám u nás chybí?
V ČR je všechno. Zato v Kanadě neznají ani makové buchty, ani tvarohové koláče. O Vitacitu ani nemluvím… Ale vážně. Nechybí nám myslím nikde nic.
Říkáte, že Kanaďané jsou jistou mírou zdrženlivosti podobní Čechům. Našla jste si tam skutečně blízkou duši?
S dětmi inklinujete k lidem, kteří mají stejně staré potomky jako vy. To je asi všude stejné. A když se domluvíte jejich rodným jazykem, prostě se buď skamarádíte, nebo ne. Nevidím rozdíl v tom, na jakém kontinentu zrovna žijete.
Adam se narodil v Kanadě. Bylo to „jen“ vlivem okolností, nebo máte větší důvěru v tamní zdravotnictví?
Vůbec ne! Naše zdravotnictví je perfektní. Termín zkrátka vyšel na hokejovou sezonu, tak jsem rodila tam. Ale byla to pravda trošku divočina, protože kanadští doktoři třeba nemají v ordinaci ultrazvuk… Prostě, máme se tu mnohem líp! :-)
Obávala jste se, že manžel bude v tu dobu ještě hrát a porod nestihne?
Neobávala. Prostě jsem věděla, že to buď dá, nebo ne. A dal, takže fajn!
Byl i u narození prvního syna?
Byl.
Začíná být trendem vzít si k porodu raději nějakou ženu. Jaký je váš pohled na věc?
To asi záleží na každém. Ale já jsem spíš samotářka, takže bych tam celou Hujerovic rodinku určitě nebrala. Lékaři vědí, co dělají!
Kdy viděli miminko vaši rodiče?
Ke konci šestinedělí za námi byla moje máma a v době, kdy musel Tomáš trénovat, mi s Adamem pomáhala. Byla to prima dámská jízda!
Po tchánově smrti s vámi v Kanadě často pobývá manželova maminka, že?
Mám moc prima tchyni. Matyáš „paní Pleky“ zbožňuje a je to prostě fajn babička. Naši mají nevýhodu v tom, že ještě pracují, máma píše texty a táta skládá písničky. Ale babičkování a dědečkování zvládají taky skvěle!
Vy i váš muž se samozřejmě domluvíte v cizině anglicky, ale co vaši kluci?
Jazyky jsou podle mě docela zásadní věc, takže to nenechávám jen tak lážo plážo. Znalost cizích jazyků lidem otevírá dveře do jiných světů. Matymu teď budou čtyři a chytá se skvěle. Snad nic z toho nezapomene…
Jezdíte s manželem na zápasy?
Ráda s Matyášem jezdím na rozbruslení. Pak už musí jít spát.
Nakolik se kamarádíte s ostatními partnerkami hokejistů z Tomášova klubu?
Mám tam pár holek, které vždycky ráda vidím. Jenže ony vám pak odjedou… a přijdou zase jiné.
Vaše i manželova práce obnáší to, že jste občas každý jinde. Jak snášíte odloučení?
Teď se to trochu sešlo. Nejdřív pracoval v Čechách on a pak tři týdny já. Ale během roku jsme všichni spolu.
Nakolik s ním prožíváte prohry i vítězství?
Přiměřeně. Nejvíc samozřejmě všichni fandíme v play-off. Hlavně jsem ale ráda, když se ze zápasu vrátí zdravý.
Je stejnou oporou i on vám?
No tak určitě… :-)
Na čem všem zrovna pracujete?
Dotočila jsem film a do světa jde nová písnička. Snad se bude líbit!
Jelikož kojíte, syna jste měla s sebou i na natáčení muzikálového filmu Michala Davida Decibely lásky. Šlo to s ani ne tříměsíčním miminkem zvládnout?
Adam je pohodář a nechal mě v klidu pracovat. Na place byl všude se mnou a stal se takovým miničlenem štábu. Točila jsem tři týdny.
Na celé natáčení vám stačily tři týdny?!
Nemám tam hlavní part, jsem jen jedna z barev kolem hlavního páru. A naprosto mi to vyhovovalo. Bylo to krásné a bylo toho dost. Zatím…
Jak vám šlo přepínat z filmové role do maminkovské?
Vidíte, to jsem neřešila, prostě jsem přepínala.
Další album si teď, po narození druhého syna, asi počká, že?
Mám novou písničku… Pak uvidíme, co dál. Loni jsem vydala hned dvě CD, tak není kam spěchat.
Nakolik se ve vašem oboru vůbec dá pracovat na dálku?
Žijeme v době, kdy se dá pracovat odkudkoli. Dabing Transylvánie 2, která je teď v kinech, jsem dělala přímo v Montrealu. Nic není nemožné!
To zní tak, jako by vaše pobyty doma byly hlavně pracovní, ne rodinně-návštěvní…
Snažím se o obojí. Navíc s mými rodiči dlouhodobě pracujeme na hudbě, takže i návštěvní pobyt se vždycky přehoupne do toho pracovního.
A samozřejmě, jak se dá skloubit práce a péče o dvě děti? V Kanadě žádnou chůvu nemáte…
Na co bych ji tam měla? Jsem tam za manželku a mámu od dětí, tak dělám, co umím. Dvě děti jsou za odměnu a moc jsme si je přáli. Takže se o ně ráda postarám!
Vadí vám, že ženy se na tohle zeptá každý a u muže to nikoho nenapadne?
Nevadí. Tátové jsou spíš provokující a sportovní element. Maminky uklidňují a dávají jistotu. Myslím, že je to v pořádku.
Takže na rozdíl od toho ekologického vám feministické smýšlení blízké není?
Všechno přiměřeně. Jsem ráda, že jako žena můžu pracovat, číst knihy a dělat, co mě baví. Na druhé straně my rodíme děti, takže musíme trochu přibrzdit… Prostě všeho s mírou!
A co ekologie a mateřství?
No, jednorázové plíny moc ekologické nejsou. Ovšem když si vzpomenu na to praní a žehlení těch látkových, jsem superšťastná za ty dnešní, neekologické. Ovšem trochu mě děsí představa, že se jedna použitá plínka rozkládá zhruba tři sta let. To znamená, že Adamův prapravnuk ještě může najít prapradědovu plínu. Zvláštní představa…
Některé věci zůstávají pořád stejné. V čem vás ale mateřství změnilo?
Myslím nejdřív na kluky, ne na sebe. Co by se jim mohlo líbit, co by měli vidět a poznat… Objevuju pro ně svět a servíruju jim, co považuju za zajímavé.
Nazpívala jste písničku k filmu Rebelka. Máte ho ráda? A jak je to u vás s televizí?
Rebelka byla takovou písničkou za odměnu a jsem za ni Marku Hrázdilovi ze studia Virtual moc vděčná. Televize u nás běží, když prší nebo když je taková zima, že nejde jít ven. Není důvod na ni koukat víc.
A jaký je váš vztah k moderním technologiím? Jste ten typ „vždy on-line“?
Tady doma jsem on-line pořád. Mám tu fofr. Ovšem v Kanadě třeba celý den ani nevím, kde mám mobil, a je mi to srdečně jedno.
A co říkáte tomu, když už batolata používají mobil, počítač, mají třeba svůj tablet…?
Ono se tomu dá velmi těžko vyhnout. Už s tím začínám být trochu smířená, ale hrubě se mi to nelíbí. Mám radši, když jsou děti venku a lezou po stromech.
Vyzkoušela jste si jako herečka řadu žánrů i velkých rolí. Není pro vás po těchto zkušenostech vnitřně problematické přijmout nabídku na „lehčí“ žánr?
Víte, potřeba je obojí. Někdy zkrátka potřebujete vypnout a koukat na romantickou komedii. A nic to nemění na tom, že jinak ráda sledujete nebo čtete i psychologicky barevnější a hlubší záležitosti. Zvlášť v dnešní době je oddych naprostá nezbytnost.
Jste žena mnoha profesí. V čem vnímáte své „skutečné já“?
V hraní, tancování, dabování a maminkování.
Ale kde se cítíte nejvíc sama sebou (samozřejmě kromě maminkování)?
Určitě před filmovou kamerou, když jsem paradoxně za někoho jiného.
Nelze se nezeptat: Slavíte české, nebo kanadské Vánoce?
Máme obojí! Slavíme 24. prosince, kdy čekáme na Ježíška, ale i tak pak Santa ještě v noci přinese pár drobností. Vlastně supluje Mikuláše…
Na co se tyhle Vánoce těšíte nejvíc?
Na pohádky. Chytáme tam v dálce českou televizi. Bez nich by Vánoce prostě nebyly to pravé ořechové!
Foto: Ivy E. Morwen, Profimedia, archiv