[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
I když jsem mimo domov, jsme v kontaktu v podstatě každý den několikrát. Pořád si voláme, posíláme fotky, co právě děláme, komunikujeme spolu přes „FaceTime“...
Výhodou mé práce je, že mám sice čas a myšlenky jen na tenis, nevýhodou ale zase to, že bych chtěl s rodinou trávit víc času a vidět Andrého dělat pokroky, ukázat mu celý svět, nová místa… Věřím, že se to brzo skloubí a rodina se mnou bude cestovat. Určitě bych si přál ještě jedno dítě, jestli kluka, nebo holčičku, je mi celkem jedno, ale až za pár let. Dojmy z narození našeho Andrého byly jedním slovem KRÁSNÉ.
Ostatně myslím, že mluvím za spoustu rodičů, kteří očekávají prvního potomka. Nevěděl jsem, do čeho přesně jdu, člověk si myslí, že to zvládne, ale vlastně přesně moc neví, co očekávat. Své ženě jsem se pochopitelně snažil být nápomocný, před porodem i po něm.
Mám jen tenis a je dva… Ze začátku to ale pro nás bylo náročné, skloubit dohromady práci a rodinu, nakonec jsme však našli společnou cestu k tomu, abychom byli spokojení všichni a mohli jako rodinka dobře fungovat. Všechny ty věci, jako je koupání, přebalování, krmení, hojdání a podobně, by si měli užít i pánové tatínci, vždyť jsou to naprosto krásné povinnosti! Miminko přijde na svět jen párkrát nebo jen jednou za život, a navíc maminkám to pomůže, tatínka s miminkem to krásně sblíží a není nad to, když můžou fungovat všichni společně.
I když hodně cestuju a doma s rodinou tak moc často nejsem, bezpečně vím, že do budoucna budu já ten, kdo bude držet nad dětmi pevnou ruku, Míša bude spíš ta, která bude povolovat. Chci, aby měl André tvrdou výchovu a lehčí budoucnost, snad se v tom nějak dohodneme. Míša je na všechno moc opatrná, já se naopak snažím dát Andrému větší volnost v poznávání. Klidně ať se sem tam sám naučí, co nesmí a co může. Jinak se ve výchově shodujeme, Míša se synem přece jen tráví víc času než já, a tak ví, co má Andík rád a co potřebuje, já ho mám zatím míň přečteného. Když dorazím z cest domů, chci si malého užívat, a ne ho jen pérovat a učit, co má a nemá dělat. Taky je na to ještě malý, aby chápal, co po něm ten táta vlastně chce :-)
André je po mně určitě v té své nevyčerpatelné energii. Chudák Míša, která se to jeho tempo snaží stíhat, je to mnohdy opravdu náročné. Je to hodně živé dítě, rád poznává, co může, s čímž souvisí i to, že se čas od času ťukne do hlavičky nebo si přivře prstíky. Ale tak to chodí asi všude :-) Lidé se nás ptají, proč jsme zvolili pro našeho syna poměrně nezvyklé jméno. A já říkám, že André je prostě pro našeho kluka to pravé! Oba jsme chtěli jméno kratší, možná jsem ho vybral trošku víc já než Míša, té se líbil Andreas, ale nakonec malému říkáme tak i tak. Chtěl bych ho vést ke sportům a naučit ho úplně všechno, co se pohybu týče. Myslím, že bude po mně vyšší postavy, a to je pro sport vždycky výhoda.
Tenis je velmi náročný. Budu ho k němu vést, ale sám si musí vybrat, jestli ho bude chtít hrát, nebo ne. Pokud by se jím chtěl jednou živit, musí se mu maximálně věnovat a spoustu věcí i obětovat. Jiná cesta není. Snad nebudu příliš tvrdý, nerad bych mu ho pak znechutil, z toho mám trochu obavy. Andrého chci naučit být i gentlemanem, a to ve všech směrech. Ovšem musí chtít i on sám. V tomhle budu rozhodně tatínek na plný úvazek :-)
Jsem perfekcionista, takže se mu budu snažit vštípit, aby se vždycky spokojil jen s tím dokonalým a pořád na sobě pracoval. Pochopitelně si ale nejvíc přeju, ať je zdravý, to je důležitější než cokoli jiného. Zatím mě dostává tím, jak rychle se učí novým věcem. Vypadá to, že bude chodit i dřív, než odjedu na australské turnaje. André zkrátka dělá velké pokroky, kterým nám činí ještě větší radost.
Budeme se snažit ho hodně socializovat, chceme, aby poznával ostatní děti a naučil se s nimi vycházet. Děti by měly mít podle mého vůči svým rodičům respekt. Zatím jsem pochopitelně pro ústní dohodu, ale myslím, že někdy je potřeba i menšího fyzického trestu. Teď se mi to všechno dobře říká, ale počkejte, jak na mě udělá smutné oči, to tedy vážně nevím, zda budu schopen mu naplácat :-)
Když jsem s rodinkou a mám volno, snažím se s Andrém chodit na procházky, krmit ho kašičkou, uspávat, sem tam přebalit, uhojdat jej před spánkem, hrát si s ním, chodit na nákupy a spoustu dalších věcí. Snažím se mu zkrátka věnovat všechen svůj volný čas.
Naučil mě oprostit se od jakýchkoli problémů všedního dne, a když ho vidím přes FaceTime nebo když přijdu večer po tréninku domů a on se na mě usměje a natáhne ke mně ruce, tak je to pro mě ta nejkrásnější věc… Hned je pro mě ten den hezčí. Lidé se kolikrát stresují z maličkostí, ale neuvědomují si mnohem důležitější věci: že jsou zdraví, mají rodinu, kolem sebe lidi, na které se můžou spolehnout, mají kde bydlet, co jíst… Všude to tak není, ale o to víc bychom si to my, kteří to štěstí máme, měli uvědomovat. Protože nikdo nevíme, jak dlouho na tomto světě budeme.